Osudné kaluže

Ministr Blunkett, který minulý měsíc odmítl odpovědět, zda vlastní akcie ve firmě, mezi jejíž zákazníky patří i jeho ministerstvo, se nakonec přiznal, že koupil tříprocentní podíl ve firmě pro své syny. Po týdnu handrkování konečně podal demisi, třebaže se za něho Tony Blair zaručoval, že je bez poskvrny a nedopustil se ničeho neregulérního. Premiér tak dal všem najevo, že parlamentní pravidla chování politiků buď nezná, nebo nebere na vědomí. A za Blunkettova nástupce jmenoval jiného pána, u něhož už novináři zjistili podobné spojení s jakousi jinou firmou.
Novináři také vyčmuchali, že mezi časté hosty majitelů firmy, v níž má Blunkett akcie, patří i manželé Blairovi. Na ty zároveň vylezlo, že v posledním roce přijali darem osmnáct luxusních náramkových hodinek od Silvia Berlusconiho, o němž se ví, že nerozdává dary jen tak pro nic za nic. Zákon říká, že je Blairovi smějí používat, dokud je Blair ve funkci, po odchodu zůstávají majetkem státu. Protože paní Blairová ty dvoje nejdražší hodinky (včetně jedněch od Cartiera s tržní cenou 7500 liber) už vášnivě ráda nosí, Blair využil svého práva odkoupit je od státu za 350 liber.

Brownovi věrní voliči.

Premiérovi se mezitím hroutí popularita u vlastní strany, která už na jeho místo připravuje dosadit nynějšího ministra financí Gordona Browna, jemuž zase finanční novináři spočítali, že daňového poplatníka nenápadně okradl – ve srovnání s výší daní před nástupem Blairovy vlády - téměř o sto miliard ročně, aniž by mu za to poskytl znatelné zlepšení veřejných služeb. Nenápadné na tom bylo to, že nezvýšil ty nejnápadnější přímé daně z příjmu. O to lupičštější je, že to sebral tam, kde se tomu občan nemůže vyhnout: zvýšením zdravotního pojištění, zvýšením obecní daně z bydlení, zvýšením daně z koupě nemovitostí, zvýšením dědické daně, zvýšením daně ze zhodnocení majetku, zvýšením cel a kupních daní, uvalením daně na úspory a penzijní fondy nebo daně z pojištění, například. Za osm let Blairovy vlády se tedy skutečná daň průměrného plátce zdvojnásobila téměř na polovinu příjmu. Při tomto zvyšování daní za osm let přeměnil státní rozpočtový přebytek 20 miliard na deficit 30 miliard, který nemůže uhradit jinak, než jen dalším zvyšováním daní.
I po vstřebání těchto informací však 60 procent britských daňových poplatníků hrdě sděluje, že v příštích volbách určitě dají přednost Brownovi před kterýmkoli ze dvou nynějších kandidátů na vedení konzervativní strany, kteří oba slibují snížení daní. Z čehož má Brown nesmírnou radost a už svým budoucím voličům slibuje, že je nezklame a zavede jim další zvyšování daní na kvalitu bydlení, jako je třeba krásný výhled z okna, větší zahrada, garáž nebo soukromé parkování, nadměrný počet pokojů, blízkost veřejné dopravy nebo klid okolí. Počítačovou registraci těchto podrobností u každého britského obydlí už provádí vicepremiér John Prescott, o němž nikdo přesně neví, co vlastně má ve vládě na práci.

Deficit.

