Osobní bankrot je východiskem

Při zneužívání nových mechanismů by měli zasáhnout zákonodárci

Prudký nárůst zadlužování českých domácností v posledních letech přispěl k tlaku na větší transparentnost a efektivnost úvěrového trhu. Jeho důsledkem je kromě jiného zcela nový insolvenční zákon (č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení), jenž nabyl účinnosti 1. ledna 2008. Tato norma zavedla institut osobního úpadku, v praxi poněkud nepřesně označovaný jako takzvaný osobní bankrot, známý již v mnoha zemích Evropy a USA. Jedním z možných řešení osobního úpadku je takzvané oddlužení, jehož prvotním cílem je umožnit dlužníkovi začít znovu. Sekundárně oddlužení sleduje ekonomický cíl insolvenčního práva, tedy zajištění maximální výtěžnosti.
Navzdory očekávaným pozitivním dopadům insolvenčního zákona v podobě rychlejšího a transparentnějšího vymáhání pohledávek vyvstaly v souvislosti s jeho naplňováním kromě otázek, jež budou jistě postupem času vyřešené legislativou (například úpadkové řízení s osobami zadluženými ve více státech EU, částečná diskrepance kupříkladu se zákonem na ochranu osobních údajů a podobně), také problémy související s úvěrovou politikou bank a lidským charakterem.

Oddlužení.

Pokušení může pro dlužníky představovat zejména proces oddlužení. Jeho průběh si pro bližší představu nejprve stručně popišme. Oddlužení jako takové lze provést dvěma způsoby: zpeněžením majetkové podstaty dlužníka a splátkovým kalendářem. Zatímco zpeněžení znamená prodej majetku, který dlužník nabyl do okamžiku, kdy soud povolil oddlužení, plnění splátkového kalendáře zasahuje dlužníkův majetek především do budoucna. Pohledávky zajištěných věřitelů se totiž uspokojí z výtěžku zpeněžení zajištění. Současně dlužník plní po dobu pěti let pohledávky nezajištěných věřitelů podle schváleného poměru. Rozhodnutí o tom kterém způsobu oddlužení je ponechané na nezajištěných věřitelích, kteří je odhlasují buď na své schůzi, nebo mimo ni.

Soudní rozhodnutí.

K výsledku hlasování soud přihlíží při vlastním rozhodování o návrhu. Oddlužení povolí jen za splnění určitých podmínek. Především tehdy, posoudí-li dlužníkův záměr jako poctivý. Rozhodnutí soudu nabývá účinnosti zveřejněním v insolvenčním rejstříku spravovaném ministerstvem spravedlnosti. V okamžiku zveřejnění v rejstříku již nelze na dlužníkův majetek provést exekuci ani proti němu vést soudní výkon rozhodnutí. Plní-li dlužník řádně po dobu pěti let všechny povinnosti, jež mu insolvenční soud při povolení oddlužení uložil, vezme to soud na vědomí a ukončí řízení o oddlužení. Poté je dlužníkovi prominut zbytek dluhů a může začít nový ekonomický život. Popsaný postup však fakticky nadržuje morálnímu hazardu dlužníků a může být poměrně snadno zneužitý. Když si totiž dlužník koupí na úvěr zboží v milionové hodnotě, následně účelově podá návrh na svůj osobní úpadek a příslušný soud rozhodne, že jeho dluh bude umořen splacením závazků minimálně z 30 procent, může mu být zbytek dluhu prominut a zbylá hodnota nabytého zboží teoreticky zůstat.

Zneužívání.

Do doby, než se nově zřízený insolvenční rejstřík zaplní informacemi o dlužnících, bude záležet jen na soudech, zda úmysl dlužníka posoudí v souladu se zákonem jako poctivý. Pohled do rejstříku přitom dokládá, že nejde o úvahu lichou. Prakticky nikdo z dlužníků v rejstříku neuvádí žádný majetek ke zpeněžení a jako způsob oddlužení všichni navrhují splátkový kalendář. Praxe v zemích, kde podobný zákon již delší dobu existuje, zná četné případy zneužívání, kromě jiného ve formě záměrného, předem plánovaného bankrotu. Například v USA, kde je drahé vysokoškolské vzdělání, bývá obtížné splácet půjčky poskytované na jeho financování. Určití jedinci splácejí státní studentskou půjčku tím, že vyčerpají maximální limit svých kreditních karet a následně vyhlásí osobní bankrot. Když poté vydrží několik let pouze s minimálními příjmy, dluhy jsou jim smazány. Obdobně byl tento zákon, byť v relativně malém počtu případů, zneužívaný i ve Velké Británii, jež na tento stav reagovala přijetím přísných opatření. Lze předpokládat, že i vynalézaví Češi nebudou dlouho hledat způsob, jak zákon zneužít.

