Západní média spekulují o síle Berlína
Deset let po pádu berlínské zdi se Francie a Velká Británie netají obavami z ekonomické a politické síly sjednoceného Německa. Téma německé hrozby plní francouzská knihkupectví a britské novinové stánky. Philippe Delmas, blízký spolupr acovník pařížského bývalého ministra zahraničí Rolanda Dumase, rozebírá na dvou stech pěti stranách svého kontroverzního pojednání strategii příští možné války s Němci. Komentátor konzervativního listu Le Figaro Alain Griotteray připisuje sousedům „nový pangermanismus a považuje Berlín za nový Řím Svaté německé říše.
Na druhé straně kanálu La Manche jdou ještě dál. „Nesmíme se nechat od Němců převálcovat, hřímá Daily Mail při každé vhodné i nevhodné příležitosti. A. A. Gill, korespondent Sunday Times, jenž se ve sloupcích o životním stylu pokouší popsat du cha doby, v jedné z reportáží o staronové spolkové metropoli dokonce apeluje: „Přiznejme si konečně, že Němce nenávidíme.
Hysterická kampaň nebo skutečně strach s reálnými kořeny? Zaslouží si takovou negativní pozornost země, jíž ani označení „světová velmoc nepřísluší - nevlastní přece jaderné zbraně, nemá ložiska strategických surovin (ropa, zemní plyn)? Ano i ;ne, shodují se političtí a ekonomičtí komentátoři. S odkazem na ambiciózní panevropské plány kancléře Gerharda Schrödera a šéfa berlínské diplomacie Joschky Fischera chápou nedůvěru okolních malých států, které si světovládných snah výboj ného národa užily dosyta. Připomínají však, že Německo není silou, jež by na statut supermoci aspirovala. Koulí na noze je někdejší osvojená NDR a hluboko v podvědomí zakotvené obavy obyvatel západu i východu federace z případných změ n.
Šílenství pod kontrolou.
Záběry z devátého listopadu 1989 jsou stále v živé paměti. Berlíňané se objímají na hraničních přechodech, v kulise troubících trabantů tancují na betonovém monstru a křičí stále znovu: „Šílené! Starosta s rudou šálou zvěstuje, že Němci jsou nejšťastnějším národem na světě. Bonnským parlamentem zní národní hymna.
Město, stát i kontinent byly v transu. Čtyřiačtyřicet let po skončení druhé světové války, osmadvacet let po stavbě betonové zdi se pojaltské politické uspořádání zhroutilo ráz naráz. Navíc v zemi, které bylo vlastně rozdělení souzeno navěky jako trest dějin. Dnes, po deseti letech, působí scény vysílané u příležitosti oslav pádu železné opony jako fikce. „Příliš přikrášlené, aby mohly být pravdivé, soudí redaktoři Spiegelu a ptají se, „byli jsme to vůbec my?
Přesto začal „velký příběh o úspěchu , jak označil uplynulou dekádu britský historik Timothy Garton Ash. A současně story o tom, jak dostat šílenství kdysi Honeckerových poddaných pod kontrolu. Bonn, v jehož režii se největší experim ent v poválečné historii Německa odehrával, se totiž křečovitě držel hesla, které v padesátých letech opakovaně zdůrazňoval Konrad Adenauer: Žádné experimenty, hlavně žádné podstatné. Dělal tedy vše pro to, aby uřídil obrat bez vážnějších otřes ů v zavedených kolejích. „Vybudujeme kvetoucí krajinu, nastínil Helmut Kohl. „Nebude to nic stát, dodal. Němci rádi uvěřili - mohutný státník vyhrál volby a vysloužil si přízvisko Sjednotitel.
Politická avantgarda byla cizí rovněž duchovním hybatelům v obou částech Německa. Jak ochránci lidských práv na východě, tak intelektuálové na západě si dali od změn distanc, popřípadě se ukryli za okřídlená prohlášení, že po Osvětimi nemělo být žá dné sjednocení. Konzervativně zajedno byli voliči v obou částech spolku. Wessis chtěli, aby při všech novotách zůstalo u starých pořádků, Ossis si přáli, aby to u nich konečně vypadalo tak, jak to dosud viděli na západě. „Normalita, varov al už tehdy staromilce nedávno zemřelý publicista Johannes Gross v knize Ustavení berlínské republiky, „bude záhy znamenat především normálnost nestability. Vidina bezpracně rozkvetlé louky nicméně táhla. Její garant Kohl uspěl v hlasovacích m ístnostech i v roce 1994. Rovněž Gerhard Schröder vyhrál v roce 1998 proto, že nehodlal dělat vše jinak, ale lépe. „Němci chtěli nový obličej, ale ne novou politiku, konstatuje Der Spiegel.
