Ta země žije pokojným životem a dojí si své krávy, napsal kdysi o Švýcarsku se špetkou ironie Victor Hugo. Realita je dnes sice jiná, nicméně konstatování známého spisovatele obsahuje jistý nadčasový prvek. Alespoň navenek to vypadá, že si tamní obyvatelé a politici užívají prosperity rodného kraje a že je zbytek Evropy dvakrát nezajímá. A už vůbec ne nějaká hlubší evropská integrace.
Minusy členství převažují
Každého, kdo se podívá na mapu starého kontinentu, totiž napadne logická otázka. Proč se bohatá, demokratická, multilingvální a multikulturní země ležící uprostřed Evropy doposud nestala členem Evropské unie? Odpověď není až tak složitá. Švýcarsko, ušetřeno hororů druhé světové války, v 50. letech na rozdíl od oslabených sousedů ještě více zbohatlo. Vstup do původního Evropského společenství, a to především EHS, pro něj tudíž nedával smysl. Ani transformovaná Evropská unie jej později nelákala. Neměla čím. U Švýcarů vyvolávaly představy o plném členství v EU spíše obavy. „Kdybychom vstoupili, nepřeváží nevýhody nad výhodami?“ ptali se.
Švýcarská ekonomika patří k nejstabilnějším v Evropě. Za posledních jedenáct let dosahovala průměrného růstu HDP dvou procent. Země helvetského kříže je navíc proslulá silnou samostatností, velkým podílem rozhodovacích pravomocí jednotlivých kantonů a uplatňováním přímé demokracie, jež nemá ve světě obdoby. Referenda na národní a regionální úrovni se zde konají několikrát do roka a jsou vyhlašována při všech změnách ústavy a ústavních zákonů. Brusel nic podobného nenabízí. Právě naopak. A tak se na pozici Bernu „nevstupovat“ prozatím nic výrazného nemění. Vzhledem k vývoji v eurozóně se však objevuje další logická otázka. Neudělalo nakonec Švýcarsko dobře, že si zachovalo svůj frank a vůbec, že zůstalo mimo EU? Vytrvalí eurooptimisté by jistě našli argumenty, že tomu tak není. Pravda je ovšem taková, že i když Švýcaři společnou evropskou měnu nepoužívají a mají v pořádku veřejné finance, i oni na krizi eurozóny doplácejí.
Pupeční šňůra s Bruselem
Švýcarsko dlouhodobě představuje symbol kvalitního života a pro rozvojový svět nedostižitelný luxus. Svým občanům nabízí poměrně vysokou životní úroveň a pro kvalifikované zaměstnance také relativně vysoké mzdy. Hrubý příjem na obyvatele dosáhl v roce 2010 (v paritě kupní síly) 48 960 dolarů. Pro srovnání: v případě ČR to bylo 23 640 dolarů, v Číně pouze 7570 dolarů. Velká švýcarská města jsou pravidelně vyhodnocována v první desítce nejlepších míst pro život na zemi. Navíc tamní sociální systém zůstává stále poměrně štědrý. Švýcarští ekonomové však upozorňují, že se jedná o zjednodušený pohled a že celková hospodářská situace země není až tak růžová. „Naše ekonomika je velice integrovaná do evropského trhu“, uvedl pro BBC Rudolf Minsch, hlavní ekonom Švýcarské obchodní federace. Jak dodal, švýcarské podniky jsou na vývoji v Evropě do značné míry závislé. Více než polovina exportu (přibližně 60 procent) směřuje totiž do zemí eurozóny. Nutno však poznamenat, že švýcarská ekonomika, kterou charakterizuje převaha sektoru služeb nad průmyslovou výrobou, funguje na principu duality. V zemi působí vysoce konkurenceschopné švýcarské, případně nadnárodní společnosti, a to nejvíce v oblasti bankovnictví a ve farmaceutickém průmyslu, ale také ryze domácí firmy, z nichž některé prosperují především díky vysoké celní ochraně. Několik z nich se těší dokonce monopolnímu postavení. Tamní obyvatelé však z toho radost nemají. Ceny ve Švýcarsku jsou v průměru o třetinu vyšší než v jiných členských zemích unie.
