Jediný úspěšný útěk z komunistických věznic sedmdesátých let
Kdysi zrádce socialistického Československa, nyní čtyřiasedmdesátiletý důchodce, podplukovník české armády v záloze a německý občan Karel Boček úspěšně podniká. Developerskou činnost rozjížděl v Česku z úspor a německé penze. Firma B+B, jejímž je spoluvlastníkem, zatím postavila v tuzemsku jedenáct domků a staví dál. „Vlastně jsem se nevrátil, já jsem turista. Ale tady jsem chtěl domeček. Senát krajského soudu v Praze zasedal tehdy v červnu 1972 dva dny. Inženýr Boček, bývalý generální ředitel Československého uranového průmyslu v Příbrami, toho času neznámého pobytu, byl prohlášen vinným z trestných činů sabotáže a její přípravy a odsouzen k trestu odnětí svobody na třináct let. Po 21. srpnu 1968 okamžitě zastavil dodávky uranové rudy do Sovětského svazu. Všechny doly uranového průmyslu vstoupily 21. srpna 1968 pod heslem „Ani gram uranu okupantům do stávky. A Boček byl připraven, kdyby došlo ke střetu, zničit důlní dokumentaci a zatopit šachty. Ke třinácti letům posléze přibyly další dva roky. Za maření výkonu úředního rozhodnutí – prominentní vězeň totiž z Pankráce 7. července 1971 unikl, což byl jediný úspěšný útěk z komunistických věznic sedmdesátých let. Proto, jak stojí v přípise Krajské správy Sboru národní bezpečnosti, nemohl být zadržen a dodán do výkonu trestu. „Když zaklapnou vrata vězení a sdělí vám, že dostanete deset nebo patnáct let, nebo dokonce smrt, je šancí minimálně. Ale po skončení vyšetřování jako výdobytek socialismu existovalo právo seznámit se s jeho výsledky. Původně mě kvůli tomu chtěli přeložit do věznice na Pankrác, ale pak mě z nějakého důvodu začali vozit denně z Ruzyně na Pankrác na tehdejší Generální prokuraturu. Každý den ráno jsem dostal civil a dva policajty jako doprovod. A jelo se. Tak jsem začal koumat, jak bych jim utekl. Slíbili, že nebudu dostávat řetízky, když se budu slušně chovat. Takže jsem se choval úplně vzorně. Nejdříve jsem myslel, že bych z auta vyskočil na Plzeňské a utekl na Petřín. Říkal jsem si: autem mě nebudou moci honit, kdyžtak vystřelí. Koneckonců, když vás čeká třináct let, je vám to fuk. Třináct let ve vězení bych stejně nepřežil. Kamionem za svobodou. První šanci měl den před tím, než skutečně uprchl. Vůz jel po Plzeňské, a v protisměru se najednou ocitl rozsypaný náklad konzerv. Lidé se po nich vrhali a řidič policejního auta zpomalil. A Boček? „V tom zlomku vteřiny, kdy je buď konec, nebo vyhrajete, já zaváhal. V noci nespal a říkal si: srabe. Následující den skončil studium spisů kolem třetí odpoledne. Volha, která obvykle čekala pod schody soudu, měla zpoždění. Takže museli čekat. „Policajt mě posadil k takovému stolečku a šel si do dveří zapálit. Řekl jsem si: teď. Nevidí na okno, když je sám, nebude za mnou utíkat. Nedožene mě, protože ztěžka dýchá. Proběhl jsem chodbou a vyskočil oknem. Vilovou čtvrtí Květnice seběhl dolů do Nuslí, v cizím domě shodil sako, aby neodpovídal popisu. Neměl ani korunu, načerno jel tramvají na Karlov. A zase běžel. Kolem Botanické zahrady do Vyšehradské ulice, kde bydlela přítelkyně. Jenže nebyla doma. Vyrazil dveře na půdu a čekal, až přijde. Vrátila se asi za půl hodiny. Řekl jí, že ho musí ještě ten den odvézt, nejlépe v kufru auta. Ona si šla půjčit peníze. „Ta holka jde z hospody, kde si byla vypůjčit, nese dva půllitry piva – byl jsem celý uřícený, tak abych se zchladil. A oni už na ni čekali, že jim musí ukázat byt. No a já byl na půdě a škvírou ve dveřích jsem to celé viděl. Vypili mi pivo a odešli. A před barák dali stojku. Hodinu poté, co zmizel. V domě ve Vyšehradské ulici nakonec vydržel čtrnáct dnů. Pak