Naději na dožití v jižních mořích nedává žádná reforma důchodů
Nejdelší český ekonomický seriál s názvem „Další pokus o penzijní reformu“ dostal ve svém zatím posledním dílu hned na začátku velmi nepěkný dárek z Maďarska. Svěží nápad národovecké vlády premiéra Viktora Orbána sebrat prostředky z privátních penzijních fondů, v nichž měli Maďaři nastřádáno asi 300 miliard korun, přivedl povědomí o politickém riziku, jemuž jsou privátní penzijní fondy vystaveny, z exotických destinací typu Argentiny na dohled české hranice. Orbán se tak stal dalším účastníkem debaty o tom, zda v Česku konečně zavedeme takzvaný druhý pilíř penzijního pojištění založený na povinných individuálních úložkách občanů do penzijních fondů spravovaných soukromými správci.
Jak ČSSD, tak komunisti vznik druhého pilíře zcela odmítají s poukazem na rizika vývoje na kapitálových trzích, na něž jsou úspory v druhém pilíři citlivé. Dalším zdrojem odporu je vyvedení části pojistného z prvního, průběžného pilíře do druhého, fondového pilíře v případě mladších ročníků (od čtyřiceti let níže), což pochopitelně vyžaduje najít jiné zdroje, které by výpadek výběru pojistného v prvním pilíři nahradily.
Ani koalice není zajedno. Věci veřejné v podstatě druhý pilíř nechtějí, zato přišly s velkou inovací v podobě „demografického fondu“, do nějž by všichni přispívali, avšak ne všichni by z něj dostali nějaké to přilepšení. Kdo „nedodal“ státu děti, by měl smůlu a z demografického fondu by nic nečerpal. Co si myslet o tomto vynálezu v zemi, v níž sezdaný pár se dvěma dětmi a pouze jednou výdělečně činnou osobou s průměrným příjmem ve výsledném saldu (odvodů daně z příjmů a sociálního pojištění a po odečtení přijatých sociálních dávek) fakticky víc dostává než odvádí? Mimochodem Česko je spolu s Islandem v zemích OECD zcela osamoceno v takto štědře nastavené podpoře rodin s dětmi. Věcem veřejným by pomohlo si český daňový a sociální systém v mezinárodním kontextu trochu více prostudovat.
Mezi TOP 09 a ODS nepřekonatelné rozdíly asi nebudou. Velkou otázkou je, nakolik budou koaliční partneři skutečně poslouchat reinkarnaci Bezděkovy komise. Její návrhy jsou třeba oproti návrhu ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka z TOP 09 docela odlišné. Nejpodstatnější rozdíl spočívá v tom, že Bezděkova skupina pro důchodovou reformu v rámci skupiny NERV navrhuje nejdříve sociální odvody o pět procentních bodů snížit na 23 procent, a vzniklý výpadek profinancovat ze sjednocení sazeb daně z přidané hodnoty. Argumentují tím, že nižší zdanění práce bude mít příznivý dopad na poptávku po pracovní síle. To sice většina mezinárodních srovnávacích studií potvrzuje, ale je velkou otázkou, jak se k takovému návrhu postaví ministr financí Miroslav Kalousek, jehož ambicí je umořit schodek veřejných financí. A v tom mu manévr „pojistné dolů, DPH nahoru“ navrhovaný Bezděkem nijak zázračně nepomůže, alespoň krátkodobě určitě ne. V prvním pilíři by fakticky zůstalo jen 20 procent, protože do druhého by se vyváděly tři procentní body. Aby pak deficit průběžného systému nebyl příliš vysoký, musel by doznat četných „parametrických úprav“ (rozuměj: prodloužení odchodu do důchodu, sjednocení pravidel pro muže a ženy, zrušení vdovských důchodů atd.)
Drábek ale chce ponechat sazbu pojistného na 28 procentech a pro mladší ročníky umožnit vyvedení až pěti procent do druhého pilíře. Chybí mu však Bezděkem navrhovaná inspirace Švédskem v podobě „slepého trustu“, kdy si pojištěnci vybírají svůj fond, aniž by jeho správce mohl zjistit, kdo si u něj vlastně spoří – znal by pouze kód, nikoli identitu klientů. Provoz fondů tak může být méně nákladný. Marketing, když nevíte, na koho se soustředit, je totiž vyhazováním peněz.
Vláda bude mít o čem debatovat, prostor pro kompromisy v důchodové reformě je docela široký. Podstatné je nakonec něco jiného. Vaše zajištěné stáří.
Je-li vám méně, třeba 39, vezměte si tužku a papír a počítejte. Předpokládejme, že půjdete do důchodu v 67 letech. Máte před sebou 28 let šetření, tři procenta z platu pošlete každý měsíc do fondu s konzervativní investiční strategií. Kombinace růstu vašeho reálného příjmu a zhodnocení bude řekněme čtyři procenta ročně. Úspory se vám za tu dobu ztrojnásobí a do vejminku půjdete s polštářem ve výši třiceti měsíčních platů. Při takhle nízkých úložkách to na dožití někde v jižních mořích nevypadá. A to ještě musíme doufat, že na nás někde v budoucnu nečeká nějaký český klon Viktora Orbána.
