Když soudce slyší od Miloše Zemana, že je členem líné a neschopné bandy nemající sobě rovnou, jistě ho hřeje u srdce, že se Zeman nestal prezidentem. Ale ani s Václavem Klausem to soudci nevyhráli. To, že prezident minulou středu odmítl jmenovat dvaatřicet z pětapadesáti navržených adeptů na soudce kvůli tomu, že jim ještě nebylo třicet let, je bezprecedentní, unfair čin. Tvrdí to prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa, který pokládá rozhodnutí mladé absolventky právnické fakulty stát se soudkyní za podobnou oběť, jako kdyby se přihlásila do kláštera. „Během tříleté čekatelské služby pozorovala své spolužáky, kteří dosahovali mnohem vyšších příjmů v soukromém sektoru a přesto se rozhodla – nadneseně řečeno – část svého produktivního právnického věku téměř zadarmo položit na oltář vlasti a očekávala, že vlast se jí za to odvděčí,“ napsal Jaromír Jirsa v MF Dnes. „Nestalo se,“ dodal.
Nestalo se a státi by se nemělo. Jaromír Jirsa je nepochybně dobrý soudce a dobrý prezident stavovské organizace. Však také citlivě zakomponoval do své polemiky s rozhodnutím Václava Klause otázku platů, ačkoliv o ty vůbec nejde. Nicméně proti snaze vydávat rozhodnutí stát se soudcem za vrchol ušlechtilosti a vlastenectví je třeba protestovat od počátku. Soudce je povolání jako každé jiné. Pouze s tím rozdílem, že člověk v taláru zasáhne do života člověka většinou mnohem výrazněji než učitel za celou devítiletku.
Václav Klaus, jak teď už víme, ministra spravedlnosti Pavla Němce o svém rozhodnutí nepustit do taláru lidi mladší třiceti let předem informoval. Jeho postup je tedy korektní. A bezproblémový i po právní stránce. Prezident je od toho, aby soudce jmenoval, nikoliv jen jejich jmenování podepisoval. Pokud Jaromíru Jirsovi vadí, že je „osud reprezentantů moci soudní v rukou jediného představitele moci exekutivní“, je to legitimní názor. A lze se politickou cestou domáhat změny stavu. V současné době s tím ale nic nenadělá.
Legitimní jsou i řeči, které vede poslanec Jiří Pospíšil (29 let, stínový ministr spravedlnosti za ODS), že mladí rozumějí počítačům nebo směnkám, staří zase rozvodům. Ale většina soudců se už naučila používat mobilní telefon a jistě časem zvládnou i počítač. Měli by být také schopni případ řádně prostudovat, což nevyhnutelně znamená osvojovat si nové poznatky. Takže rozdělovat případy na juniorské a seniorské je snad zbytečné. Spíše by bylo vhodné vyžadovat přidanou hodnotu danou životní zkušeností. To má na mysli Václav Klaus, když říká, že soudcem by se měli lidé stávat až po pětatřicítce. Zatím je ovšem zákonná hranice 30 let.
Soudců je v Česku asi 2800, takže nejmenování třiceti nových kolaps nezpůsobí. Zájemců lehnout si na oltář vlasti se najde dost i po třicítce. Závažnější je problém, kolik soudců vlastně potřebujeme. Za ministra Karla Čermáka se uvádělo, že jich máme dost. Teď předseda městského soudu v Praze Zdeněk Sváček tvrdí, že nám tehdy vláda lhala. Že to neřekl dřív.