se ještě mnohokrát stěhoval a skrýval. Mezitím se jeho otec domluvil s řidičem kamionu, který už nějaké lidi provezl za hranice. Na ná–draží Bubny nařízl podle přesného návodu plachtu zaplombovaného vozu, který přepravoval nábytek do Anglie. Díru zašíval celou cestu do Plzně. Nakonec uslyšel němčinu a věděl, že je zachráněn. Úplně jinak dopadli ti, kteří mu pomáhali. Když měli definitivní jistotu, že je v Německu, oslavovali o víkendu úspěch v Písku na chatě. V pondělí už všichni byli ve vazbě. Byla mezi nimi konfidentka. Včetně jedenasedmdesátiletého Bočkova otce byli obviněni z napomáhání k útěku. Během tří měsíců, kdy byli ve vyšetřovací vazbě, naštěstí tehdejší generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák vyhlásil amnestii. Uran a zase uran. Boček byl prominentní utečenec, v lágru nepobyl dlouho. Po rozhovorech s německou a americkou rozvědkou získal azyl i zaměstnání. „Když vám někdo dá patnáct let, nemáte důvod ho chránit, říká nekompromisně. Začal nový život, opět s uranem. Ložiska téhle rudy zkoumal a posuzoval po celém světě – v Africe, Austrálii i Americe. Uran, přestože i v emigraci vlastnil stavební firmu, je jeho životním osudem. I nyní je občas požádán o posudek. „Když dnes vidím příbramské haldy, říkám si, že jako památník jsou domky, které teď stavím, přece jenom lepší. Karel Boček vystudoval po válce Vysokou školu báňskou v Ostravě. Ještě před odvodem v roce 1951 dostal umístěnku do Jáchymova. „Nastoupil jsem v únoru a v říjnu šel na dva roky na vojnu. Vrátil jsem se v roce 1953, to bylo po první amnestii, některé doly se už přeměňovaly na civilní. Nastupoval jsem ale do Slavkova, jako naddůlní. Na Svornost do Jáchymova jsem byl přeložen o rok později. Za další rok to zase bylo Bratrství, a znovu Slavkov. A potom zase Jáchymov, tentokrát ovšem ve funkci podnikového ředitele. Tři roky jsem vlastně připravoval likvidaci jáchymovského podniku. Pak následovala funkce technického ředitele a prvního náměstka generálního ředitele Československého uranového průmyslu v Příbrami. K havířině ho dovedlo přesvědčení, že je potřeba budovat socialismus. „Především jsem nenáviděl fašismus a socialismus jsem viděl jako jeho protiváhu. Byla to perspektiva, že budujeme novou, lepší společnost. A trvalo mi delší dobu, než jsem pochopil, že to není to, co jsme si přečetli z knížek. To člověku prostě chvíli trvá. Za okupace byl dvakrát zatčen, o vlas unikl popravě v terezínské pevnosti. Od víry k sabotáži. „Většinou jsem byl na civilních dolech, takže i v Jáchymově jsem se s mukly setkal zřídkakdy. Ale hned první setkání bylo asi symbolické. Byl to tehdy kluk stejně starý jako já a měl deset let za kopečky. To mně přišlo divné. To byl takový první signál. A postupně jsem se prostě propracoval k poznání a řekl si – ježíšmarjá, sovětský systém je podobný jako nacismus. A zřejmě jsem si už tenkrát zavařil. Byli jsme s kolegou v Moskvě, odněkud jsme přišli, ležíme na posteli a já mu povídám: No, jestli budujeme tohle, co jsme tady viděli, tak já nejsem socialista. A on to prásknul. Stejně jsem ale věřil, že se socialismus dá reformovat. 