Festival Colours of Ostrava opět potvrdil své výsadní postavení mezi českými hudebními přehlídkami. Osmnáctý ročník ale přinesl momenty, které by před pár lety sotva kdo čekal.
Možná to řeklo víc lidí. A možná taky ne. Když jsem ale poprvé viděl časový program letošních Colours (17. až 20. července), napadlo mě jediné. Nebylo by lepší udělat z poloduté čtyřdenní přehlídky raději našlapanou třídenní akci, kde nebude příliš prostoru k oddechu? Přímo v Ostravě se pak ukázalo, že těch hluchých míst bylo skutečně víc než dřív.
Ono se nedá pořadatelskému týmu v čele se Zlatou Holušovou vyčítat, že by na plakátech chyběly hvězdy hudební extraligy. Jde spíš o to, že jich nebylo tolik, aby utáhly prvotřídní čtyřdenní festival, a tak je musela podpořit jména, která už na Colours of Ostrava v minulosti byla, nebo velký zástup lokálních hudebníků.
Teď nemluvím jen o vlezlé Zaz, pro niž mají ostravští dramaturgové zvláštní obsesi a místo v programu a na hlavní scéně jí nejspíš udělají, kdykoliv si zamane. Ti, kdo se do Ostravy letos po několika letech vrátili, byli třeba úchylní francouzští Shaka Ponk, dánská revolucionářka MØ, portugalská diva Mariza či chytrá kytarovka Mogwai. I festivalu formátu Colours of Ostrava rozhodně pomůže, když si občas vzpomene na minulé roky, ale o to víc čerstvých jmen by měl nabídnout. Což se letos bohužel nestalo.
Nejzřetelněji se to ukázalo druhý festivalový den ve čtvrtek, kdy dění na největší scéně uzavírala skupina Kryštof. Samozřejmě, že jejich hitparádový set pro všechny supr lidičky se srdíčkem na správném místě jde donekonečna obhajovat a škarohlídy odbíjet tím, že tisícovky lidí pod pódiem se bavily s úsměvem na tváři a zpívaly si společně s Richardem.
O festivalu čtěte také:
Nic neprozradíme, tajnůstkaří před Colours festivaloví „černí koně“
Z bělehradských jatek do Ostravy, to je cesta Emily Dust
Jenže to zásadní uniká. Colours of Ostrava nejsou městskými slavnostmi ani festivalem regionálních kapel. Jistěže jednoduchý rádiový mainstream i na takovou přehlídku patří, ale pokud dostane hlavní čas na centrálním pódiu, něco není v pořádku. I v dobách, kdy festival hospodařil s mnohem nižším rozpočtem a o padesátitisícové návštěvnosti mohl jen snít, pracovala jeho dramaturgie jinak.
Vzpomínám si třeba na jeden z dávných ročníků na Slezskoostravském hradě, kdy večerní program vygradoval zahraničními headlinery a po nich se pozdě v noci, když už byla většina lidí na odchodu do stanů a postelí, na pódium dostali Tata Bojs. Anebo o mnoho let dřív Southpaw a jejich koncert během svítání. Zatímco tehdy šlo o takové afterparty pro nespavé, Kryštof letos hráli v úplně jiné roli. V hlavní roli, na niž jsou zvyklí ze svých kempů nebo malých festivalů. Což pověsti Colours rozhodně neprospěje.
Na druhou stranu i letos v Dolních Vítkovicích problesklo mnoho momentů, jež budou psát zdejší hudební historii. Jde především o monstrózní show plnou sofistikovaného a nevyčpělého techna v podání brzy padesátiletého mistra Richieho Hawtina, který svůj koncert rozdělil do několik nesmírně dobře šlapajících kapitol.
Co se týče taneční hudby, ve vynikající formě se podle očekávání představilo i italské trio Agents of Time, které v Česku rozhodně nehrálo naposledy. Zatímco na rezavějící vítkovický areál dopadaly kapky pátečního deště, Agents of Time ve velkém stanu předváděli dunivou smršť beatů a melodií.
Krátce před nimi si zase plnou stage užila česká Mucha, které to naživo pořád hraje dobře a její rýmy mezi lidmi ještě stále rezonují, nicméně čerstvá energie přece jen jako by jí trochu docházela. A když jsme u pátku, skvělý náladový set rozložený mezi chytlavými kytarovými riffy odehráli stejně jako před lety i Mogwai.
Colours of Ostrava 2019 tak opět splnily to hlavní, proč se na ně jezdí. Zábava byla, hudba taky a industriální atmosféra pořád funguje. Jenže několik okamžiků ukázalo, že se možná o něco přiblížil moment, kdy festival začne používat setrvačník. Kdy prostě přehlídka bude fungovat jen ze své podstaty a dlouhé historie. Což samozřejmě není nic fatálního, i takhle byznys může odsýpat, ale přece jen bohatý genofond Colours předurčuje ostravskou hudební přehlídku k jiné cestě.
Že jsem jen zmlsaný a náročný? I to je zásluha Colours of Ostrava. Právě ony učí od roku 2002 české posluchače, jak být hladový po kvalitní muzice a nespokojit se s každou nabídkou.
