Ostravské karí

Průmyslníkům ani odborářům vládní kuchyně nechutná

Obrazem zmatku a neschopnosti jsou tance vlády kolem restrukturalizace a privatizace českého hutnictví. Nejprve ministr Grégr rozhodl, že se bude pořádat veřejná soutěž na majetek se zápornou hodnotou. Ničím jiným totiž původní plán na vytvoření Českého ocelářského podniku nebyl. V Bruselu mu nejprve trpělivě vysvětlovali, že takhle se to opravdu nedělá, ale to neznají Grégra. Takže nakonec to skončilo velmi ostrými výroky na adresu České republiky. Situaci se poté pokusili zachránit vedoucí pracovníci Fondu národního majetku. Usoudili, že nejlépe bude, když si hutě dva tři roky ponechají a během té doby do nich napumpují bratru patnáct miliard korun. A právě v té chvíli se jako Sandokan na bílém koni objevil Ispat. Nadnárodní společnost s indickým majitelem patřící k nejužší světové ocelářské špičce. Loni se mu sice moc nevedlo, ale s výrobními kapacitami 65 milionů tun představuje obra desetinásobně převyšujícího ostravsko-třineckého trpaslíka. A vláda poklekla a pravila: Zachraň naše hutě, dostaneš, oč požádáš, a půl republiky k tomu. A tak se nakonec prodávají očištěné hutě, ovšem tentokrát bez výběrového řízení.
Ne že by bylo času nazbyt. Bez rozsáhlé státní pomoci je Nová huť bezesporu pouze atraktivní kořistí pro šikovného konkursního správce. A státní pomoc nelze poskytnout, protože vláda nedokázala ani za čtyři roky zpracovat věrohodný projekt pro české ocelářství. Ten je podmínkou pro přikývnutí Bruselu, bez něhož nelze z peněz daňových poplatníků dát hutím ani jednu korunu českou.
To jsou pro desetitisíce lidí na Ostravsku hodně nejisté existenční vyhlídky. Vyděšení odboráři protestují na mítincích a možná se dočkáme i něčeho ostřejšího. Marné je nyní jejich předákům připomínat, že oni seděli v dozorčích radách, když se schvalovaly kroky směrující hutě do pekel. Špatně se jim v této situaci bude vysvětlovat, že Novou huť bude muset během dvou či tří let opustit polovina zaměstnanců, ať už přijde jakýkoli nový vlastník. Vždyť každoročně vybojovali pěkné zvýšení platu a nyní tohle. Doby teploučka ve štědré státní náruči prostě jednou skončit musí. Jenže záleží na tom jak.
Proti vládě dnes stojí i manažeři hutních podniků, kteří jsou hodně nedůvěřiví. A mají podporu kapitánů průmyslu z jiných odvětví. Svaz průmyslu a dopravy zaujal k poslednímu rozhodnutí kritické stanovisko. Stejně jako Evropské komisi mu chybí ve všech předložených variantách vládních plánů integrace českého hutnictví do jednoho celku. Chce, aby se státní vlastnici dohodli s vlastníky soukromých Třineckých železáren. Doporučuje vytvořit řídící tým pro restrukturalizaci, složený z úspěšných manažerů hutních podniků, připravit skutečný restrukturalizační plán a potom hledat investory.
Není asi náhodou, že podobné řešení se potichu v zákulisí připravovalo. Zdálo se korektní, realistické a levné. Náklady by si rozdělil stát s věřiteli, kteří také nesou svůj díl zodpovědnosti za současný stav Nové huti, a bylo by proto spravedlivé, aby také přispěli alespoň formou odložení splátek.
Současné řešení znamená, že hranice pro státní výdaje v tomto případě přestala existovat. Exkluzivní jednání s Ispatem končí dva týdny před volbami. Představa, že by se vláda stavěla na zadní kvůli pár miliardám a riskovala, že ke dni voleb zasedne v Ostravě krajský soud nad konkursní žalobou na Novou huť, je asi stejně pravděpodobná jako šance přistihnout Miloše Zemana při obědě nad miskou naklíčené pšenice.
Jednání pod takovým tlakem také výrazně omezuje schopnost vlády smluvně ovlivnit karmu, kterou českému ocelářství přisoudí Lakshmi Mittal, majoritní vlastník hutnického impéria LNM.
Lze očekávat, že velké jméno bude dobrým argumentem pro bruselské strážce soutěže, kteří budou nový plán vlády posuzovat již velmi brzy. Usnesení vlády ukládá ministrům průmyslu a zahraničních věcí projednat novou volbu s Evropskou komisí ještě do konce února. Na druhé misce vah bude již zmíněná skutečnost, že nový plán nepočítá s integrací Třineckých železáren, a dokonce ani začlenění hutních provozů Vítkovic není zcela jisté. S plánem, který Evropská komise zaplatila u Eurostrategy, pak toto řešení nemá společného vůbec nic. Navíc schválené vládní usnesení není příliš konzistentní a obsahuje vlastně kromě prodeje Ispatu také zcela odlišný plán Fondu národního majetku. Jak za této situace budou naši ministři vysvětlovat, že na konci tohoto počínání pejska a kočičky bude skutečný dort, či spíše chutné karí životaschopného odvětví, zůstává ve hvězdách.