Ekonomika bude po příští čtyři roky na okraji zájmu
Z koaliční smlouvy o nové vládě i jejím složení je celkem jasné, že ekonomika má být příští čtyři roky spíše na okraji zájmu kabinetu. Vladimír Špidla má sice čtyři vicepremiéry, ani jeden však není ekonomem. O mnohém vypovídá i skladba programové části koaliční dohody. Například kapitola o sociální soudržnosti, smíru a zaměstnanosti má osmnáct bodů, kapitola o hospodářské politice pouhých šest.
Kromě toho většina tezí z programu je velmi obecná složená zřejmě z kompromisních formulací, takže je obtížné zjistit skutečné záměry a časování kroků, které zamýšlí činit koaliční vláda. Některá upřesnění bude patrně možné nalézt ve vládním prohlášení, s nímž by měl premiér Špidla předstoupit před Sněmovnu na počátku srpna. Lze očekávat, že v klíčových záležitostech - jako je například důchodová reforma - nedojde v následujících letech k zásadnějšímu pokroku, protože stanoviska vládních stran jsou zcela protichůdná.
Zelená pro uhlí?
V kapitole hospodářský rozvoj však pozorný čtenář najde náznaky toho, co bude nový kabinet preferovat. Za povšimnutí stojí záměr rozvíjet systém investičních pobídek směrem ke službám. Širší přístup ke státní podpoře by patrně mohli získat i domácí investoři, což je posun oproti současnému stavu.
Zajímavá je zmínka o novelizaci dlouhodobé energetické koncepce. Volba energetických zdrojů se má zaměřit na zdroje tuzemské. To je dobrá zpráva pro hnědouhelné společnosti, zdá se, že intenzivní lobbování Mostecké uhelné nese své plody. Naopak se patrně smráká nad privatizačními záměry v případě ČEZ, neboť program hovoří o zvážení „dalšího postupu restrukturalizace a privatizace síťových odvětví“. Je zřejmé, že zatímco na ministerstvu průmyslu usedne do křesla zastánce dosavadní koncepce superČEZ Jiří Rusnok, ministři za Koalici budou pokračování tohoto privatizačního modelu bránit.
Jinak samozřejmě nová vláda stejně jako všechny minulé hodlá podporovat malé a střední podnikání atd. atd.
Chce dál stavět dálnice a železniční koridory, ale i vodní cesty a letiště. Kromě běžných rozpočtových zdrojů k tomu hodlá využít i dotace ze strukturálních fondů Evropské unie a především příjmy z privatizace. Jaké ty příjmy budou a co se vlastně ještě bude privatizovat, se však v programové části koaliční smlouvy nedočtete. Pokud by byl odložen prodej ČEZ, lze možné privatizační zdroje odhadnout na sto miliard korun, což není vzhledem k plánované fiskální politice rozhodně mnoho.
V zemědělské politice se samozřejmě očekávalo ustanovení hájit české zemědělství při vstupních jednáních s Evropskou unií, zejména v záležitostech produkčních kvót a přímých plateb. Kabinet chce kromě toho vytvořit „pozemkovou banku, či podobnou instituci“. Ta by měla financovat privatizaci státní zemědělské půdy.
Sekera za půl bilionu.
Fiskální rámec této hospodářské politiky je však tristní. Deficit očištěný o příjmy z privatizace a výdaje na úhradu ztrát transformačních institucí, který Česká národní banka momentálně odhaduje na pět až šest procent hrubého domácího produktu, má zůstat zachován. Na základě dohody by měl činit 4,9 až 5,4 procenta HDP.
Přitom v úvodní formulaci kapitoly Veřejné finance a daně se hovoří o tom, že konsolidace veřejných financí je „klíčovou podmínkou pro udržitelný střednědobý hospodářský růst“.
Tohle nicnedělání má být zakotveno stanovením limitů pro jednotlivé rozpočtové kapitoly na čtyři roky dopředu.
Daňové posuny v rozsáhlejším měřítku očekávat nelze. Dokument slibuje pouze neupřesněné snížení daně z příjmu právnických osob a daňová kvóta má být stabilizována. Jde přitom zjevně o úzkou daňovou kvótu, nikoliv o složený parametr zahrnující i další odvody státu. Lze tedy očekávat růst sociálního pojištění, zejména v případě osob samostatně výdělečně činných, což je ve zřejmém rozporu s deklarovaným záměrem podporovat malé podnikání.
