Vsadí-li ČSSD na velkou koalici s ODS, může se historicky znemožnit
Volební šance ODS a ČSSD se zdají být opět vyrovnané. Kdyby se nyní konaly volby, podle STEM by v Poslanecké sněmovně zasedlo po jednasedmdesáti občanských a sociálních demokratech. Zatímco KDU-ČSL vykazuje v uplynulém čtvrtletí poměrně stabilní výsledky, zelení příznivce ztrácejí. Naopak komunisté sympatizanty nabírají díky protestním hlasům lidí vyděšených „Topolánkovým batohem“, takže v součtu se jeví být poměr sil mezi levicí a středopravou částí politického spektra víceméně vyrovnaný. Pokud by se v následujících dvou třech výzkumech různých agentur tyto vývojové tendence potvrdily, ocitneme se tam, kde jsme byli po loňských červnových volbách: na prahu úvah o „velké“ koalici ODS a ČSSD, protože všechny jiné kombinace budou porcelánově křehké a dlouhodobý tlak vládní zátěže by neunesly.
Jenomže o „velké“ koalici nechtějí obě strany zatím ani slyšet a s výhledem na vyrovnané volební prognózy (terminologicky přesně je „volební model“) netouží ani po předčasných volbách. Mirek Topolánek se předminulý víkend hned vypravil na Vysočinu za Milošem Zemanem a to, co nejprve popřel, později sám prozradil. „V momentě, kdy budu schopen se dohodnout s Milošem Zemanem, je docela pravděpodobné, že se dohodnu i s některými poslanci,“ pravil premiér, a potvrdil tím dřívější a opět věštecký výrok svého důvěrníka Marka Dalíka, že když to bude třeba, hlasy pro reformu se v poslaneckém klubu ČSSD najdou. Snad aby to šlo snáz, vláda přestala nejen Vlastimila Tlustého provokovat „reformou“ i „Topolánkovým batohem“ a přešla k neutrálnímu „balíku stabilizačních opatření“. Současnou štaci vládní maršrúty, dovolíme-li si parafrázovat F. X. Šaldu, ilustroval v televizi sám premiér: „Když říkáte reforma, tak úplně tuhnu!“ „Tuhnout“ musí i ta část příznivců ODS, jež nepatří k jejím kmenovým voličům, ale nadchla se Modrou šancí, Tlustého peněženkou a hlavně vidinou změny po osmiletém stereotypu sociálnědemokratického vládnutí. Na velké změny to však nyní nevypadá, a pokud by na ně časem došlo, jakého asi budou druhu, pakliže se Topolánek musí „dožebrávat podpory ve čtvrté koaliční straně, u pana Pohanky a Melčáka“, jak si jízlivě přisadil Jiří Paroubek. Pokud by bylo trochu pravdy na „šprochu“, že do „čtvrté koaliční strany“ dělá se Zemanovým posvěcením nábor Miloslav Šlouf a jakási aranžmá že dohaduje s Markem Dalíkem, Topolánkově důvěryhodnosti by to zasadilo drtivý úder. Sám „oposmlouvu“ léta odmítal a nemůže nevědět, že její „vůně“ je snad libá skalně pevným příznivcům ODS, kteří ale zdaleka nevydají na pětatřicet a více procent hlasů, aby se s nimi daly vyhrávat volby. A otevřenou „velkou“ koalici, o níž do loňského 13. prosince jednal Paroubek s Topolánkem, než mu to zatrhla výkonná rada, nyní ČSSD nestojí. „ODS se dostala se svým programem tak daleko od našich představ, že to nepřichází v úvahu,“ tvrdil Paroubek minulé úterý v „on-line“ rozhovoru na internetových stránkách sociální demokracie. Proč ale pragmatik Paroubkova kalibru nerespektuje pravidlo, jež politikům velí „nikdy neříkat nikdy“?
Paroubkova družina, zdá se, dospěla k názoru, že pro ČSSD je výhodnější držet si ODS od těla a dopřát jí, aby se sama „historicky znemožnila“, řečeno s Werichovým Rudolfem II. v Císařově pekaři. „…Pokud vláda půjde cestou necitlivých sociálních reforem, které - řekněme - naruší, zkomplikují životní úroveň lidí ze zaměstnaneckých i ze středních vrstev…, prostě lidé se zradikalizují,“ řekl v Radiofóru Jiří Paroubek. Ačkoli podle průzkumů podpora ČSSD mírně stoupá, „tak musíme změnit kvalitu své vnitřní činnosti“… „My tomu říkáme projekt modernizace…, a pokud to nedokážeme, v příštích volbách nemusí výsledek být jasný. My se potřebujeme dostat do voličského intervalu někam mezi třicet pět a čtyřicet procent, abychom volby vyhráli s jistotou, abychom měli také rozumné koaliční partnery,“ míní šéf ČSSD.
A tak je sice sociální demokracie k vládě téměř „nulově tolerantní“, ale do fatálního střetu se nepožene. „V této chvíli už nemáme důvod se předčasných voleb bát, na druhé straně ale nevidím v Poslanecké sněmovně většinu, která by je mohla vyvolat,“ konstatuje první místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Podle něj navíc sociální demokracie může na vládních reformách „profitovat v řádných volbách; spojovat to s předčasnými volbami je trochu nelogické, protože… buď bude ta reforma, nebo budou předčasné volby“. A poněvadž poslední parlamentní volby společnost „hodně rozdělily, naší hlavní ambicí je proto vytvořit novou většinu, která podpoří naši vizi modernizace sociálního státu“, prohlásil v Právu Sobotka. Nová parlamentní většina by mohla být buďto ta s komunisty a se zelenými, jež ale Paroubek zahnal doprava a ČSSD se je vytrvale snaží rozeštvat, anebo „velká“ koalice s případnou lidoveckou asistencí. Ta druhá - a bez nevyzpytatelné KDU-ČSL - by šla uskutečnit i bez voleb a v Lidovém domě by ani nemuseli čekat, až se současná vláda „historicky znemožní“. To čekání však může být ošidné. Ani Miroslav Macek před deseti lety asi nepředpokládal, že když doporučuje dát ČSSD možnost „historicky se znemožnit“, bude jejím čtyřem vládám trvat osm let, než jeho přání vyplní.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