K nápravě deficitu má jistě přispět zjištění, že vláda omylem vyplatila občanům čtyři miliardy v sociálních příspěvcích, které byly dodatečně zjištěny jako neoprávněné. Teď se je snaží posbírat zpátky rozesíláním statisíců upozornění a žádostí o navrácení. Firmě, která jí to spočítala a identifikovala, zaplatila 25 milionů liber.
V deficitu mimo jiné chybějí peníze na výzbroj a výstroj vojáků, kteří ročně musejí v obchodech nakoupit za vlastních průměrně 300 liber věci, které nemohou vyfasovat. Například sluneční brýle, baterky, přenosné nádoby na vodu, elektronické kompasy, náhradní kalhoty, bundy a boty. Takže nás nepřekvapuje zpráva, že 47 procent vojáků a 40 procent důstojníků chce z armády odejít. Povzbuzuje je k tomu i nejistota, za jaký čin v bojové situaci by dnes mohli být souzeni jako za válečný zločin, dle nejnovější módy politické korektnosti britského soudnictví.
Ta teď chystá vyšetřovat a soudit i dnes už mnohdy vysloužilé vojáky, kteří před dvaceti či třiceti lety sloužili v Severním Irsku, kde se mohli dopustit nějakého (dle dnešních standardů) trestného činu vůči civilnímu obyvatelstvu, k němuž se řadí i tehdejší teroristé, proti nimž tam byli vysláni. Těm naopak budou tehdy spáchané trestné činy promlčeny a odpuštěny, jak potvrdil ministr pro Severní Irsko.
V deficitu zato nechybělo 175 000 liber na malbu asi stovky rovnoběžně seřazených různobarevných puntíků jménem „Pardaxin“ od Damiena Hirsta, který vláda od mistra koupila a darovala jej Evropské komisi v rámci bruselské výstavy uspořádané na památku Blairova prezidentství Evropské unie. Obraz prý měl skutečnou hodnotu 350 000 liber a vláda měla velké štěstí, že se jí podařilo jej dostat za polovic, pochlubilo se ministerstvo kultury. Rovněž nám nechybělo 140 000 liber na prémie ředitelů dětského sociálního úřadu, za to, že se jim podařilo úřad řídit tak úspěšně, že na něj v minulém roce daňový poplatník doplatil o tři miliony nad schválený rozpočet, přestože úřad nevyplatil 340 000 případů dětských přídavků, na které zase zapomněl vybrat 800 milionů liber alimentů.

Lišky se mají na co těšit.

Za trestný čin ošplíchnutí zaměstnanců městské správy projetím kaluží povolenou rychlostí byl v městě Yeovil dvěma policisty v policejním autě tři kilometry stíhán, zatčen, předveden k soudu a odsouzen k pokutě 150 liber a záznamu v trestním rejstříku pan Jason Evans, do té doby bezúhonný. Případ stál daňového poplatníka 5000 liber. Policisté museli být tehdy na ulici a zahlédnout ho čirou náhodou, neboť jsou jinak zavření ve svých úřadovnách, kde mají tolik byrokratického papírování, že jim nezbývá čas stíhat zločince, jak uvádějí statistiky z policejních stanic. Přispěli tím však k plnění příkazu ministerstva vnitra, že musí letos vyřešit a přivést ke spravedlnosti celostátně 1,2 milionu trestných činů, což ministerstvo odhaduje na 28 procent všech spáchaných.
Byrokratické zaneprázdněnosti policie hned využil třídně nepřátelský venkov k oznámení, že v letošní lovecké sezoně plánuje spáchat pár desítek tisíc trestných činů honu na lišku, a vyslovil upřímnou zvědavost, kolik policistů se dostaví na jejich zatýkání. Nikdo samozřejmě nebude mít čas stíhat těch několik tisíc na černo a za cash pracujících polských instalatérů, o nichž ministr pro imigraci oznámil, že jich je v celé Británii pětadevadesát. Tolik se jich totiž oficiálně zaregistrovalo v živnostenském rejstříku. List Daily Mail, který s gustem dělává z ministrů osly, jich pětadevadesát našel za půl dne v jedné londýnské čtvrti a nechal je všechny pohromadě usměvavé pózovat pro dvoustránkovou fotografii.
Jo, a vzdělání dosáhlo tak vysoké intelektuální úrovně, že 36 procent školáků ve věku jedenáct až dvanáct let neví, že smažené hranolky se dělají z brambor a sýr se dělá z mléka.
Zbývá Britům ještě něco, nač by mohli být hrdí? Samozřejmě. Razantní žurnalistika a smysl pro srandu.Určitě ještě přijdeme na něco dalšího.