Miloš Zeman si před pár lety pořádně naběhl, když obvinil někdejšího ministra zahraničí Josefa Zieleniece z uplácení novinářů. Žádné důkazy o korupci se premiérovi získat nepodařilo, a tak se nakonec Zieleniecovi musel omluvit. Zemanova vláda přitom dodnes pokračuje v praktikách, které může leckdo za uplácení novinářů považovat. Skvěle to lze ilustrovat na případu vydávání Obchodního věstníku, v němž se každý týden objevují informace zveřejňované podle zákona soukromými firmami.
Obchodní věstník vychází od roku 1992. Po celou dobu jeho vydávání zajišťuje soukromá společnost Economia. Vtip je však v tom, že Obchodní věstník není soukromou tiskovinou, ale publikací vydávanou státem. Až do konce roku 2000 byl oficiálním vydavatelem Obchodního věstníku Úřad vlády ČR, rozhodnutím vlády z prosince 2000 přešel věstník do agendy ministerstva spravedlnosti.
Ovšem o správu Obchodního věstníku nikdo ve státní administrativě nejeví žádný zájem. Mluvčí ministerstva spravedlnosti Iva Chaloupková nedávno sdělila Lidovým novinám, že na jejím úřadě žádnou dokumentaci k vydávání Obchodního věstníku nemají. Úředníci ze Strakovy akademie si totiž za celých patnáct měsíců nenašli čas k předání agendy Obchodního věstníku jeho novému vydavateli!
Nezájem o vydávání státního bulletinu je sice na pováženou, ale mnohem horší je fakt, že Obchodní věstník už deset let vydává jediná soukromá firma bez toho, aby stát vypisoval jakékoli výběrové řízení. Vzniká tím oprávněné podezření, že si vláda touto zakázkou kupuje loajalitu soukromého vydavatele novin. Do portfolia vydavatelství Economia totiž kromě Obchodního věstníku patří například i deník Hospodářské noviny či týdeník Ekonom.
Kšeft kolegů z vlády?
Jelikož státní úředníci nedokážou předložit informace o podmínkách výběrového řízení, lze se jen dohadovat, jak byla zakázka na vydávání Obchodního věstníku přidělena. Jisté je, že mezi předsedou federální vlády z roku 1992 Mariánem Čalfou a ředitelem vydavatelství Economia Miroslavem Pavlem existují osobní vazby ještě z doby komunistického režimu. Miroslav Pavel byl tiskovým mluvčím poslední komunistické vlády, v níž jako ministr zasedal Marián Čalfa.
Vazby mezi oběma vysoce postavenými exponenty komunistického režimu – nyní úspěšnými podnikateli – se nezpřetrhaly ani po listopadu 1989. Když v roce 1993 začalo nakladatelství Economia vydávat specializovaný časopis Právní rádce, vybral si Miroslav Pavel za šéfredaktora měsíčníku Mariána Čalfu. Pakliže to byla právě Čalfova vláda, která Economii zakázku na vydávání Obchodního věstníku přiklepla, byl by to vynikající příklad zcela nemorálního obchodu zavánějícího těžkým konfliktem zájmů.
Šéfredaktor Obchodního věstníku Josef Vratislav tvrdí, že má Economia na vydávání Obchodního věstníku uzavřenou smlouvu s ministerstvem spravedlnosti. To však zjevně není pravda, neboť – jak vyplývá z vyjádření tiskové mluvčí tohoto ministerstva – agenda k Obchodnímu věstníku pořád ještě leží na úřadu vlády.
Neveřejná dokumentace a podezřelé podmínky udělení státní zakázky zpochybňují též objektivitu zpravodajství Hospodářských novin. Vláda totiž může držet vydavatele „pod krkem“ lukrativní zakázkou, kterou v případě potřeby (pokud třeba deník vydavatelství Economia otiskne pro vládu nepříjemnou zprávu) snadno vypoví, a připraví tak Economii o významný zdroj příjmů.
Paradoxní je i to, že většinovým majitelem Economie jsou dva renomované vydavatelské domy – americký Dow Jones a německý Handelsblatt. Oba jejich vlajkové deníky (The Wall Street Journal a Handelsblatt) jsou přitom ve svých zemích striktními obhájci transparentního pravidel fungování volného trhu.
Transparentnost na prvním místě.
Jako zaměstnanec akciové společnosti Lidové noviny se kritikou státní zakázky pro Economii ocitám v jistém konfliktu zájmů. Mohu být snadno nařčen, že usiluji o státní zakázku pro svého zaměstnavatele. Domnívám se však, že není důležité ani tak, kdo Obchodní věstník vydává, jako spíše, za jakých podmínek zakázku získal. Důležitá je též transparentnost celého procesu. V tomto případě je však udělení zakázky průhledné asi jako okénko sauny.
Pokud to Zemanova vláda myslí vážně s deklarovanou snahou narovnat podmínky soutěžení na různých trzích v Česku, měla by rychle napravit i všechny nesrovnalosti okolo vydávání Obchodního věstníku. Prospěla by tím nejen fungování trhu, ale i větší průhlednosti vztahů mezi novinami a vládou. Potom už není důležité, zda zakázku ve veřejné soutěži vyhraje vydavatelství Lidových novin, týdeníku EURO nebo třeba společnost Economia.
Na tomto je místě je též vhodné připomenout, že vážnými nedostatky trpí i pravidla pro vydávání Sbírky zákonů. A bude-li chtít Zemanova administrativa udělat jasno okolo státní zakázky na tištění volebních lístků, nebude na škodu ani to. Byl by to hezký dárek na rozloučenou s vládním kabinetem, který sliboval, že přinese více morálky do českého byznysu.
