Některé předsudky jsou prostě nesmrtelné. Třeba ten, co praví, že všichni taxikáři jsou zloď…ee, nepoctivci. Hlas lidu si tohle tvrzení zafixoval po mnohých křiklavých případech, na kterých si zgustla média. Pravda, některé storky měly opravdu říz.
Foto: Profimedia.cz
Třeba ta, kdy měl prý jeden taxikář ještě v éře volných cen číhat na důvěřivé turisty u pražského letiště. V relativně rozumné ceně za kilometr uvedené na dveřích měl mít kovovou desetinnou čárku, se kterou mohl z druhé strany dveří libovolně posouvat pomocí magnetu. Takže se pak turisté divili, když jim naúčtoval desetkrát vyšší cenu a ještě jim ukázal, že takový tarif má přece uveden i zvenčí na autě.
Podobné historky jsou někdy natolik bláznivé, až se spíš zdá, že polovina z nich jsou jen městské mýty. Kamarád má kamaráda, ten má spolupracovnici, ta má nevlastní sestru a jejímu příteli se incident s podloudným taxikářem stal, víme?
Samozřejmě – mnohé případy byly jasně zdokumentovány policií či médii. Ale přesto si myslím, že taxikáři jsou jednou z podnikatelských skupin, která má renomé horší, než by si zasloužila. Po všech regulacích, kontrolách a také díky konkurenci se tenhle rybník přece jen trošku pročistil a profesionalizoval. Nedělám si sice iluze, že by tu nebyly pořád štičky, které si brousí zuby hlavně na zahraničního neznalého turistu. Vycházím ale ze své zkušenosti. Udělal jsem si malý soukromý test. Anžto jezdím občas v nočních hodinách vždycky na chlup stejnou trasu po Praze, porovnával jsem, kolik mi náhodně zastavený taxikář naúčtuje. Napoprvé to bylo 150 korun. Po nějakých 30 stejných jízdách se cena lišila vždy maximálně o pár korun. A řidiči jsou slušní, nabízejí placení kartou, vždycky dají paragon.
Tak říkám větu, kterou asi české noviny často netisknou: Je mnoho slušných taxikářů a díky jim za jejich službu. Obzvlášť když člověku v jednu ráno ujelo poslední metro.