Pryč se skromností.
Tvrdošíjný odpor vůči nové době bují především v hlavním městě Berlíně. I teď - jako kdysi - tu proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory pravicových křesťanských demokratů CDU a komunistů, respektive jejich pohrobků PDS . „Berlín trpí nemocí z odpírání skutečnosti, soudí senátorka Anette Fugmann-Heesigová.
A velikášstvím. Archaická kancléřská rezidence v Bonnu, která naháněla estetický děs Brandtovým, Schmidtovým a Kohlovým hostům z Londýna, Paříže či Washingtonu, patří minulosti. Berlínské sídlo předsedy spolkové vlády zakotvilo v osm ipatrové, šestatřicet metrů vysoké budově. Z pracovny má Schröder volný výhled na horizont vzhůru rostoucího města. Říšský sněm, jenž se vyšplhal jen o něco níže, vypadá v okně jako zarámovaný. Architektura je rozmáchlá, drahá a značn ě odvážná. Ani stopy po někdejším skrblictví a skromnosti.
Takže přece jen velmocenské choutky? Chtějí Němci znovu ukázat, kým opět jsou? Třeba světovou silou v kladném slova smyslu, jak o tom mluvil bývalý český premiér Václav Klaus? „Nebo centrem nově vytvořeného evropského systému? napsal britský politolog William E. Paterson. Či srdcem budoucí Evropy, jak se nechala slyšet proslulá americká fotografka celebrit Annie Leibowitzová?
Anebo je už Německo na cestě být protiváhou amerického hegemona, což by potěšilo štáb šéfa ruské dumy Gennadije Selezňova? Buduje sjednocená republika „Čtvrtou říši , které se po roce 1989 nejvíce bály sousední státy?
Důraz na velikost.
Sjednocené Německo s dvaaosmdesáti miliony obyvatel je stejně jako na začátku století nejsilnější zemí na evropském kontinentě. „Velikost, to je ten rozdíl mezi starou Spolkovou republikou a novým jednotným Německem, zdůrazn il kancléř Schröder. Ministr zahraničí Joschka Fischer rovnou vysvětlil: „Stát se nemůže vzdát svého strategického potenciálu, který je dán počtem obyvatel, hospodářstvím, zbraněmi a zájmy. Nemůže ignorovat svou geopolitickou situaci, ta zůstává ob jektivním mocenským faktorem.
V Evropské unii má Německo největší ekonomický potenciál. Hospodářství vzrostlo v posledním kvartále loňského roku o 0,7 procenta, meziroční navýšení hrubého produktu zůstalo na 1,2 procentního bodu. „Ekonomický růst získává na šíři, uvedl Jürgen Michels, ekonom kolínské společnosti Sal. Oppenheimer. Pro rok 2000 předpovídá hospodářský institut IWH růstové tempo 2,8 procenta. Německo drží ze zemí unie nejrozsáhlejší měnové rezervy a je druhým největším světovým obchodníkem; v posledním čtvrtletí roku 1999 jeho vývoz zaznamenal růst 4,6 procenta proti 1,4 za celé loňské první pololetí.
Německý stát je nejdůležitějším západním hospodářským partnerem Ruska, za velmoc ho Moskva označila už v roce 1996. Export do východní Evropy a zemí rozpadlého Sovětského svazu stoupl od tohoto data do roku 1998 ze 64,7 na 111,8 miliardy marek , dovoz z 56,7 na 82,8 miliardy. Na loňských přímých světových investicích do téže oblasti (18,7 miliardy dolarů) činil německý podíl rovnou pětinu.
O tom, že je Německo mocností na mapě světa, možná přímo velmocí, není pochyb. Ale světovou supermocností? „Při vší radosti z jednoty musíme zůstat skromní, nabádal v roce 1990 Kohl. Stát bez atomových zbraní, závislý na dovozu cenných surovi n, na desítky let zatížený závratně drahou renovací někdejší NDR, tedy jakápak mocnost globálního formátu?
Navíc - historické břemeno, které si Němci nesou kvůli svým panovačných snahám, zavazuje. „Pojem světová velmoc nejde německým politikům přes rty, všímá si Der Spiegel. Kancléř Schröder je podle týdeníku nejen následovníkem Adenauera a Willyho Bra ndta, ale stojí v jedné řadě s Bismarckem a Hitlerem. Právě předseda SPD poslal loni svou zemi jako její první poválečný šéf znovu do boje. Byť jen se čtrnácti letadly a pouze jako součást spojeneckých sil Severoatlantické aliance.
