Světová banka hodnotila podmínky podnikání ve 183 zemích světa, Singapur a Hongkong vítězí
Pouhé čtyři dokumenty stačí k vývozu zboží ze Singapuru. Stejná praxe platí i při dovozu. Podnikání lze v pětimilionovém státě nacházejícím se v jihovýchodním regionu Asie rozjet v průběhu tří dnů. Na základě těchto a několika dalších parametrů vyhodnotila Světová banka v letošní zprávě „Doing Business 2011“ Singapur jako místo s nejpříznivějšími podmínkami pro podnikání na světě. Na druhé příčce se v celkovém hodnocení umístil Hongkong, na třetí Nový Zéland, na čtvrté Velká Británie a páté skončily Spojené státy americké. Slovensko se umístilo na 41. příčce, Česká republika skončila na celkovém 63. místě, přičemž v hodnocení placení daní je až na 128. místě a v jednoduchosti založení byznysu až 130. Ze 183 hodnocených zemí jich mezi červnem 2009 a květnem 2010 sto sedmnáct zavedlo opatření, která vycházejí vstříc podnikatelskému sektoru. Rekordmanem se v tomto směru stal Kazachstán. Země východní Asie a Pacifiku se vůbec zařadily ve zprávě mezi „nejaktivnější“, tři čtvrtiny z nich přijaly nejméně jednu reformu usnadňující fungování firem. Zhoršení naopak zaznamenalo Rusko, které letos skončilo 124., Brazílie spadla na 127. příčku a Afghánistán sklouzl na 167 místo. Tabulku uzavírá africký Čad.
Zavádějící čísla
Výroční zpráva s podtitulem „Zlepšení podmínek pro podnikatele“, kterou vypracovává část skupiny Světové banky International Finance Corporation (IFC), je již osmou v pořadí. Země jsou hodnoceny podle devíti kritérií vztahujících se k činnosti podniků v průběhu jejich životního cyklu. Patří mezi ně zakládání firem, proces vydávání stavebních povolení, registrace nemovitosti, získávání půjček, ochrana investorů, vymahatelnost kontraktů, přeshraniční obchod, placení daní a uzavírání firem. Jak Světová banka sama přiznává, zpráva nehodnotí všechny aspekty podnikatelského prostředí. Neměří například bezpečnost v dané zemi, makroekonomickou stabilitu, korupci, úroveň dovedností tamních lidí nebo sílu finančních systémů. Není pochyb o tom, že na materiálu pracovali kvalifikovaní odborníci, zdatní však spíše v nejrůznějších ekonomických teoriích než v praxi. Za to, že v zemích, o nichž psali, déle nežili, také nemohou. Problém podobných analýz spočívá v tom, že čísla a tabulky mohou být pro řadu podnikatelů, kteří by se chtěli řídit pouze jimi a neznají specifika regionu, zavádějící. Kulturní odlišnosti jsou sice neměřitelné a v podobných zprávách nemají místo, nicméně jejich znalosti jsou pro úspěšnost byznysu neméně důležité. Nemluvě o dalších významných specifických podmínkách chodu vnitřních trhů, na které mohou podnikatelé například ve vítězném Singapuru anebo v druhém Hongkongu narazit. „Číňané coby většinové etnikum v Singapuru se při podnikání řídí především pragmatismem. Když jdou s vámi do byznysu, musí pro ně být rozhodně výhodný. Ani léta spolupráce pro ně nehrají výraznější roli. Přesně vědí, kde je slabina společníka, na kterou v případě potřeby neváhají zatlačit,“ popisoval několikaleté zkušenosti nejmenovaný český zástupce firmy, která dříve podnikala v Singapuru. Pro Číňany je zachování vlastní tváře, tedy osobní důstojnosti a prestiže, velice důležité. „Když člověk při jednání s Číňanem zjistí, že mu dotyčný neříká pravdu, nesmí mu to dokazovat a upozorňovat jej na to, ale spíše to taktně přejít nebo diplomaticky vyřešit s použitím humoru,“ dodává své postřehy další český podnikatel působící aktivně v Asii již několik let. Podle něj je „upravování skutečnosti“ například pro podnikatele z kontinentální Číny jednoduše součástí obchodního jednání.
