Ostrovy svobody

Když je vám doma horko

Můžeme se tomu divit, můžeme se rozčilovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Viktor Kožený je prostě jednou provždy Ir, Radovan Krejčíř Seychelan a Boris Vostrý - Koženého někdejší parťák - Belizan.
Realita je taková, že některé státy prodávají své pasy. Prodávají státní občanství. Oficiálně to zdůvodňují potřebou přilákat bohaté zahraniční investory. Neoficiálně jde prostě o peníze. O hodně peněz, které velmi pravděpodobně putují i do soukromých kapes vládních úředníků. Možnost získat další pas totiž samozřejmě láká spíše zločince a lidi, kteří se na cestu zločinů chystají vyrazit. Je jen logické, že součástí jejich kriminálních plánů jsou i případné únikové cesty. Byli by hloupí, kdyby o nich nevěděli a nevyužili jich. A oni hloupí nejsou. Vědí, za co platit a komu.
Možnost koupit dobrý pas se rozkřikne velmi rychle. Když irská vláda zavedla svůj program „občanství za investice“, nestačila se ani divit, kolik arabských ropných šejků zatoužilo stát se okamžitě Iry.
Někdy ale irský pas nestačí. Viktor Kožený se nyní kromě bahamského a irského pasu prokazuje například grenadským a venezuelským cestovním dokladem. Je vidět, že myslel na zadní vrátka. Jistota je jistota. Zvlášť u vynálezce jistoty desetinásobku.
Ale zlaté mafiánské a tunelářské časy už jsou pryč. Ještě v druhé polovině 90. let minulého století se dalo koupit občanství devíti zemí. Nejlevněji tenkrát vyšel pas Svatého Kittsu a Nevisu, stál pouhých čtrnáct tisíc dolarů. Argentina si za svůj pas účtovala pětatřicet tisíc dolarů. Na Bahamách se platilo sto padesát tisíc, na Belize pětasedmdesát, v Bolívii třicet, v Panamě třiatřicet, ve Venezuele pětatřicet a v Uruguayi osmatřicet tisíc dolarů.
Nejdražší bylo Irsko, členská země Evropské unie. Zájemce o občanství musel v zemi investovat minimálně milion liber. Ovšem irské občanství bylo mezi „občanstvími ke koupi“ považováno za „rolls royce“ mezi škodovkami. Občan členské země Evropské unie má totiž dveře otevřené všude. Nepotřebuje vízum ani při cestě do USA. Toho může Viktor Kožený - byť nechtěně - brzy využít, vyšetřovatelé i státní zástupce v New Yorku ho už celí nedočkaví vyhlížejí.
Faktem je, že po teroristických útocích na Ameriku v září 2001 začal Washington na vlády zemí kšeftujících s pasy tvrdě tlačit, aby s tím jednou provždy přestaly. Bílý dům se obával, že právě obchody s občanstvím mohou umožnit členům al-Káidy a dalším teroristům unikat odhalení, dopadení a trestu. Většina států diplomatickému tlaku světové supervelmoci pochopitelně ustoupila, klasický „Program ekonomického občanství“ - jak se kšefty s pasy honosně nazývají - už tak na světě provozují pouze dvě ostrovní země v Karibiku: Svatý Kitts a Nevis a Dominika.
Je to od vlád Svatého Kittsu a Dominiky podlé a nemorální? Máme je obviňovat z toho, že vědomě pomáhají zločincům, mafiánům a teroristům? Máme se připojit ke Spojeným státům ? Vyslat proti nim letadlové lodě?
Každý stát, byť sebemenší, je plnoprávným a suverénním členem mezinárodního společenství. Ovšem v případě udělování státního občanství nemá úplně volné ruce. Měl by se řídit platnými mezinárodními smlouvami a zvyklostmi, jinak řečeno: být slušný k ostatním zemím a neprovádět jim to, co by se jemu samému nelíbilo.
Většina států světa dodržuje obyčejové právo a uděluje jednotlivci státní občanství pouze tehdy, jestliže mezi ním a státem existuje „užší faktický stav“. Co to znamená? Třeba to, že žadatel prokáže, že stejné občanství mají i jeho rodiče nebo že on sám se narodil na území státu, o jehož občanství žádá. Nebo že má na státním území dané země trvalý pobyt.
I precedentní rozsudek Mezinárodního soudního dvora ve věci Nottebohm z roku 1955 označil za podmínku naturalizace cizince „existenci užšího vztahu příslušné osoby ke státu“. Například stálé bydliště osoby na území státu po určitou minimální dobu nebo rodinné vztahy ke státním občanům dotyčného státu.
Z toho by se dalo usuzovat, že Dominika i Svatý Kitts a Nevis porušují platné mezinárodní právo a zaslouží trest. Sympatické by třeba bylo, kdyby OSN přijalo nějakou odsuzující rezoluci. Sympatické, leč jako obvykle k ničemu. Na druhé straně může být ale současná situace, kdy s pasy kšeftují poslední dva státy světa, pro někoho i výhodná. Třeba pro tajné služby. Až si nasadí své agenty na úřady Svatého Kittsu a Dominiky a získají seznam žadatelů o občanství na ostrovech, budou mít dokonalý přehled o lidech, kteří se v příštích řekněme deseti patnácti letech chystají narychlo přestěhovat do teplých krajin s větším množstvím bankovek v kufru.
Třeba se k takové tajné akci rozhoupe i česká rozvědka. Ministr vnitra František Bublan, který ji momentálně řídí, by do Karibiku mohl vysílat za odměnu zvlášť zasloužilé policisty. Místo hodinek.