Jedenáct lékařů, známých jmen Univerzity Karlovy, včetně kardiologa Jana Pirka, psychiatra Cyrila Höschla či rektora a biochemika Tomáše Zimy vyzvalo vládu k rychlejšímu uvolňování restriktivních opatření proti šíření viru, dusících celou společnost. Proti této výzvě, která mimo jiné počítá s postupným promořením populace neznámým koronavirem, se postavilo osm jiných odborníků: imunologové, infektologové, biochemici, například Václav Hořejší nebo genetička Eva Froňková, kterým se nelíbí zneužívání společenského renomé jednotlivých lékařských osobností i jména Univerzity Karlovy.
Co oněch jedenáct jmen ví o koronaviru a nemoci, kterou způsobuje, ptá se kritizující Osmička, protože ví, že moc toho nebude. Vědí nanejvýš tolik co my všichni ostatní, včetně úplných laiků, kteří čtou pravidelně noviny a zpravodajské servery. „To, co předkládá skupina jedenácti kolegů, je tedy jejich spíše politický než odborný názor,“ shoduje se osmička, která doufá, že výzva jedenácti mimo jiné i právě proto nebude vyslyšena.
Jedna vědecká skupina tu naráží na druhou, přitom v jednom případě se v zájmu společnosti nepřímo argumentuje celoživotní lékařskou erudicí, ve druhém případě se apeluje na „skutečnou odbornost“, tedy na poznatky těch, kteří jsou viru a jeho chování nejblíže. Kteří pronikají do jeho struktury a odhalují mechanismy jeho destruktivní práce. Problém je, což přiznává i dopis osmi, že o viru toho dnes mnoho nevědí ani ti, kteří se jeho studiu věnují bezprostředně a mají jeho zkoumání přímo v popisu práce. „O viru a jeho chování toho zatím mnoho nevíme,“ přiznal v Českém rozhlase Václav Hořejší, jeden z podepsaných osmi, který právě proto, že nic moc nevíme, doporučuje zdrženlivost a větší opatrnost.
Kde tedy zůstala ona vědecká odbornost, kterou se argumentuje? Neví-li lékaři, kteří patří ke společenským ikonám tohoto povolání a mají kromě popularity i obrovskou veřejnou autoritu, o novém viru celku nic, stejně jako jejich specializovaní kolegové imunologové či infektologové, jak se potom vůbec ohánět vědou? Jsou-li na tom v základním nejistém poznání stejně jako většina zvídavé části populace, dává potom smysl odvolávat se na vědu jako na garanta, který by měl rozhodovat o tom, co se má a co nemá udělat proti pandemii? Jinak řečeno: není i názor Osmičky, kritizující Jedenáctku, také jen názorem politickým, protože se více než o odbornost – kde není nic jasné, není jistota – opírá o předběžnou společenskou opatrnost?
Spor mezi Osmičkou a Jedenáctkou je jen zdánlivým sporem o váhu tradiční vědy, protože ta v prostředí, ve kterém se v boji s koronavirem pohybujeme, nemá svou tradiční platnost. Klasická či normální věda chtěla dokázat shodu mezi hypotézou či tvrzením a realitou, v tomto smyslu byla hledáním pravdy. Její ověřování trvalo mnohdy velmi dlouho a procházelo mnoha pokusy a pozorováními, ověřováním všeho druhu. Jenže na tuto vědu teď není čas. Nemůžeme čekat na to, až za pár měsíců či let vědci odhalí všechny mechanismy viru a nabídnout je k využití vládám celého světa. Musíme se jako společnost rozhodovat tady a teď, okamžitě, což je zcela proti pojetí klasické či normální vědy. Nemůžeme čekat, až budou přesná čísla, musíme pracovat s těmi jen více či méně pravděpodobnými, která zabarvují i další společenské hodnoty, jež nejsou vědecké, ale velmi lidské. Věda a politika se dostávají do konfliktu a potřebují smířit. Vstupujeme do fáze takzvané post-normální vědy.
„Základním elementem post-normální vědy tak není pravda, která vždy leží ve významovém vztahu (shoda mezi tvrzením a reálným světem), ale kvalita znalostí (shoda mezi účelem a procesem, kterým se ho dosahuje) umožňující rychlé a robustní rozhodování důležitých aktuálních problémů, do kterého se mohou zapojit nejen experti a politici, ale i občané samotní,“ řekl před třemi lety na Masarykově univerzitě v Brně Silvio Funtowicz, filozof vědy a jeden z průkopníků nového konceptu, který se snaží aktivně pracovat se zvyšující se nejistotou v rozhodování, a to nejen v kritických situacích, ve které teď jsme, ale i v běžně narůstající komplexitě celého globálního světa. Osmička s Jedenáctkou se nakonec nepřou o vědeckost pravdy, protože ji prostě nemáme a hned tak mít nebudeme, nýbrž o politický postup ve věci, o podobě života přiměřeného nejistotě o pravdě viru, která se ale má opírat o dosavadní vědění o patogenu, které dnes ve stručnosti přeříká i vnímavější žák sedmé třídy.
To je samozřejmě provokace a nadsázka, jejich cílem ale bylo natočit věci směrem, kterým je třeba uvažovat a jednat dál. Věda dnes v otázce nového koronaviru tápe podobně jako politika, může být ve věci hlavním poradcem, ale ještě dlouho neposkytne takovou faktickou jistotu, aby zbavila politiky odpovědnosti za konkrétní volby. Ano, je to přesně tak: Osmička a Jedenáctka se nepřou o vědu a její smysl, ale o míru vědecké a občanské odpovědnosti za každé koronavirové politické rozhodnutí. Pro Jedenáctku je v centru všeho život společnosti vcelku, Osmička se bojí o každého jednoho napadeného virem jako o celou společnost.
Post-normální věda, ať už si o tomto pojetí myslíme cokoliv, nás nutí, abychom se do rozhodování v debatě pustili nakonec všichni, ať už se přeme na internetu nebo doma v rodině nebo jen sami v sobě. O smyslu vědy už nerozhoduje sama věda, nýbrž ti, kteří ji věří a kterým má pomoci.