Poselství z operace v Kosovu je však zjevné. Existuje vůdčí mocnost Spojené státy, následuje několik zemí menšího kalibru. Mezi nimi, ale rozhodně ne v první řadě, Spolková republika Německo. Její ochota včlenit se do společného kontingen tu ukázala, jak hodně se Německo snaží partnery i okolní svět ujistit, že nemá zájem jít vlastní cestou. Vždy ve střehu před podezřením z mocenských choutek poskytl Berlín důkaz, že nezneužije znovunabyté suverenity a je disciplinovanou s oučástí multinárodních sdružení a svazků.
S východem na krku.
Ještě větší dávku kázně a trpělivosti stojí Německo a jeho obyvatele zápolení na domácím kolbišti. Když před deseti lety brettonwoodské instituce naordinovaly Ostbloku šokovou terapii - liberalizaci cen, zahraničního obchodu a trhu a především razantní privatizaci - panovala mezi poradci i těmi, kdo se jejich radami řídili, neochvějná důvěra v blahodárný vliv tržního hospodářství. Optimistický byl zejména Bonn, který věřil v rychlé zapojení nových s polkových států. Jenže přání se nenaplnilo.
Ceny produktů z východu se po zavedení jednotné marky prudce zvýšily, zahraniční obchod firem z bývalé NDR proto zkolaboval. Počet výdělečně činných Ossis se scvrkl o tři miliony na nynějších 5,5 milionu, porevoluční nálada zmizela.
Zaměstnanecká kvóta (podíl výdělečně činných osob na celkovém počtu obyvatelstva) je na východě federace vyšší než na západě. Protože se ale východní Němci, především ženy, hrnou do práce více než jejich sousedé, evidují tamní pracovní úřady zhruba dvojnásobek nezaměstnaných (17,2 procenta ku 8,3; průměr 9,9 procenta). Ke zhruba čtyřem milionům lidí bez práce je třeba přičíst dalších tři sta tisíc, kteří se přeškolují. V bývalé NDR nemá místo každý pátý, ti, kteří pracují, vydělávají v průměru o čtvrtinu méně než západní kolegové.
Každý druhý východní Němec přesto ujišťuje, že si žije lépe než za totality. Statisticky vzato se během posledních sedmi let majetek místních domácností ztrojnásobil, například jako u Wessis tu má auto každý druhý.
Stejně jako za Honeckerových časů prožívá Německo stěhování z východu na západ. Ne za svobodou, nýbrž za prací. V nových státech klesl počet obyvatel od roku 1990 ze šestnácti milionů na patnáct. „Odchází především velké množství mladých žen, říká Ursula Kücková z rostocké pobočky Spolkového statistického úřadu. Do roku 2010 počítá tato insituce s úbytkem dalšího čtvrt milionu. Co na tom, že domy jsou potaženy novými fasádami, střechy novou krytinou, silnice nově vyasfaltovány, kdy ž trvá rozhodující handicap. Tempo východního ekonomického růstu činí pouhých šedesát procent výkonnosti západu. Zdanitelný příjem na hlavu nedosáhl nikdy poloviny západní úrovně, roční příjem vyšší než milion marek zdaňuje pouhých dvě stě šedesát Ossis, zatímco v západních zemích žije milionářů pětadvacet tisíc.
Důvod je nasnadě. Z 1,6 bilionu marek, jež dosud poslal západ ze státní pokladny východním směrem, šel největší díl do sociálních výdajů, nikoli do investic. Onou „kvetoucí zahradou , o níž mluvil Kohl, je v současnosti pouze postsocialistické zemědělství. Několik málo přeživších zemědělců úspěšně hospodaří na zhruba 126hektarových farnostech, o takové rozloze mohou sedláci na západě na průměrných jedenačtyřiceti hektarech snít.
Německý trh začíná cítit také nápor z bývalých zemí RVHP. Zatímco dříve vyráběl Volkswagen auta doma a vyvážel je, nyní je Německo zásobováno z produkce závodů VW v Česku či na Slovensku. Zuby skřípou dílny ve Wolfsburgu, Braunschweigu nebo Emdenu. Nebo z jiného soudku: v Berlíně není skoro žádné staveniště, kde by nepracovali Poláci či Češi.
Úleva za hranicemi.
Nedůvěřiví sousedé z Evropské unie sledují strasti a trable Německa s jistým zadostiučiněním. Minulost a síla německého obra však zůstávají pro Evropu stále rizikovým faktorem, míní Der Spiegel. Ať už přestavuje no vé hlavní město, podílí se na vojenské operaci v Kosovu či požaduje stálé místo v Radě bezpečnosti OSN, budou vždy ze zahraničí padat otázky: Co chtějí? O co se pokoušejí?