Bolehlav jménem frank
Starosti dělá švýcarským exportérům také silný frank, kvůli němuž se stává veškeré zboží od sýrů přes luxusní hodinky až po strojní zařízení pro zahraniční zákazníky příliš drahé. V době krize se totiž stal švýcarský frank společně se zlatem pro mnohé dobrou investicí. Loni stoupla jeho cena vůči euru téměř o 15 procent. V letních měsících se do hry vložila Švýcarská národní banka (SNB), která nejdříve snížila základní úrokovou sazbu téměř na nulu a v září, po několikaměsíčních polemikách nakonec pevně stanovila minimální směnný kurz franku vůči euru na 1,20 CHF. Zatímco jedni to označovali za akt zoufalství, který měl ukončit zdražování švýcarského vývozu, zastavení trendu propouštění a také levnější nákupy u sousedů v zahraničí, podle švýcarských exportérů nebyl zásah SNB dostatečný. K návratu na konkurenceschopnou úroveň měl být podle nich kurz ustanoven na úrovni 1,40 CHF za euro.
Ve světě vyvolalo rozhodnutí banky šok. Švýcarsko vždy velice lpělo na své nezávislosti a najednou navázalo vlastní měnu na euro. Poukázalo to v podstatě na dvě věci. Za prvé, že pomyslný ostrov uprostřed Evropy, ať lpí na své samostatnosti a neutralitě jakkoli, je ve skutečnosti úzce vázán na eurozónu. A za druhé, že nadnárodní hospodářský systém nesnese výrazné odchylky mezi měnami. „Vítejte v euroklubu,“ hlásal düsseldorfský ekonomický deník Handelsblatt, podle něhož znamenalo rozhodnutí SNB „konec jedné epochy“. Mnozí odborníci kroutí nad postupem SNB dodnes hlavou. Nechápou, jak je možné, že země, která patřila, co se týče perspektiv EU a eura, mezi nejskeptičtější, tímto způsobem spojila své bohatství s eurozónou. Navíc v době, kdy nad jejím osudem visí tak velký otazník.
Pragmatický postoj
Švýcarsko stáhlo žádost o vstup do EU v roce 1992, kdy tamní občané v referendu vyjádřili nesouhlas s členstvím v EHS. I když v roce 2001 Švýcaři své „ne“ se zahájením vstupních rozhovorů v dalším referendu opět potvrdili, v roce 2005 naopak kývli na připojení země k schengenskému prostoru a také k otevření pracovního trhu pro deset nových členů EU. Postoj Švýcarska zůstává konzistentní a lze jej nazvat pragmatickým. V jeho zahraniční politice zůstává EU prioritou číslo jedna. Bern s Bruselem uzavřel více než 120 bilaterálních smluv, díky nimž se země helvetského kříže plně zapojuje do vnitřního trhu unie, využívá stejných výhod jako jiné členské státy včetně svobody pohybu osob, kapitálu, zboží a služeb. Na rozdíl od unijních zemí však nemá žádná hlasovací práva. Pro EU představuje Švýcarsko hned po USA druhého největšího obchodního partnera, nicméně vztah s ním považuje, viděno optikou Bruselu, za komplikovaný. Zatímco Švýcaři preferují třetí kolo jednání o bilaterálních smlouvách, EU požaduje po Bernu automatické změny právních předpisů podle unijní legislativy. A to je pro Švýcary z hlediska principu jejich suverenity nepřijatelné. Spíše než další kolo vyjednávání je to nyní hospodářský vývoj uvnitř unie, který nedá Švýcarům spát. Nad touto situací nemají totiž žádnou kontrolu. Formálně sice zůstávají mimo eurozónu, jak si vždycky přáli, nicméně kvůli již existujícímu propojení pociťují bolestně každý její otřes. Prognózy pro letošek předpovídají švýcarské konfederaci růst ve výši 0,5 procent. Pokud to však s EU půjde z kopce, je dost pravděpodobné, že s sebou stáhne také „ostrovní“ Švýcarsko.
Silný frank a jeho oběť Zářijové rozhodnutí Švýcarské národní banky navázat frank pevně na euro mělo nečekanou dohru. Týdeník Weltwoche přišel nedávno s obviněním, že samotný guvernér SNB Philipp Hildebrand uskutečnil loni devizové obchody, na nichž se díky pozdějším krokům banky proti silnému franku obohatil. V polovině srpna, čili tři týdny před stanovením horního limitu franku vůči euru, nakoupil půl milionu dolarů, které později prodal se ziskem nejméně 75 tisíc franků (1,6 mil. Kč). Auditorská společnost PricewaterhouseCoopers ve své zprávě uvedla, že s devizami ve skutečnosti obchodovala jeho manželka Kashya a Hildebrand se o transakci dověděl až den poté, co koupila 504 tisíc dolarů za 400 tisíc franků. Zpráva nicméně neuváděla, zda o necelé dva měsíce později prodal tyto dolary za 475 tisíc Hildebrand osobně, anebo to byla jeho žena. Přestože se podařilo dokázat pouze to, že o transakcích věděl, z pozice guvernéra minulý týden pod tlakem okolností odstoupil.
