Obamův záchranný plán je závislý na tom, ...
Celý podtitul:
Obamův záchranný plán je závislý na tom, zda Peking bude i nadále kupovat americké vládní dluhopisy
Finanční krize vnesla zajímavý vývoj do vztahu Spojených států amerických a zemí, jež jsou největšími světovými držiteli dolarových rezerv – a v tomto smyslu jsou věřiteli americké ekonomiky. Mezi nimi jako největší dolarový věřitel vyniká zejména Čína, které se díky tomu prorokuje velký mocenský vzestup. Pravdou je, že následkem krize jsou USA a Čína ve svých faktických zájmech značně propojené, ať už se jim to líbí, nebo ne. Stejně jako je Čína vysoce závislá na tom, aby američtí spotřebitelé dále nakupovali její zboží, je pro USA v současnosti životně důležité, aby Čína nepřestala financovat jejich deficity nákupem amerických vládních dluhopisů. Čína však své dolary stále častěji investuje také do nákupu důležitých podniků v Americe a jinde ve světě. Jejím velmi silným zájmem je, aby nedošlo ke znehodnocení amerického dolaru: rezervy, jež čínská vláda či polostátní banky v této měně drží, se totiž odhadují až na téměř dva biliony dolarů.
DOLAROVÁ ZÓNA Jak k této situaci vůbec došlo? V posledních desetiletích se kolem dolaru vytvořila jakási neformální „dolarová zóna“, kam patřila právě Čína a některé další asijské země, plus dodavatelé ropy. Tyto země se snažily udržovat kurz svých měn k dolaru na úrovni, která jim umožňovala velké exportní přebytky. O ně opíraly svůj růst a dolary získané exportem hromadily jako devizové rezervy. Po desetiletí tak USA sloužily jako „spotřební motor“ růstu dalších regionů, zatímco země jako Čína byly „výrobním motorem“. Čína byla a je exemplárním příkladem země, která akcentuje růst tažený exportem jako hlavní cestu dohánění vyspělejších ekonomik. Za tím účelem udržuje podhodnocený kurz své měny, podporuje velké aktivum své obchodní bilance a běžného účtu a shromažďuje velké dolarové rezervy. Proti trvalým přebytkům obchodní bilance stály jejich schodky v USA. Spotřeba zde rostla „na dluh“, domácnosti prakticky přestaly spořit. Ani Spojené státy americké neměly velký zájem na nápravě nerovnováhy běžných účtů a raději nechávaly do země přitékat dluhový kapitál. V USA tím byly umožněny nepřiměřeně nízké úrokové míry, což nadhodnocovalo zejména nemovitosti a snižovalo rizikové prémie z úvěrů. Nebezpečí takové situace je v tom, že lidé si myslí, že jsou bohatší, než skutečně jsou (zvyšují spotřebu), a podceňují úvěrové riziko (zadlužují se). Vysoká míra zadlužení se stala obecně přijímaným modelem pro americké domácnosti a firmy.
ZÁCHRANA NA DLUH
Když po asijské krizi v sedmdesátých letech minulého století začaly země asijského regionu ještě aktivněji hromadit dolarové rezervy ve snaze zabezpečit se proti opakování krize, dosáhly globální finanční nerovnováhy nebezpečných rozměrů. Přispíval k nim také růst cen ropy a dalších surovin, vyvolaný ekonomickým „probuzením“ řady velkých, dříve zaostalých zemí (Brazílie, Indie – vedle již zmíněné Číny). Za nejbezpečnější způsob držení dolarových rezerv bylo považováno jejich uložení do amerických vládních dluhopisů či na americký finanční trh. USA díky tomu mohly snadno financovat deficity federálního rozpočtu a bez problémů refinancovat svůj vládní dluh. Zároveň byly americké finanční trhy „zaplaveny“ volnými finančními prostředky, jež se pak americké finanční instituce snažily zhodnocovat stále riskantnějšími způsoby. „Peněžní záplava“, nízké úrokové sazby podporující zadlužování domácností i podniků a finanční inovace, které vedly k zastření skutečné míry rizika hypoték a úvěrů – to byly bezprostřední příčiny finanční krize, jejíž hlubší kořeny ale sahaly až k dlouhodobým finančním nerovnováhám ve světové ekonomice.
