Metropole Moravskoslezského kraje se v posledních letech vydala vstříc kultuře. Nejspíš chce dohnat ztracené roky, kdy se důležitá a atraktivní plocha v centru města proměnila v jednoduchý chrám mamonu (Karolina) nebo zastavil ambiciózní architektonický projekt nové vědecké knihovny (Černá kostka).
A tak tu máme novou koncertní halu, jejímž autorem by se měl stát známý americký architekt Steven Holl, anebo rekonstrukci bývalých městských jatek, které se mají za 210 milionů korun proměnit v novou galerii moderního umění. Ostrava se chce zkrátka proměnit v umělecké centrum s mezinárodním významem.
Jenže právě nyní, kdy je tu 75. výročí vyvrcholení Ostravsko-opavské operace, se víc než kdy jindy vkrádá pocit, že region na tuhle zásadní událost zapomíná. Mnohatýdenní osvobozovací bitvy o tehdejší důležité průmyslové centrum Hitlerovy říše (Ostravsko tehdy pokrývalo až třetinu veškeré industriální výroby) se zúčastnily stovky tisíc vojáků, mnoho desítek tisíc jich padlo.
Šlo o největší bitvu druhé světové války na našem území, kde bojovalo a umíralo i mnoho československých vojáků, z nichž několik stále může předávat své vzpomínky mladším. Byla to bitva, která v sobě zhmotnila všechny válečné hrůzy a tragédie. A která dodnes - nejen mezi moravskými a slezskými patrioty - budí zájem.
O to překvapivější je, že přímo v Ostravě kromě několika menších pomníků člověk žádnou větší připomínku důležité bitvy nenajde. Samozřejmě záměrně nemluvím o Národním památníku II. světové války na vrchu Podhůry u Hrabyně vzdáleném 30 kilometrů z centra Ostravy, kde před 75 lety došlo k nejtvrdšímu střetu německé a sovětské těžké techniky, a fronta se tu na mnoho dnů zastavila.
Památník je to bezpochyby monumentální, ovšem i přes úpravy interiéru a exteriéru z posledních let se stále nezbavil socialistického patosu, který mu vtiskli jeho tvůrci v 70. letech (komunisté jej slavnostně otevřeli před 40 lety 29. dubna 1980). Po loňském zprovoznění nové čtyřproudovky spojující Ostravu s Opavou, která narozdíl od své předchůdkyně nevede kolem hrabyňského památníku, navíc betonový monument upadá stále rychleji do zapomnění.
Pokud tedy současné vedení Ostravy tolik tlačí na kulturní potenciál města propojený s architekturou, je i správný čas na to občerstvit vnímání konce druhé světové války a kořeny dnešní podoby města a celého regionu.
Moderní výstavní prostor, v němž by dostali prostor současní architekti a svěží muzejnické postupy, by si zásadní Ostravská-opavská operace zasloužila. Projekt by navíc mohl fungovat v symbióze s pevnostním pásmem na Hlučínsku a technickými památkami Dolních Vítkovic. Není sice nutné opisovat ze zahraničí, dobrý příklad nicméně nabízí Normandie.
A i když zůstaneme nohama na zemi, nikdo asi nepochybuje o tom, jak obrovský význam krvavá a dlouhá Ostravsko-opavská operace pro budoucnost celé České republiky měla. I z toho důvodu zaráží, že 30 let po revoluci odkaz bitvy v sobě stále ukrývá jen komunistický betonový kolos, který vůbec nehleděl na osudy jednotlivců, vybudovaný navíc pro jednostranné připomenutí události.
