Liberálové se tak dlouho zaklínali konkurenceschopností, až jim ji jako hlavní téma ukradli příznivci vlády pevné ruky. Maďarský premiér Viktor Orbán vyhlásil v proslovu na Bálványoské letní univerzitě v rumunském Băile Tușnad (maďarsky Tusnádfürdő) válku liberalismu.
„Společnosti postavené na liberálnědemokratickém principu státního uspořádání nebudou v následujících desetiletích moci udržet si svoji konkurenceschopnost ve světě a mnohem spíše budou zatlačeny do pozadí,“ zní patrně nejdůležitější část Orbánova projevu, který vyšel komplet přeložený na Echo24.
Není jasné, co přesně si Orbán představuje pod liberalismem: v obžalobě plácá dohromady volný pohyb kapitálu i demotivující sociální dávky. Zato je zřejmé, čím ho chce nahradit.
„Dnes je šlágrem v myšlení téma pochopení těch systémů, jež nejsou západní, nejsou liberální, nejsou liberálními demokraciemi a snad ani demokraciemi, a přesto činí národy úspěšnými,“ říká a zmiňuje Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko.
Asijské hodnoty pro východní Evropu
První české reakce se nesou v očekávaném duchu: všichni jsme četli Fareeda Zakariu, a proto víme, že jediným receptem na prosperitu je liberální zřízení, dělba moci a tak dále.
„Nejbohatšími a nejmocnějšími zeměmi světa jsou totiž právě ony Orbánem opovrhované liberální demokracie Západu,“ píše Vít Kučík na Pravém břehu, a Martin Weiss na Echu připomíná úspěch liberálního Švédska, Kanady nebo Nového Zélandu.
Čeká nás autoritativní vůdce, který ve jménu blahobytu omezí svobodu?
Mají pravdu, ale zároveň ukazují bídu současného liberálního myšlení: „konkurenceschopnost“ a „úspěch“ jako by už byla jediná měřítka srovnání a hlavní politické cíle. Navíc je i liberálové používají převážně tak jako Orbán: píšou o národní konkurenceschopnosti a národním úspěchu.
Na Spojených státech, které právě Zakariovi a jiným autorům slouží jako vzor liberálnědemokratického uspořádání, je přitom z liberálního pohledu báječná jedna věc. Jejich zakladatelé nebudovali národ, který má být úspěšný a konkurenceschopný, ale zemi, ve které si lidé budou moct žít v rámci možností svobodně po svém. Mezinárodní ekonomický úspěch přišel až o mnoho desetiletí později jako vedlejší produkt.
Všimněte si ostatně, kolik lidí v liberálních zemích vlastně nestojí o úspěch a konkurenceschopnost. Kolik Kanaďanů, Švédů a Novozélanďanů chce pracovat co nejméně a radši trávit čas zcela neproduktivně s blízkými, péct si vlastní chleba, nevlastnit auto. Někteří se soudí s úřady, protože nechtějí mít pod okny dálnici nebo přehradu.
S ničím takovým se „ne liberální státní zřízení“ zalamovat nemusí: „centrálním elementem organizace státu“, jak tomu říká Orbán, už není „sledování osobního štěstí“ z amerického vyhlášení nezávislosti, ale „národní úspěch“. Ministr vydal vyhlášku, pracuje se. Úředník orazítkoval, staví se.
Celý článek je na serveru Peníze.cz.
Čtěte také:
Orbán: Zrušte sankce, poškozují víc EU než Rusko
Orbánova politika stále budí rozpaky. Tisk mu říká „maďarský Mussolini“
Maďarsko potvrdilo znárodňování, odejdou minimálně čtyři zahraniční banky
