Dlužníci, kterým přerostly půjčky přes hlavu, se mohou dluhů zbavit v institutu tzv. osobního bankrotu. Psychická úleva a šance na nový začátek je vykoupena pětiletým životem v chudobě.
Autor: Martin Siebert
Osobní bankrot je obrovská psychická úleva. Na první pohled to asi zní paradoxně. Srovnání s realitou, která by potkala předluženého člověka, kdyby mu soud osobní bankrot neboli oddlužení nepovolil, však vyznívá jasně. Lucie Vrbková z Ostravy nasekala dluhy celkem za 760 tisíc korun. Na vybavení bytu visely žluté exekutorské nálepky. Exekutoři ji zabavovali i část mzdy. V roce 2007 čekala druhou dceru. Čtyři měsíce před porodem ji u domu čekali exekuční vykonavatelé.
„Pusťte nás dovnitř, nebo zavoláme policii, odstrčil mě drsně ze dveří jeden z nich. Těhotnou ženu v pátém měsíci,“ vzpomíná Lucie. Začali odnášet televizi, počítač, pračku. Přemýšleli, jak vystěhují šatní skříně a jaká to bude práce vyházet z nich všechno oblečení. „Mezitím mi pořád někdo opakoval, ať mu dám dvacet tisíc a on ty chlapy pošle pryč,“ říká Lucie. Peníze neměla. „Běžte si třeba někam půjčit,“ nabádal ji jeden z vykonavatelů před očima třináctileté dcery. Nakonec aspoň patnáct tisíc zaplatil Luciin tehdejší přítel.
Vykonavatelé odešli. Jenže kdykoli se mohli vrátit nebo přijít jiní z jiného exekutorského úřadu. „To byl zlom. Dozvěděla jsem se o novém insolvenčním zákonu a o možnosti osobního bankrotu,“ vypráví Lucie. Žádost o oddlužení podala jako první v Česku, 2. ledna 2008. „Jakmile soud rozhodl, že jsem v úpadku, exekutoři na mě nemohli. Najednou jsem se nemusela bát, že přijdu domů, kde budou vykopnuté dveře a vybílený byt,“ dodává Lucie.
Osobní bankrot je pětiletá cesta z dluhů. Je to šance na druhý životní začátek. Na soud se s žádostí o oddlužení může obrátit kdokoli, kdo dluží více věřitelům, není schopen dluhy splácet a z pravidelného příjmu může uhradit během pěti let alespoň třicet procent dluhů.
Cesta z dluhů ovšem bývá různá. Lucie našla ještě v roce 2007 dobře placenou práci u České spořitelny. S pracovní smlouvou na dobu neurčitou měla jasno – dluhy zaplatí všechny. Navíc po necelých třech letech.
Paní Jarmila z Ostravy (redakce zná celé jméno – pozn. red.) je v osobním bankrotu od loňského srpna. Za pět let věřitelům vrátí jen něco přes čtyřicet procent z dlužných 660 tisíc korun. Když vše půjde dobře. Pracuje jako prodavačka za minimální mzdu. Jenže s pracovní smlouvou na dobu určitou. „Jinou smlouvu vám tady nedají,“ dodává Jarmila. Pokud ji firma smlouvu neprodlouží, dostanou věřitelé méně.
Soud Jarmile oddlužení povolil jen díky pomoci její dcery. Ta se musela zavázat, že v příštích pěti letech bude mamince posílat každý měsíc 3800 korun. To je osmdesát procent peněz, které inkasují Jarmilini věřitelé. „Jsem jí za to hrozně vděčná. Od začátku mi říkala: „Neber si půjčky!“ Můžu děkovat tomu, že má dobré zázemí. Jinak by si to nemohla dovolit. Je na mateřské se dvěma dětmi,“ říká dojatě Jarmila. Návrh na oddlužení Jarmile pomáhali sepsat právníci z jedné z ostravských organizací, kteří pomáhají předluženým lidem. Stejně jako ostatní žadatelé o vyhlášení osobního bankrotu musela v návrhu uvést všechny nezajištěné půjčky, popsat své příjmy a odhadnout příjmy v budoucnu. Musela ukázat, že snahu o splacení dluhů myslí vážně. Pokud je dlužník ženatý či vdaná, musí s insolvenčním návrhem souhlasit i manžel či manželka.