Dá se odhadnout, že během čtyř let této fiskální politiky - pokud nebude přerušena vážnou měnovou a hospodářskou krizí - vzroste veřejný dluh o 500 až 700 miliard korun v závislosti na využití zdrojů z privatizace. To podstatně omezí možnosti státu pro provedení zásadní penzijní reformy. Také to může ohrozit plnění maastrichtského kritéria, které se týká veřejného dluhu ve výši šedesáti procent HDP. Na konci funkčního období vlády dosáhne veřejný dluh až někam mezi 45 až 50 procent ročního HDP a veřejné finance budou v takovém stavu, že poroste i v dalších letech. To bude komplikovat vstup do měnové unie. Minulý týden nový ministr financí Bohuslav Sobotka v MF Dnes konstatoval, že zavedení eura připadá v úvahu nejdříve v roce 2010. V tom případě budeme patrně poslední kandidátskou zemí, která bude schopna dokončit integraci.
Pro podnikatele to znamená, že před nimi leží ještě velmi dlouhé období, ve kterém budou muset nést značné kursové riziko a jejich konkurenceschopnost na evropském trhu bude o to nižší.
V prachovém peří.
Důvodem odporu vlády - a v ní zejména sociální demokracie - k rozumnější fiskální politice, je pevné rozhodnutí dál výrazně zvyšovat komfort sociálního systému v České republice. Kapitola Sociální soudržnost, sociální smír, zaměstnanost, rodinná politika, bydlení a zdravotnictví převyšuje část věnovanou ekonomice nejen svým rozsahem, ale především konkrétními sliby.
Smluvní strany se kromě jiného zavazují uvést v život systém založený na rovnováze následujících prvků:
- Přídavek na dítě náležející všem dětem bez rozdílu (náklady minimálně 4 miliardy ročně – odhad EURO).
- Smluvní rodičovský příspěvek ve výši nejméně jedné třetiny průměrných pracovních příjmů kategorie osob ve věku 25 až 35 let. (Současný příspěvek činí zhruba dva a půl tisíce korun měsíčně. Vládní záměr znamená jeho zvýšení minimálně o tisíc korun. EURO odhaduje růst výdajů státu minimálně o dvě miliardy ročně.)
- Fondové zabezpečení rodin s dětmi formou novomanželských půjček, rodinného spoření a zřízení svěřeneckého fondu. (Náklady na svěřenecký fond odhadl Vladimír Špidla na 4,5 miliardy korun ročně. Náklady na půjčky a rodinné spoření nelze odhadnout bez upřesnění jejich podmínek. Při opatrném zvýhodnění však po plném náběhu této sociální pomoci půjde o státní výdaje v řádu miliard.)
- Změny daňového systému zvýhodňující rodiny s dětmi (například společné zdanění manželů, možnost opce mezi přídavky na děti a daňovými odpočty. (Náklady zatím nelze odhadnout.)
- Zavedení daňových úlev na pořízení prvního bydlení. (Náklady nelze zatím odhadnout.)
Odborář pánem.
V oblasti zaměstnanosti chce vláda patrně dále jít cestou zvyšování ochrany zaměstnanců a posilováním role odborů. Hodlá prosadit zavedení krajských tripartit a novelizovat zákoník práce tak, aby zvýšil význam kolektivního vyjednávání. Prosazovány budou také podnikateli kritizované odvětvové kolektivní smlouvy.
Má být zřízena nezávislá inspekce bezpečnosti práce a vytvořen veřejnoprávní průběžně financovaný systém úrazového pojištění.
Z penzijní reformy má být jediným konkrétním krokem oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu a založení Sociální pojišťovny (jednorázový náklad 40 miliard korun) a rozvoj zaměstnaneckých fondů penzijního připojištění. Ty jsou četnými odborníky kritizovány pro nízkou kontrolovatelnost a snadné zcizení naspořených peněz. V minulosti je sněmovna již odmítla.
Míň než krůček.
Ani ve zdravotnictví nelze čekat patrně viditelné reformy. Úroveň sazeb zdravotního pojištění má být na příští čtyři roky zmražena. Zablokovány mají být rovněž kroky ke zvýšení spoluúčasti pacientů na léčbě.
Něco by se však přece jen stát mohlo. Především ministerstvo zdravotnictví má navrhnout standardy pro jednotlivé formy zdravotní péče tak, aby se nezúžil současný věcný rozsah zdravotní péče hrazené z veřejného pojištění. To lze interpretovat jako první krok k zavedení přímých plateb v budoucnu.
Dokument také hovoří o restrukturalizaci současných kapacit, zda však konečně budou zavřeny nadbytečné nemocnice, které zásadním způsobem zatěžují financování zdravotnictví, však vůbec není jasné. Ministerstvo by také mělo vymezit formy dlouhodobých pobytů ve zdravotnických zařízeních, u kterých vlastně jde o náhradu bydlení, a zvážit jejich spolufinancování pacienty. Běžná hospitalizace má však být nadále plně hrazena z pojištění.
Dopis Ježíškovi.