Nikdo si toho nebyl tak vědom jako Helmut Kohl: „Viděli německý kolos. Osmasedmdesát milionů lidí, národní produkt 2,75 bilionu marek. Francouzský prezident Francois Mitterand nevylučoval obnovení novodobé britsko-francouzsko-ruské aliance coby německé protiváhy, Margaret Thatcherová se nemohla smířit - tvrdil kancléř - s tím, že po prohraných světových válkách je Německo opět vítězem.
Byli to především bývalý šéf Bílého domu George Bush a první muž tehdejšího Sovětského svazu Michail Gorbačov, kteří zajistili nenásilné a plynulé sjednocení a otupili věčnou německou otázku. USA, skutečný vítěz studené války a jediná zůstavší supervelmoc, myšlenku sjednocení Něměcka od začátku podporovaly. Také Rusové sledovali obnovu mocného státu s pochopením a přetrpěli ztrátu svého nejzápadnějšího předpolí překvapivě hladce. „Obavy, že sjednocením vznikne superstát, který bude Evropě dominovat, se ukázaly jako neopodstatněné, hodnotí uplynulá léta politolog a poradce Michaila Gorbačova Vjačeslav Dašičev. „Dnešní Německo je evropským státem bez imperiálních ambicí.
Neměnný kurs.
Na německém politickém kursu se toho v posledním desetiletí příliš nezměnilo, politicko-obchodní vazby na západ zůstaly. Utužily se vírou v pevné evropské společenství. Zelený šéf diplomacie Joschka Fischer neříká jako svého času Kohl, že je tato jednota otázkou války a míru, ale také z jeho pohledu je záležitost rozšiřování a prohlubování Evropské unie mírovou a věcnou záležitostí. A vidí přímou cestu od ruin berlínské zdi do Maastrichtu: euro je podle něj cenou za jednotu. „Transformace hospodářské a měnové unie v jednotný evropský svazek států se společnou vnější a bezpečnostní politikou je samozřejmostí, hlásá nová německá garnitura. Může snad být šéf kabinetu podezřelý ze světovládný ch úmyslů, když se odvolává na velikost své země?
Schröder nemá žádné ohraničené nazírání světa a žádný reflektující pohled na dějiny, shodují se komentátoři. V osmdesátých letech definoval Německo Friedrich Dürrenmatt jako subjekt, který žije ve vzpomínkách, v nostalgii, v sentime ntech, v minulosti vůbec. S diskusemi o berlínské republice, kdy se toto označení vynořilo opět, Schröder (tou dobou dolnosaský premiér) slíbil: „Německo, jež reprezentujeme, bude upřímné, nezaujaté, v dobrém slova smyslu německé.
Sázka na unii.
Obviněním, které podsouvá berlínským mocným ostrovní tisk, naslouchá úřad vlády pilně. „Mají na mysli opravdu Němce? táže se Berlín, „anebo má být touto hrubiánskou karikaturou poškozena vize sjednocené Evropy? předkládají novou verzi. „ To už není o nás, podotýkají.
Ochotu Německa být aktivním partnerem na všech politických polích (i při vojenských akcích) kvituje Francie s povděkem. „Vůli být globálním hráčem neztělesňuje nikdo lépe než Joschka Fischer, zní z města nad Seinou. Není to nepodložená lichot ka. Francie sama velmi toužila po tom, aby byla vnímána jako skutečná světová velmoc. Marně. Proto od Charlese de Gaulla až po Chiraca projektuje Paříž svou mocenskou ambici do Evropské unie. Ta musí podle jejích představ sehrát roli autonomní supervelmo ci vůči USA. „Němci by teď měli být konečně schopni dořešit vlastní problémy a připojit se k naší vizi, ozvalo se z francouzských vládních kruhů poté, co bylo před necelými třemi měsíci podepsáno spojení francouzského Aérospatiale Matra s německou Dasou ve třetí největší letecký a vesmírný koncern světa. „Společná zahraniční a bezpečnostní politika je možná, jásal francouzský ministr obrany Alain Richard. Přisadil si i premiér Jacques Chirac: „Pro Evropskou unii přiš el okamžik, aby měla institucionální nástroje a vojenské schopnosti, které jí umožní vyjednávat pokaždé tam, kde je to nutné. S Němci tento plán samozřejmě počítá.
Takováto pozice je Schröderovi příjemná, dobré obchody se mu vždy zamlouvaly. Jako všichni pováleční Němci, včetně těch z nových spolkových zemí, se kancléř poučil, že je příjemnější svět kupovat než ho dobývat.