Finanční krize, následovaná hospodářskou recesí, nesmírně posílila závislost USA na zemích ochotných hromadit dolarové rezervy. A protože největším „hromaditelem“ dolarů se v posledním období stala Čína, nedopustíme se velké nadsázky, když řekneme, že Obamův záchranný plán pro americkou ekonomiku je závislý na tom, zda Čína bude i nadále ochotná kupovat americké vládní dluhopisy. Záchrana se totiž děje na dluh: Čína, případně další země, musí USA na jejich záchranný plán půjčit. Podobně si vypůjčují další vyspělé ekonomiky, včetně zemí Evropské unie. Spojené státy americké ovšem mají tu výhodu, že jejich ekonomika je stále považována za nejrobustnější z vyspělých zemí, a očekává se, že právě zde bude oživení rychlejší než v Evropě. Zásadní podmínkou pro zahraniční věřitele je, aby kvůli krizi dolar neztratil hodnotu – aby nedošlo k znehodnocení jeho kurzu či k vysokému nárůstu inflace v USA. To je největší riziko držby dolarových rezerv.
ÚMĚLÁ MĚNA ČI PŘÍMÉ INVESTICE?
Proto má také Čína dnes zájem své dolary zabezpečit i jinými cestami. Navrhuje mimo jiné zavedení nové, mezinárodní rezervní měny, kterou by vydával Mezinárodní měnový fond (například na bázi takzvaných SDR, neboli speciálních práv čerpání) a do níž by bylo možné část dolarových rezerv převést. Čínské výzvy však zatím zůstávají bez větší odezvy. Je otázkou, zda by umělou mezinárodní rezervní měnu přijaly trhy. A pokud ano, jak dlouho by trvalo, než by se „etablovala“ a získala důvěru – než by se stala stabilním uchovatelem bohatství a likvidním, efektivním nástrojem transakcí.
Nadějnější cestou, jak zabezpečit dolarové rezervy proti znehodnocení, je jejich konverze do přímých investic. Čínské státní či polostátní podniky a banky se pokoušejí nakupovat americké a evropské firmy, které se kvůli krizi ocitly v potížích. Přechod velkých západních korporací, často považovaných za strategické, do čínského polostátního, fakticky státního vlastnictví, samozřejmě naráží na značné obavy a odpor. Nakolik ale budou mít USA či Evropa sílu čínskému tlaku odolat? Ostatně Čína nebude sama: zájem na pronikání do strategických podniků vyspělých západních ekonomik již před krizí projevovaly „suverénní“ (státem vlastněné) investiční fondy například z ropných zemí. Čína také dává najevo, že na oplátku za financování amerického vládního dluhu bude požadovat ještě větší otevření trhu USA pro své zboží.
JEŠTĚ VĚTŠÍ NEROVNOVÁHA Spojené státy americké jsou v čele zemí snažících se současnou krizi léčit obrovským naléváním peněz do ekonomiky. Tento způsob „řešení“ povede pro nejbližší období k tomu, že velké globální nerovnováhy, jež pomohly finanční krizi vyvolat, se v průběhu jejího léčení budou ještě prohlubovat. V USA (a bohužel i v Evropě) se ještě posílí „žití na dluh“. Naopak země typu Číny mohou využívat svého věřitelského postavení k udržování modelu „růstu taženého exportem“. Na přetrvávajících globálních finančních nerovnováhách se na obou stranách podílí větší počet zemí. Vztahy USA a Číny jsou pouze koncentrovaným výrazem širšího ekonomického klimatu ve světě. Právě v jejich vztahu se však následky krize projevují velmi zřetelně, a proto je mu dnes věnována taková pozornost. A je nutno konstatovat, že v současnosti ani USA, ani Čína nejsou schopny se ze své vzájemné „osudové závislosti“ vymanit.