„Výhodou pro dlužníka je, že díky rozhodnutí soudu o zahájení insolvenčního řízení jeho dluh dál nenarůstá o úroky a sankční poplatky. Případná exekuce, která na dlužníka byla nařízena, se po zahájení řízení zastavuje. Zároveň dlužník ale nesmí nakládat svévolně se svým majetkem,“ vysvětluje insolvenční správce Jan Abrahámek. Jakmile soud rozhodne, že dlužník opravdu není schopen splácet dluhy, a je tedy v úpadu, jmenuje insolvenčního správce. Ten ověří platnost pohledávek a svolá věřitele k jednání o způsobu oddlužení. Na výběr mají ze dvou možností – získat peníze z prodeje dlužníkova majetku, nebo díky plnění nejvýše pětiletého splátkového kalendáře. Pokud se nedohodnou, nebo na schůzi věřitelů nepřijdou, rozhodne o způsobu oddlužení soud.
V insolvenčním řízení se řeší všechny dluhy najednou. To je výhoda pro dlužníky, kteří se sami s jednotlivými věřiteli většinou na řešení situace nedokážou dohodnout. „Když máte stotisícové dluhy, nemůžete se s věřiteli domluvit, že jednomu budete posílat jen pětistovku, protože máte ještě jiné dluhy. Každý z vás chce vytřískat maximum. Jenže pak byste nemohli platit ostatním. Je to začarovaný kruh,“ vypráví své zkušenosti Lucie.
Pokud se dlužník dohodne s věřiteli na splátkovém kalendáři, soud rozhodne, jakou část z celkové splátky budou jednotliví věřitelé dostávat. Ta závisí na velkosti dluhu. O vyplacení takto stanovených podílů se postará insolvenční správce. Jediné peníze, které dlužníkovi zbudou, je nezabavitelné minimum. To tvoří části životního minima dlužníka a dětí či manžela doplněné o státem stanovené normativní náklady na bydlení. Vše, co tuto částku převyšuje, jde na splátky dluhů. To platí i v případě, že by dlužník časem získal lépe placenou práci, vyhrál v nějaké soutěži či zdědil peníze.
Pro Lucii se finančně život v osobním bankrotu ve srovnání s životem s exekucí příliš nezměnil. Tehdy i teď musí vyžít z nezabavitelného minima ve výši 9240 korun a výživného, které dostává na dcery. Na spl&aacut
e;tky dluhů jdou dvě třetiny její mzdy. Jarmila je na tom hůř. Na pokrytí veškerých výdajů jí zůstává 6920 korun. Jen za nájem, plyn, vodu a elektřinu každý měsíc zaplatí 5200 korun. Na živobytí jí každý měsíc zůstává zhruba 1700 korun. „S tím se vyžít nedá. Když něco potřebuji, třeba svetr, boty, kalhoty, můžu si to dovolit jen s přispěním dcery. Musím také dávat pozor, abych při vyúčtování plynu a elektřiny moc nedoplácela,“ popisuje život s minimem Jarmila. Takto bude žít ještě čtyři a půl roku.
To je cena za špatná rozhodnutí z minulosti. A účinná lekce pro budoucnost. „Jestli si ještě někdy vezmu půjčku? Ne. Doufám, že jsem už dostala za vyučenou,“ říká Jarmila. Kdyby se opět zadlužila a znovu nebyla schopná půjčky splácet, soud by jí už podruhé nemusel oddlužení povolit. Pak by přišel na řadu exekutor a doživotní splácení úroků a exekutorských poplatků.
Lucie se rovněž poučila, ale o dalším úvěru uvažuje. Až projde oddlužením, chce si vzít hypotéku. „Nebojím se toho. Vím, kde jsem udělala chybu. Opustila jsem dobře placenou práci a naivně si myslela, že seženu rychle ještě lepší. Teď vím, že si musím vážit toho, že mám práci a dobře vydělávám.“ Do života si tuto lekci odnese i dnes patnáctiletá Luciina dcera. „Ona to se mnou celé prožívala. Zažila návštěvy exekutorů. Doufám, že nikdy neudělá stejnou chybu, jako já,“ dodává Lucie Vrbková, historicky první Češka, které soud povolil zbavit se dluhů v osobním bankrotu.
