Bez ošklivosti není krásy, věděl dramatik William Shakespeare, když nechal promlouvat čarodějnice ve svém Macbethovi. A protože před třemi lety vyšly česky Dějiny krásy, jejichž autorem je slavný Umberto Eco, bylo jen otázkou času, kdy se tento vzdělaný Ital ujme kolosálního, ale opomíjeného námětu - ošklivosti. Stalo se a letos – záhy po vydání italského originálu Storia della Bruttezza v milánském nakladatelství Bompiani – se z Dějin ošklivosti raduje i česká čtenářská obec (kniha se už skvěle prodává). „Víte, s ošklivostí byla větší zábava než s krásou,“ řekl Eco v rozhovoru pro The Washington Post.
V češtině má kniha stejnou úpravu jako v dalších evropských zemích (ve francouzštině ji vydal Flammarion, anglicky Rizzoli). Hemží se přívlastky obscénního, hrůzného, ohavného, mrzkého, oplzlého, nečistého, tíživého či strašlivého, a tak je pochopitelně hodně atraktivní. „Je přirozeným jevem naší povahy, že nás neodolatelně vábí vše, co je smutné, strašné, dokonce děsivé. Výjevy plné bolesti a hrůzy nás odpuzují a stejně silně přitahují,“ tvrdil německý básník a dramatik Friedrich Schiller. V předchozí knize pátral Eco v rozličných dimenzích krásna, jeho vývoji v západní kultuře a při hledání se nejčastěji zatoulal do sféry umění, které nám může ukázat, zda krása tkví v řádu, harmonii, jasu, barvách, přiměřenosti, lásce, tónech, ctnosti, něze, nadsmyslnosti, anebo romantických světech bez hranic. Také při zkoumání ošklivosti se Eco opět obrátil k múzám. „Krásné umění ukazuje právě svou rozmanitost v tom, že věci, které by byly v přírodě ošklivé nebo nelibé, popisuje krásně. Fúrie, nemoci, škody způsobené válkou mohou (jakožto škodlivosti) být velice krásně popsány, ba dokonce znázorněny na obraze,“ píše Immanuel Kant v Kritice soudnosti z roku 1790.
Toulky jsou to fascinující. Vizuálně i textově. Navštívíme všelicos: od zrůd antiky, příšer, tváří smrti, zvrhlosti, chorob, křesťanské posedlosti bolestí či tělesností (nechybí zmínka o ostatcích v pražské katedrále!) až po degenerované „kabinety kuriozit“ či svět červů, hmyzu, násilí a nuznosti. Nechybí pochopitelně hříšné scény Boschovy, ale ani groteskní a obscénní pasáže (Ezopovo kadění rozumu, Lutherovy prdy) ústící v kapitoly o tísni romantismu, dekadenci, záškubech avantgard a moderním kýči chaotického industriálního světa. A pokud jde o extra bizarnosti, podívejte se například na hnus totalitního soc-artu. Sociolog Miloslav Petrusek nazval 20. století věkem extrémů a kýče, přičemž výtvarné umění prý přestalo „zobrazovat“, literatura přestala vyprávět a hudba opustila srozumitelnou melodičnost.
„Ta nejošklivější ošklivost nesídlí v tom, co nás odpuzuje přirozeně: v močálech, pokroucených stromech, ropuchách či netvorech. Najdeme ji v sobectví, projevujícím své šílenství v proradných nicotných gestech, ve vráskách vášně, nevraživých pohledech, zločinech… Snadno pochopíme, že ošklivost jakožto pojem relativní lze pochopit toliko ve vztahu k jinému pojmu – pojmu krása,“ napsal v roce 1852 Karl Rosenkranz v dosud asi nejobsáhlejší Estetice ošklivosti. Doplnil ho spisovatel Victor Hugo: „To, co nazýváme ošklivostí, je naproti tomu jednou drobností ve velikém celku, na jehož konec nedohlédneme a který je v souladu nikoliv s člověkem, nýbrž se vším stvořením. Proto se nám ošklivost neustále ukazuje v nových, leč neúplných podobách.“
A jak podat dějiny tohoto fenoménu? Eco, jenž se pod dílo nepodepsal jako autor, ale jako sestavitel čili editor, zvolil spolu s kolegy moderní formu jakéhosi katalogu v intencích „klipové kultury“. Soustředil se na obrazovost a srozumitelná krátká sdělení - vždy odkazující k výjevům. Systematici kroutí hlavou, čtenář jásá. Problémem podobných antologií bývá erudice vybírajícího autora, ale v Ekově případě můžeme být klidní. Je výtečným a poučeným průvodcem, jehož sestavování střípků v jednu výpověď je svého druhu tvorbou.
Omezeni jsme pouze médiem, tedy tiskem, ale pusťte si k četbě hudbu (Dějiny krásy vyšly původně jako počítačový CD ROM) a obohaťte si exkurzi světem krásna. I šerednosti. Zpracováním jde o knihy (i když také o ohavném) nádherné. Ilustrací je bezpočet, chyb minimum.
* Umberto Eco (ed.): Dějiny krásy (2004), Praha – Argo, 440 stran
* Umberto Eco (ed.): Dějiny ošklivosti (2007), Praha – Argo, 454 strany
BOX1
Kdo je Umberto Eco?
Boloňský profesor, romanopisec, filozof, sémiolog, znalec středověké literatury, narozený v roce 1932. V disertační práci se věnoval estetice sv. Tomáše Akvinského. Kromě odborných prací (Otevřené dílo, Umění a krása ve středověké estetice, Skeptikové a těšitelé) je veřejnosti znám jako autor „chytrých“ románů (Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo, Baudolino).
BOX2
O relativitě hezkého
„Zdalipak je košík na nošení hnoje krásný?“
„Zajisté,“ přisvědčil Sokrates, „a zlatý štít je naproti tomu ošklivý, jestliže je košík udělán krásně vzhledem k svému účelu a štít špatně.“
„Ty tvrdíš, že tytéž věci jsou krásné i ošklivé?“
„Ano, a dobré jsou i špatné. Často je to, co je dobré proti horečce, špatné proti hladu, často je to, co je krásné pro běh, ošklivé pro zápas a naopak, zkrátka vše je dobré a krásné ve vztahu k tomu, k čemu se hodí, a naopak špatné a ošklivé ve vztahu k tomu, k čemu se nehodí.“
Xenofon, Vzpomínky na Sokrata, III:8
Popisky:
Hrůzokrásné. Plátno Petera Paula Rubense nazvané Hlava Medúsy děsí svým námětem a okouzluje nádherným zpracováním (kolem roku 1618, Vídeň – Kunsthistorisches Museum).
Něha, život, řád. Obraz Jaro od Alessandra di Mariano di Vanni Filipepi, známějšího pod jménem Sandro Botticelli, doprovází Ekovy Dějiny krásy. Pochází z roku 1478.
