Inspektoři přepočítávají pár koz, zatímco velké ryby proplouvají. Byrokraty pronásledovaní chovatelé se vzdávají
Jedna z kontrol státních úředníků rozlítila sedláka natolik, že vystartoval pro vidle. Nedošel pro ně, uklidnil se kopnutím do dveří. Třicet návštěv kontrolorů během jediného roku bylo pro statkáře z jižních Čech už trochu moc. V jeho zájmu přece není přiotrávit zákazníky, kteří na statek jezdí s důvěrou pro čerstvý tvaroh a sýry.
Jihočeské hospodářství není žádnou výjimkou, státní inspektoři obecně věnují malým zemědělcům nadstandardní péči. Nejde o pouhý pocit kontrolovaných, za pravdu jim dává statistika. Mnohé už šikana definitivně odradila a radši vyklidili pole a chlévy. I proto zaplňují mezery na farmářských trzích prodejci, kteří tam nemají co dělat.
Lidé s párem koz nebo ovcí jsou oblíbeným terčem především České plemenářské inspekce. Plných 31 procent kontrol z celkového počtu kontrol za loňský rok uskutečnila u chovatelů s deseti a méně zvířaty. Na počtu zvířat evidovaných v celé republice, zahrnujícím skot, ovce, kozy, prasata či farmové chovy, se přitom tato skupina chovatelů podílí pouhými dvěma a půl procenty. Pochopitelně je jednodušší přepočítat pár ovcí než stohlavé stádo dobytka.
Byrokracie, která pronásleduje stejnou mírou velké i nejmenší chovatele a pěstitele, přispívá k tomu, že lidé se drobných chovů vzdávají. Ještě v roce 2000 bylo v Česku přes třicet tisíc chovatelů, kteří měli deset ovcí nebo deset koz nebo pět prasat. V minulém roce jich byla už jen zhruba polovina, vyplývá z údajů Českého statistického úřadu.
Každá koza v evidenci
Kdo má velkou zahradu a chtěl by si pořídit „ekologickou sekačku“, jak se říká ovcím, stává se automaticky objektem možných kontrol. Kvůli jediné ovci nebo koze se jejich majitel musí zaregistrovat jako chovatel. Dostane takzvané číslo provozovny a zvíře musí nahlásit do centrální evidence. Koupit mu ušní známky se správným kódem, za jejichž zaslání zaplatí sto padesát korun. A pak hlavně hlídat, aby ji koza někde neztratila. Když chovatel neplní všechny povinnosti, hrozí mu ze zákona pokuta až padesát tisíc korun. Kozu přitom koupil za tisíc korun.
„Místo toho, aby se chovatelé starali o narozená jehňata, tráví čas hlášením do centrální evidence. Nějaké úlevy jsme ale už prosadili,“ říká předseda Svazu chovatelů ovcí a koz Vít Mareš. Když rodina jehňata sní, neohrožuje přece potravní řetězec. Takzvanou dohledatelností, kterou Evropská unie vymyslela pro bezpečnost potravin, se totiž zdůvodňují četné kontroly. Právě Brusel trvá na tom, že do evidence se musí hlásit každý, kdo chce chovat jediné zvíře. Pokud to někdo neudělá, dozorové orgány beztak nemají moc šancí to zjistit. Jedině když člověka nedbalého zákona udá soused.
Vedle plemenářské inspekce malochovy důsledně prověřují také inspektoři ze Státní veterinární správy a Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (ÚKZÚZ). Jestliže v chovech do deseti zvířat je 2,5 procenta z celkově evidovaných zvířat, podíl kontrol obou dozorových orgánů na všech inspekcích je u těchto malochovů zhruba trojnásobný.
Dotace přivádějí kontrolory
„Reálné nebezpečí, že drobní chovatelé ohrozí potravinovou bezpečnost, je zanedbatelné. Kontroluje se ale i kvůli dotacím,“ připomíná předseda Asociace soukromého zemědělství Josef Stehlík. A tady mají dozorové orgány argument: v evidenci pozemků, do níž se musejí přihlásit všichni zájemci o dotace, představují zemědělci s výměrou do deseti hektarů 45 procent ze všech evidovaných uživatelů půdy. Jenže podíl drobných pěstitelů na celkové rozloze je mizivých jeden a půl procenta.
„To se musí změnit. Podíl kontrol u nejmenších zemědělců by měl odpovídat nebezpečí, jaké svou činností reprezentují,“ zdůrazňuje Stehlík. Jako šéf antibyrokratické komise, která je poradním orgánem ministra zemědělství Petra Bendla, se snaží z různých předpisů a metodik odstranit největší šikanu. „Tím, že se zruší nesmyslné kontroly, stát ušetří. Je zbytečné, aby na nejmenší hospodářství chodil zvlášť veterinář a plemenář. Stačí, když přijde jeden,“ prosazuje Stehlík.
O bezpečnost potravin se dbá třeba i takovou absurditou, jakou je povinnost vést veškeré záznamy o píci, kterou zemědělec vypěstoval, aby s ní nakrmil zvířata. Zápisky musí dělat každý a zdaleka nejen o krmení. Malí zemědělci už pak mnohdy nemají sílu překonat další překážky, na které narážejí, když se snaží z nadojeného mléka vyrábět třeba čerstvé sýry. Od oficiální cesty je odradí přísné předpisy, které investici do minimlékárničky vyženou do milionových částek. A když sýry dělají podomácku, nemohou s nimi na žádný trh. Nabídka na farmářských trzích pak je, jaká je.
Bendl zve do dvora
Třeba se něco změní. „Podpora našich drobných zemědělců a tuzemských výrobků je jednou z priorit ministerstva zemědělství,“ ohlásil minulý týden jeho šéf Bendl. „Poctivá chuť domácích potravin a jejich jasný původ láká stále více lidí k návštěvě farmářských trhů. Výrazně méně lidí ale ví o takzvaném prodeji ze dvora, který umožňuje prodej čerstvých potravin bez zbytečné byrokratické zátěže přímo od farmářů,“ uvádí Bendl. Výrobky z rodinných farem propaguje pro řadu předností. „Především jsou vždy čerstvé a mají jednoznačný původ, což často u zboží dovezeného ze zahraničí chybí,“ doplňuje mluvčí Jan Žáček.
Stehlík přesvědčuje ministra, aby byly předpisy v nárocích na nejmenší výrobce mírnější. „Kdo chce na farmě dělat potraviny v malém, měl by mít co nejméně překážek. Když se mu bude dařit a rozroste se, pak už musí splňovat podmínky jako všichni ostatní,“ představuje si Stehlík.
Zatímco nyní se státní dozor rád zaměřuje na drobné a nejméně rizikové zemědělce, unikají mu nebezpečnější podvody u těch, co hospodaří na velkých lánech. Pěstují na nich kukuřici s pomocí chemie, která se u této plodiny používat nesmí nebo jen v delším časovém odstupu. Na českých a moravských polích se kukuřice pěstuje stále víc, aby bylo čím nakrmit státem podporované bioplynové stanice. Zemědělci, kteří si bioplynky postavili, musejí kukuřici vypěstovat za každou cenu – i za tu, že se nedodržují zásady při střídání plodin a velkým výnosům pomáhají zakázanou chemií. V půdě po sobě zanechává nebezpečná rezidua. Ostře sledovaní zemědělci s deseti hektary si ale bioplynky na kukuřici nestavějí.