Vše hlídá a reguluje vláda
Když bývalý singapurský předseda vlády Goh Chok Tong navštívil v roce 2001 střední Evropu, doporučoval singapurským firmám, aby si dříve, než se rozhodnou podnikat v regionu, pořádně „udělaly domácí úkoly“. V té době zde již dávno měly svá zastoupení významné společnosti z Japonska, Jižní Koreje a Tchaj-wanu. Podobně však lze varovat i středoevropské firmy, které by chtěly zkoušet podnikatelské štěstí v Singapuru. Ostrovní stát, nacházející se 137 kilometrů severně od rovníku, je sice již pět let po sobě Světovou bankou vyhodnocován jako nejlepší místo na světě pro podnikání, nicméně zpráva neuvádí, že téměř veškerý velký byznys v Singapuru začíná a končí u vládních institucí. Ty mají také přehled o všem důležitém, co se v působnosti zahraničních firem na ostrově děje či plánuje. Něco jiného je, pokud chce někdo využít Singapur a jeho podnikatelské prostředí jako regionální základnu pro obchod a finančnictví, kdy zahraniční firma žije především z obsluhy přilehlých ekonomik. Podobné to je i v případě Hongkongu. Bude-li se však podnikatel chtít výrazněji uchytit na tamních domácích trzích, v případě Singapuru se velmi pravděpodobně setká se všudypřítomným státním zájmem, případně zájmy společností na něj napojených (takzvaných Government Linked Companies, GLCs). Sama vláda, v jejímž čele stojí od roku 2004 Lee Hsien Loong, starší syn zakladatele moderního Singapuru Lee Kuan Yewa, plně vlastní či kontroluje nejméně šest z deseti největších singapurských společností. Patří mezi ně například Singapore Telecom, v jehož čele stál dvanáct let Lee Hsien Yang, mladší syn Lee Kuan Yewa. Státní investiční společnost Temasek Holdings, která podle odhadů americké vlády kontroluje nejméně polovinu singapurské ekonomiky, řídí pro změnu manželka premiéra Ho Ching. Zvláštní pozornost zasluhuje také Singapore Press Holdings ovládající singapurská média, mezi jinými i nejvýznamnější anglojazyčný deník The Straits Times. Tamní novináři sice plní stránky novin, nicméně když je zapotřebí, hrají smutnou roli vládních pudlů. Dokazuje to i hodnocení nevládní organizace Freedom House, podle které se Singapur v roce 2010 umístil co do svobody tisku (Freedom of the Press 2010) na 151. místě na světě ze 196 zemí. Singapurská vláda má za sebou sérii žalob a následně i soudů kvůli článkům, které napsali nezávislí novináři světových médiích, je jako například The Economist, International Herald Tribune, Far East Economic Review, Asian Wall Street Journal a v agentuře Bloomberg. Nezajímavá není ani skutečnost, že v posledních parlamentních volbách v roce 2006 získala vládnoucí People’s Action Party (PAP) obdivuhodných 82 z 84 křesel. PAP je v Singapuru nepřetržitě u moci od roku 1959. Pouze Severní Korea, Čína a Kuba jej překonávají co do délky vládnutí jedné strany. To je také jeden z důvodů, proč si průměrný obyvatel Singapuru spíše vzpomene na jméno nějakého populárního herce než na příjmení některého z ministrů, o poslancích ani nemluvě. Mezinárodní měnový fond ovšem Singapuru pro letošek předpovídá 15procentní růst.
Kartely v Hongkongu
Hongkong, který Světová banka vyhodnocuje jako druhé nejlepší místo pro podnikání na světě, se podobně jako Singapur formoval léta pod vedením Britů jako svobodný přístav s nízkými daněmi. Díky tomu je dnes základem tamního úspěšného byznysu rychlá obchodní výměna. „Registrace jména firmy, zápis do obchodního rejstříku a založení firemního účtu v bance trvalo necelé dva týdny. Získání pracovních víz pro české zaměstnance bylo otázkou jednoho měsíce,“ popsal jednoduchost povolení a efektivitu hongkongských úřadů pro týdeník EURO Leon Jakimič, zakladatel a majitel designové a výrobní firmy Lasvit. Společnost prodává převážně v Česku vyráběná křišťálová a skleněná svítidla a umělecké, velkorozměrové moderní plastiky přímo do luxusních hotelů, kasin a paláců po celém světě. Jakimič potvrdil, že devět kritérií hodnocení Světové banky nebylo při volbě regionu pro jeho podnikání to nejdůležitější. „Když jsme zvažovali, kde otevřít každou z našich devíti zahraničních kanceláří, na prvním místě jsme se vždy dívali na blízkost našich klientů a dostupnost vzdělané pracovní síly. Kritéria uváděná Světovou bankou bereme v potaz až druhotně, pokud se nemůžeme rozhodnout mezi dvěma či více jinak vyrovnanými zeměmi.