Bankrotový zákon přišel pozdě, ale přece
Schválení nového konkurzního zákona ve třetím čtení prošlo už bez velké pozornosti. Podpora ve sněmovně se našla zleva doprava a více než dvacetkrát novelizovaný paskvil byl nahrazen moderní právní normou, která ochrání peníze věřitelů. Škoda že to přišlo až osm let po dvanácté. Ten, kdo se nějaký čas pohybuje kolem českého bankovnictví a konsolidační agentury, si dovede odhadnout, kolik desítek miliard to dlouhé čekání stálo. Kolik z těch pěti set miliard korun špatných pohledávek převzatých agenturou z krachujících bank mohlo být zachráněno ve prospěch daňových poplatníků.
A dnes si už všichni také dovedeme představit, proč to nešlo dříve. Stačí se podívat na kauzu soudce Berky, která sahá od nejhlubšího podsvětí rozvadovských bordelů, přes okresní soud, Nejvyšší státní zastupitelství až po Národní bezpečnostní úřad. Možná se nám bude někdo pokoušet namluvit, že soudce Berka byl jenom jeden a je s ním amen. Opak je pravdou. Lidé, kteří se aktivně účastnili ve věřitelských výborech desítek konkurzních řízení, vědí, že nikoli zlomek, ale většina bankrotů je provázena podivnými rozhodnutími a záhadnými okolnostmi, při nichž se konkurzní podstata roztéká jak eskymo na Varaderu.
Zodpovědnost za to, že to mohlo takto osm let v klidu fungovat, nese vláda sociální demokracie. Ta sice objektivně vzato staré dluhy převzala od předchozí garnitury, ale stejně férově je třeba říci, že nejprve za Zemana odmítla kvalifikované rady expertů a ověřené zahraniční zkušenosti, zvolila nejhorší možnou cestu stabilizace bankovního sektoru a později neměla sílu ani vůli se stavem bankrotů pohnout.
O překonání obrovského tlaku všech lobbistů napojených na konkurzní penězovod na opětovné zdeformování nové právní normy se bezpochyby výrazně zasloužil Martin Jahn a zaslouží za to úctu a připomenutí. Zákon sám však nemusí konkurzní praxi změnit až tak, jak jeho tvůrci předpokládají. Je jen nástrojem a záleží na tom, jací lidé ho budou používat. Neodhalených Berků je na soudech pořád dost.