Je zřejmé, že program je postaven zcela zásadně na volebním programu sociální demokracie a jen ve zcela krajních momentech strany koalice brzdily Špidlův tým. Záměry zakotvené v této koaliční dohodě však budou jen velmi těžko uskutečnitelné, zejména pokud jde o velkorysou sociální politiku. Lze očekávat, že jak doma ze strany České národní banky, tak ze zahraničí od Evropské unie bude na vládu vyvíjen tlak, aby revidovala nedostatečné reformy systému veřejných financí a snižovala schodek podstatně rychleji. V nejhorším případě si zásadní změnu vládního kursu mohou vynutit i hospodářské otřesy, které očekávaný růst vnitřní nerovnováhy může vyvolat.
Pravá ruka premiéra Chytrá a tvrdá Miloš Zeman měl svého Šloufa, Václav Klaus svého Jakla, Vladimír Špidla sází na svou současnou poradkyni Janu Gavlasovou. Stane-li tato žena v nejbližší budoucnosti formálně v čele jakéhosi sboru premiérových poradců (tato instituce prý nevznikne), není příliš důležité. Její vliv na budoucího předsedu kabinetu bude v každém případě značný. Sám Špidla týdeníku EURO minulé úterý řekl, že s ní počítá do jedné organizační funkce v aparátu úřadu vlády. Jestli půjde o čelný post, nechtěl upřesnit.
Žena v pozadí.
Jana Gavlasová (51) patří do trojice lidí, na něž Vladimír Špidla dá: zatímco tváře místopředsedkyně ČSSD Marie Součkové nebo mluvčího ministerstva práce a sociálních věcí Václava Svobody nejsou veřejnosti neznámé, poradkyně Gavlasová se drží v pozadí. Když se před dvěma lety objevila úvaha, že by se mohla stát ředitelkou kanceláře nově jmenovaného ministra zdravotnictví Bohumila Fišera, řekla pro ČTK, že jde o výmysl. „I kdyby mi ministr Fišer tuto funkci nabídl, nepřijala bych ji.“
Týdeník EURO požádal Janu Gavlasovou o rozhovor. Nejprve s výhradami souhlasila, později však schůzku zdvořile odmítla, údajně z časových důvodů a kvůli tomu, že netouží po publicitě. Časopis EURO prý o ní už vše podstatné napsal. Článek (EURO 27/2001) však pouze kriticky popisoval dvojí poradenskou roli Gavlasové na ministerstvech práce a školství, nikoli její názory.
Specialistka na pitvání.
S Vladimírem Špidlou se lékařka Jana Gavlasová seznámila ve sněmovním výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, kde působila v letech 1996 až 1998 jako poslankyně ČSSD za severní Moravu. Do politiky odešla z oboru patologie. „Spolupracuji s ní od roku 1996,“ potvrzuje Vladimír Špidla. „Cílevědomost a inteligence, to je na ní zajímavé. Pracovitá je velmi, stručně řečeno: je chytrá a tvrdá.“ Ve sněmovně se podílela na deseti návrzích zákonů (mimo jiné o registrovaném partnerství homosexuálů, o vytvoření krajů, vysokých školách, důchodovém pojištění), z nichž však jen dva byly schváleny (o státní sociální podpoře a o zkrácení volebního období). „Já jsem nikdy tvrdou a cílevědomou Gavlasovou neslyšel, mám pocit, že byla spíše taková nenápadná a konstruktivní,“ říká její tehdejší kolega Jaroslav Zvěřina, poslanec za ODS. „Zaujalo mě na ní, že je patolog, což je u dámy - navíc jejího věku – půvabné. Že se stala poradkyní dvou ministrů, mě překvapilo.“ Pokud by se Jana Gavlasová stala šéfporadcem premiéra Špidly, Zvěřina nevěří, že by jakkoli „šloufovala“. Nenápadné působení poslankyně Gavlasové potvrdil i poslanec Josef Janeček (KDU-ČSL), který si prý na ní ani moc nepamatuje.
Poradenská dvojrole.
Po roce 1998 učinil ministr Vladimír Špidla z Jany Gavlasové svou poradkyni na půl úvazku pro obor zdravotnictví. Druhý poradenský půlúvazek pro obor zdravotnického školství Jana Gavlasová přijala u ministra školství Eduarda Zemana. Loni v dubnu s ním například jela na zasedání ministrů školství zemí OECD v Paříži. Ve své dvojroli se dostala do konfliktu zájmů, když si šéf České motocyklové federace František Schulmann chtěl u vicepremiéra Špidly stěžovat na lidi z ministerstva školství a narazil na stejnou poradkyni (EURO 27/2001). „To není přece problém,“ říká k tomu dnes Vladimír Špidla. Dodává, že úvazek Jany Gavlasové na ministerstvu práce nyní končí, o osudu jejího úvazku na školství prý neví.
Letos se Jana Gavlasová na kandidátce ČSSD za Moravskoslezský kraj znovu ucházela o poslanecký mandát. Neúspěšně, z patnácté příčky neměla šanci.