“ Jak ale dodal, průměrně schopná poradenská, advokátní či účetní firma si s registrací společnosti a dalšími technikáliemi poradí. Nicméně i Hongkong má svá specifika, na která by si potenciální podnikatelé měli dávat pozor. Jedním z nich je existence kartelů, které mají na svědomí například vysoké ceny v některých maloobchodních řetězcích a také nepřiměřeně vysoké renty a ceny nemovitostí. Důsledkem vývoje ještě za dob kolonie je krom jiného to, že trh s nemovitostmi si rozdělilo deset velkých domácích realitních hráčů. Kvůli tomu vznikl i kartel supermarketů s potravinami, kdy společnost PARKnSHOP místního miliardáře Li Ka-shinga a Wellcome patřící společnosti Jardine Matheson Holdings ovládají dohromady 70 procent obchodu s potravinami v Hongkongu. Podobně si rozdělily také trh s drogistickým zbožím. Pokus francouzské společnosti Carrefour a domácí adMart patřící hongkongskému milionáři Jimmy Laiovi narušit tento duopol před lety totálně ztroskotal. Majitelé společností PARKnSHOP a Wellcome totiž znemožnili na základě vlastnictví primárních nemovitostí ve městě, případně díky kontaktům s dalšími majiteli v různých částech Hongkongu, nově příchozím uzavřít kontrakty na pronájem obchodů za přijatelné ceny. Nechtěli snižovat nadsazené ceny potravin ve vlastních prodejnách, a tak konkurenci odrovnali tímto způsobem. Nákladní auta firmy adMart rozvážející zlevněné potraviny, domácí spotřebiče a kancelářské potřeby objednávané přes internet dostaly jednoduše zákaz vjezdu do úředních budov a rezidenčních oblastí vlastněných Li Ka-shingem. Carrefour sice v roce 1996 otevřel čtyři prodejny a v plánu měl další dvě, v září 2000 se však kvůli „problémům s pronájmem vhodných prostor“ z Hongkongu nadobro stáhl. Před odjezdem předalo vedení francouzské společnosti Hongkongské radě pro spotřebitele seznam 22 místních firem, které na Carrefour v průběhu jeho působení na ostrově tlačily kvůli příliš nízkým cenám zboží. Za patnáct měsíců trvající pokus adMartu o průnik na domácí trh s potravinami zaplatil Jimmy Lai z vlastní kapsy 120 milionů dolarů. Kolik však ztrácí hongkongští spotřebitelé, nucení denně nakupovat v obchodech Wellcome nebo PARKnSHOP předražené potraviny, nikdy nikdo nespočítá.
Čína je jiný příběh
Pro dokreslení některé „detaily“: Li Ka-shing vlastní polovinu výroby elektrické energie v Hongkongu, druhá část patří dalšímu hongkongskému miliardáři, Michaelovi Davidovi Kadooriemu; mezi další známé kartely v Hongkongu patří provozování autobusové dopravy, prodej pohonných hmot, výroba betonu a některé profesionální služby. Česká firma Lasvit vysoké nájmy v Hongkongu řešit nemusí. Sklárny a výrobní haly má v Česku, jednu i v Šanghaji. „Kromě několika ukázkových showroomů maloobchodní prodej neděláme, jinak by to pro nás byla určitě důležitá otázka – zejména v Hongkongu,“ potvrzuje Leon Jakimič. Kromě dodávek do konkrétních objektů prodává firma své výrobky i luxusním retailerům, například firmě Lane Crawford, která je vlastněna právě jednou z desíti rodin ovládajících většinu prémiových nemovitostí v Hongkongu. Podnikatelé působící v regionu se shodují, že pokud chce někdo v Asii smysluplně rozvíjet byznys, jiná šance než založit zde kancelář není. Jak Singapur, tak Hongkong mají vzdělanou pracovní sílu a je jednoduché tam firmu založit, provozovat a také uzavřít. Obě místa jsou a zřejmě ještě dlouhou dobu budou v regionu atraktivní díky funkčnímu a kvalitnímu právnímu prostředí, nezkorumpované a efektivní státní správě a rozvinutému sektoru finančních a obchodních služeb. Náklady na provoz mohou být vysoké, kulturní rozdíly ve srovnání s Evropou zde též existují, nicméně ne až tak velké, jako je tomu například v Číně. I když Světová banka zařadila Čínu společně s Indií mezi 40 ekonomik, které učinily v průběhu posledního roku nejvíce vstřícných kroků vůči podnikatelům a ve zprávě IFC skončila na 79. místě, zahraniční společnosti tam stále nemají jednoduchou existenci. „V Číně je to zcela jiný příběh a málokdo tam založil a provozoval firmu bez problémů,“ uzavírá Leon Jakimič.
