Spojené státy americké, to je ten nádherný kus pozemku, který lidé milují nenávidět. Proč? Jako Američan s povolením žít v České republice bych rád tomuto fenoménu trochu lépe rozuměl. To, že se často dívám na svou zemi z dálky a pak zase z ní ven, by mi mohlo s touto záhadou pomoci.
Jako celý svět.
Nenávist je jen zřídka noblesní, a proto civilizovaní lidé raději používají pojem „nemám rád“, a to proto a proto… „Nenávidím Američany“ nezní ani noblesně, ani racionálně. Ono by to bylo racionální od někoho, který nás, to jest nás všech – kolem 280 milionů – opravdu znal a usoudil, že jsme bez výjimky nenávisti hodni. To je nemožný úkol.
Pokud jde tedy o jednotlivé Američany, tam se musíme spokojit s tím geniálním výrokem mně neznámého neameričana, který řekl: „Nenávidím všechny Američany, kromě těch, které jsem poznal.“ To obvykle platí. I když potkáte-li dejme tomu stovku jedinců z toho nebo onoho národa, nutně v tom souboru bude několik jedinců, které by bylo obtížné mít rád. Seriózní soudce americké společnosti si samozřejmě také uvědomí, že je obtížné, ba až nemožné definovat, kdo je Američan, a musí se spokojit s faktem, že jím je každý, kdo má americké občanství. To zahrnuje lidi, kteří mají původ ve všech státech, národnostech, kmenech a etnických skupinách známých lidstvu. Je tudíž třeba nenávidět, nebo libozvučněji řečeno nemít rád, každého člověka na zemi. No a na to si netroufl ani Mollierův Misantrop a pro nedostatek času ani Adolf Hitler.
Nenávidět Američany je tedy hloupé a nedůstojné inteligentního tvora i s malou dávkou této ingredience. A tak se v naší lidské potřebě dopracujeme k nenávisti právního celku, jemuž se říká stát.
Naslouchat by se mělo.
Nechci s tímto tématem nakládat lehkovážně. Proto bych rád rozdělil kritiky Ameriky na ty, jejichž nenoblesní motivy je vedou z cesty a nejsou schopni seriózního poznání o kritizovaném objektu. Jsou to také v mnoha případech ideologové, kteří adoptovali celou sérii myšlenek, proč je Amerika zlá a zavrženíhodná. S těmi je argumentace zbytečná. Ti si svůj chatrný domeček narušit nedovolí.
Pak jsou lidé, kteří mají vážné, opodstatněné výhrady k Americe, jejímu systému a těm by Američané měli věnovat daleko větší pozornost, ať tyto výhrady pramení z kteréhokoliv segmentu společnosti:
- Americký komplex (komplexní) nadřazenosti: Well … Američané s oblibou říkají, že US je „second to none“, to jest jednička. I povrchní analýza ukáže, že co se například vojenské moci týká, je to s velkou pravděpodobností pravda. To z Američanů dělá toho bulteriéra na našem globálním sídlišti. Toho by se každý měl bát. Od strachu k nenávisti je pak jen krůček.
Co brání čtyřistamilionové Evropě vycvičit svého bulíka a tím podstatně zmírnit pocit mocenské superiority toho amerického? Tedy rada, ba až prosba Evropě: odstraň národní malost a vše co s tím souvisí, dej úsilí a prostředky a vznikne účinná protiváha, která pomůže Americe sestoupit na pevnou zem z těch – někdy iluzorních - výšin.
- Američané skutečně vědí zoufale málo o světě. A to má vážné důsledky. Snaží se například aplikovat svou představu o demokracii pokud možno (i nemožno) na celý svět. Jen poznání je vyvede z tohoto omylu. Příklad: Američané zblízka poznali Evropu a Japonsko po II. světové válce a správně rozhodli, že zde lze aplikovat demokracii. Dnes poznávají, že naštěstí pro svět, některé země, v nichž jsou po uši angažované, nemají svobodné demokratické volby, protože výsledkem by mohla být demokraticky zvolená fundamentální diktatura, před kterou by bledly ty, které lidstvo za poslední desetiletí poznalo.
- Americký systém vzdělávání je katastrofální. Z 3500 existujících univerzit pár stovek (snad méně) vzdělává špičku ve vědě, v umění, ve všech sférách lidského úsilí. Zbytek pouští do života (s výjimkami) polovzdělance. Nestačí-li špička pokrýt americkou potřebu, je zde zbytek světa, který dodá všechny potřebné profesionály, kteří si rádi vezmou mnohonásobek odměny, než kterou by si jejich domov, který jim vzdělání dal, mohl dovolit. To je také další důvod, jak nabýt neoblíbenosti ve světě.
- Velká diskuse, jestli měla, či neměla Amerika jednat unilaterálně v případě Iráku, běží a poběží ještě nějaký čas. Asi neměla. Asi měla ponechat diktátora, aby pokračoval ve vraždění, vyřezávání jazyků, odřezávání uší svým poddaným. Proč si pálit prsty a vymýšlet akceptovatelné důvody, proč tomu udělat konec pomocí síly? Místo toho Amerika měla (a ještě může) přijít s iniciativou, která uvede v život nový mechanismus, který umožní dát zrůdám ultimátum přestat vládnout a odejít. A jestli ne, bude (se souhlasem tohoto sankcionovaného mechanismu) odstraněn silou.
Co činit?
Na závěr, s omluvou, parafráze inauguračního citátu J. F. Kennedyho: „Neptejme se, co Amerika může učinit pro lidstvo, ptejme se čím, spolu s Amerikou, můžeme učinit tento svět trochu lepším (bez supervelmocí, bez bulíků, bez diktatur „demokratických“ či jiných).