21. srpna 1968 jsem si řekl – s tímhle už dál ne. V květnu 1968 byl Karel Boček pověřen řízením Československého uranového průmyslu, definitivně jmenován těsně před okupací. O pár měsíců později byl zase z funkce vyhozen. Mezi mlýnské kameny velmocenské politiky se ovšem dostal mnohem dříve – za vypracování a postupné prosazení takzvaného vertikálního programu uranového průmyslu, jehož cílem bylo omezovat vývoz uranové rudy do Sovětského svazu, zhodnocení uranu až do výroby jaderných paliv a jejich prodeje pro mírové účely. Po vyhazovu z funkce ještě mohl pracovat jako naddůlní ve dnešní firmě Subttera, kterou kdysi sám zakládal. Na staveništi vodního tunelu z Kovářské do Kadaně byl zatčen. „Už dlouho před vyhazovem jsem věděl, že po mně jdou, a protože jsem sportovní pilot, naplánoval jsem si, že uletím. Jenomže estébáci to tušili. Takže když jsem se vůbec dostal do mašiny, nikdy tam nebylo dost benzinu, aby to stačilo na cestu za hranice. Až dodatečně jsem zjistil, že předseda aeroklubu v Příbrami byl spolupracovník StB. Musel jsem se tedy zmocnit letu schopného stroje – potřeboval jsem, aby mi ho někdo pomohl vytáhnout z hangáru. Domluvil jsem se s mechanikem, který údajně chtěl utéct také. Rak se jmenuje, a ten mi nakonec řekl, že má zaplacenou dovolenou v Bulharsku a nerad by o ni přišel. V době, kdy byl na dovolené, sklapla klec. Po letech jsem se v Rudé krávě dočetl jeho jméno, také spolupracoval. Tenkrát to pro mě byl šok, byl jsem přesvědčený, že mě nechytnou. Karel Boček se běžně stýkal se špičkami komunistického režimu, a režim měl i eminentní zájem, aby obrátil, učinil sebekritiku. Nepovolil. Postupně se množila varování. Nejvážnější ale zřejmě přišlo od tehdejšího federálního ministra vnitra Radko Kasky. Byl to Bočkův spolužák z Vysoké školy báňské, odkud odešel studovat do Sovětského svazu. Navíc hrával každou sobotu s jedním z Bočkových přátel karty. Právě ten přišel s nepřímým vzkazem – Kaska říkal, že je to s tebou nahnuté. „Tak jsem ještě ministrovi napsal, jestli by mě jako experta nemohl vyslat do zahraničí. Kopii jsem si nechal v aktovce a při zatčení ji našli. A já mám docela pocit, že to Sověti dali Kaskovi jako zradu. Protože z toho jednoznačně vyplývalo, že mě vlastně varoval. Jak je známo, on se potom zřítil v helikoptéře. Kromě toho zahynula během krátké doby i jeho ruská manželka, při banální operaci v Moskvě. A zemřel i ten náš společný přítel. To všechno se stalo během několika měsíců. Prostě všichni, kteří o mé záležitosti něco věděli. Život po životě. Protože vědomě, podle tehdejší obžaloby mimořádně vážným způsobem poškodil československé hospodářství a narušil hospodářské a politické vztahy se Sovětským svazem, byl kromě mnohaletého vězení odsouzen i ke ztrátě čestných titulů a vyznamenání, ke ztrátě vojenské hodnosti a k propadnutí majetku. Soudně byl rehabilitován nadvakrát. Paragrafy, za něž měl být vězněn, vyřešil rehabilitační zákon. Nikoli však druhý trest za útěk. Od něj byl osvobozen až v dalším procesu. Lituje jenom ztráty Válečného kříže 1939, který mu zabavili a už se nenašel. V únoru 1994 byl za občanské a politické postoje v letech 1948 až 1989 povýšen na podplukovníka. Jak mu vzkázal tehdejší ministr obrany Antonín Baudyš, řád vrátit nelze, hodnost ano. „Tak ze mě udělal podplukovníka v penzi. Původně si představoval, že v důchodu bude mít základnu na Ibize, zimu bude trávit v Austrálii – na obou místech měl stavební aktivity. A v Česku si postaví domeček, protože i tady se mu líbí. Ke konci podnikání, ještě v Německu, ale učinil několik špatných strategických úvah. Ibizu proto prodal, v Austrálii dosud vlastní osmdesát hektarů pozemků. Třetí etapu života začal zase v zemi, v níž se narodil. „Cítím uspokojení z toho, že se mi tady líbí a že se mi daří to, co dělám. Satisfakce to ale není. Jak by mohla, když jezdím kolem svého bývalého bytu a vím, že tam zůstaly například obrazy a že to asi dostal nějaký estébák, a možná má ty obrazy ještě na stěně. Ale koneckonců, nevede se mně nijak špatně. Kromě toho, když se setkám s přáteli, kteří po osmašedesátém přišli také o práci a neemigrovali, vidím, že jsou na tom hůř než já. Se svou německou penzí si nemůžu naříkat.