ČR a Německo.

Dalším možným problémem při aplikaci zákona je míra motivace dlužníků k maximálnímu možnému uspokojení věřitelů. Srovnáme-li například úpravu osobního bankrotu v ČR a v Německu, zjistíme podstatný rozdíl ve výši částky, která dlužníkovi každý měsíc po úhradě splátek věřitelům zůstane. Zatímco v ČR může dlužníkovi zůstat měsíčně jen životní minimum, roste v Německu výše této částky spolu s jeho výdělkem. Čím více dlužník v Německu vydělá, tím více peněz mu zůstane a tím více zaplatí i svým věřitelům. Je tedy aktivně motivovaný k maximálnímu možnému uspokojení věřitelů.

Úvěrová politika bank.

V neposlední řadě stojí za zmínku úvěrová politika bank. Míra nesplácení zejména spotřebitelských úvěrů českými domácnostmi je ve srovnání s ostatními zeměmi EU několikanásobně nižší. Zatímco v ostatních zemích EU existuje velmi vysoký počet prohlášených osobních bankrotů, obsahuje český insolvenční rejstřík prozatím jen několik desítek osob. Ekonomická úroveň společnosti, a tedy i schopnost jednotlivců splácet své úvěry však úzce souvisí s prosperitou podnikatelské sféry. Česká ekonomika v současné době prožívá období konjunktury a míra nezaměstnanosti je na historickém minimu. To vše spolu s nebývalou dostupností hypoték a spotřebitelských úvěrů způsobuje, že míra zadlužení českých domácností prudce roste. Přestože české domácnosti jako celek zatím nelze považovat za předlužené, skryté riziko představuje zadlužení nízkopříjmových skupin obyvatel. Tato skupina si totiž velmi často nepůjčuje na investici, ale na spotřebu u nebankovních institucí za vysoký úrok, protože kvůli špatné bonitě nedosáhne na relativně nízko úročené úvěry bank.

Větší obezřetnost.

Navzdory ujištění českých bank, že přímé spojení mezi krachem amerických hypoték a českým hypotečním segmentem neexistuje, je nanejvýše žádoucí, aby právě nyní zvýšily všechny bankovní a nebankovní instituce obezřetnost zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů a včas se připravily na období budoucí možné recese. Také insolvenční zákon klade aktivním zapojením věřitelů do insolvenčního řízení, zřízením insolvenčního rejstříku a dalšími právními instituty hned zpočátku zvýšené nároky na banky a ostatní zainteresované instituce ohledně finanční výchovy jejich klientů. Je velice důležité, aby tyto instituce poskytovaly úvěry jen klientům, u nichž je velice nízká pravděpodobnost, že své úvěry nebudou moci splácet. Budou-li totiž jejich klienti plnit seznamy dlužníků v úpadku, nebude to dobrá vizitka pro žádnou ze zúčastněných stran - o vynucených odpisech pohledávek ani nemluvě. Alarmující zkušenosti tohoto druhu existují již nejen v USA, ale i Velké Británii či Německu.

Snížení rizika.

Snížit riziko nezodpovědného zadlužování by měla v blízké budoucnosti i nová evropská směrnice o spotřebitelských úvěrech, jež kromě jiného počítá s možností každého spotřebitele odstoupit v určitém časovém horizontu a bez jakýchkoli sankcí od nevýhodně či ukvapeně sjednaného spotřebitelského úvěru.
Osobní bankrot se má stát určitým východiskem pro lidi, kteří mají dluhy již natolik vysoké, že ztratili reálnou možnost je splácet. Zákon dává těmto lidem šanci začít znovu. Navzdory deklarovanému záměru zákona, tedy rychlejšímu a transparentnějšímu vymáhání pohledávek, jež poslouží jak dlužníkům, tak věřitelům, se z právního hlediska nabízí otázka, zda aplikací zákona nebudou zneužívané nově zavedené mechanismy ze strany dlužníků. Jestliže to skutečně nastane, měl by zákonodárce pružně reagovat a přijmout příslušné kroky proti těmto praktikám. Na podrobné vyhodnocení fungování zákona a jeho právní či ekonomické dopady v praxi je však třeba vzhledem k jeho současné krátké působnosti ještě počkat.