Otázka dobré víry

Navrácení veřejné podpory bank není pravděpodobné, soudí právník

Reaguji na článek Clause-Dietera Ehlermanna Ještě je čas, ale ne dlouhý (EURO 24/2003), který pojednává o veřejné podpoře českému bankovnímu sektoru. Ponechávám stranou fundovaný rozbor problematiky veřejné podpory, který tento bývalý generální ředitel DG pro hospodářskou soutěž při Evropské komisi ve svém článku provedl, a zabývám se jednou otázkou, která článku nezazněla: otázkou dobré víry českých bank jako příjemců veřejné podpory. Pan Ehlermann považuje situaci kolem veřejné podpory poskytnuté v minulosti českým bankám za velmi problematickou. Dokonce zastává názor, že existuje vážné riziko - pokud nedojde k dohodě mezi českým státem a Evropskou komisí - že by banky mohly část obdržené veřejné podpory vracet zpět.

Zásada demokratického práva.

Tento problém nelze brát na lehkou váhu. Je skutečně možné, a některá vyjádření Evropské komise tomu nasvědčují, že veřejné podpory českým bankám budou po vstupu Česka do Evropské unie nově posouzeny, protože Evropská komise má o těchto podporách vážné pochybnosti.
Nejde o přesný mechanismus, jak bude celý proces probíhat. Ten je zakotven v Přístupové smlouvě a jejich dodatcích. O možnosti Evropské komise navrátit jednou poskytnuté veřejné podpory bankovním subjektům v Česku mám ovšem velké pochybnosti.
Jednou z hlavních zásad demokratického právního řádu - platné již z dob římského práva – je zásada dobré víry. Ta zjednodušeně řečeno znamená, že jednou na základě platných právních norem přiznaná práva nebudou jakýmkoliv zásahem zrušena. Převedeno do pozice příjemců veřejné podpory, zásada dobré víry z jejich pohledu znamená, že jednou již přiznaná veřejná podpora jim nebude odejmuta. Otázku dobré víry v oblasti veřejné podpory řešil i Evropský soudní dvůr (ESD) ve svém rozsudku z 20. 9. 1990 (Komise ES versus Německo). Mimo jiné v něm uvedl klíčovou myšlenku, že podnikatelské subjekty, kterým byla veřejná podpora poskytnuta, ji mohou považovat za zákonnou pouze v případech, pokud jim byla poskytnuta v souladu s procedurou stanovenou v článku 93 odst. 3 Smlouvy ES (nyní článek 88 odst. 3). To tedy znamená, že příjemce veřejné podpory si musí ověřit, zda příslušný poskytovatel veřejnou podporu před jejím poskytnutím notifikoval Evropské komisi, tedy požádal ji o posouzení slučitelnosti veřejné podpory se společným trhem a vyčkal finálního rozhodnutí.

Formální vyšetřovací procedura.

Soudím, že věc je třeba analyzovat z hlediska tehdy - mám na mysli v době poskytnutí veřejné podpory - platných právních norem. Podle Evropské dohody a Prováděcích pravidel k ní, byla a doposud jsou pro Česko v oblasti veřejné podpory závazná nejen příslušná pravidla ES pro oblast veřejné podpory, ale i judikatura ESD, uvedené rozhodnutí nevyjímaje. Veřejná podpora českým bankám tak měla před jejím poskytnutím být posouzena příslušnými orgány, tedy ministerstvem financí a ode dne účinnosti zákona o veřejné podpoře ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Pokud tomu tak bylo a existují-li rozhodnutí ÚOHS, nebo nějaké vyjádření či stanovisko ministerstva financí, jsou banky, v jejichž prospěch byla těmito akty veřejné podpora schválena, zcela určitě v dobré víře, že jimi využitá veřejná podpora byla poskytnuta zákonně, tedy v souladu s příslušnou komunitární legislativou. To znamená, že jakékoliv navrácení veřejné podpory přijaté v dobré víře by znamenalo porušení elementárních principů komunitárního práva. Navíc se domnívám, že ani platná legislativa ES to konkrétně v případě českých bankovních podpor neumožňuje z následujícího důvodu: Je sice pravdou, že veřejná podpora, u níž Evropská komise vznese námitky, bude považována za podporu novou a nově posouzena. Tento proces již bude probíhat na základě procedurálního předpisu, jímž je nařízení Rady ES č. 659/1999. V souladu s Přístupovou smlouvou bude rozhodnutí Evropské komise vznést připomínky pojímáno jako zahájení takzvané formální vyšetřovací procedury. V jejím rámci Evropská komise může dospět k závěru, že určité opatření nezakládá veřejnou podporu, nebo veřejnou podporu sice zakládá, ale tato je slučitelná se společným trhem a v nejhorším případě, že zakládá veřejnou podporu, která je neslučitelná se společným trhem.

Rozhodne vývoj po vstupu do unie.

Co nastane poté? Vzhledem k tomu, že půjde o opatření, která mají pokračovat po vstupu Česka do unie, lze s jistou tvrdit, že pokud bude určité opatření shledáno neslučitelným, bude nezbytné s jeho aplikací skončit. Navrácení takové veřejné podpory ovšem, dle mého názoru, nepřipadá v úvahu, neboť na základě uvedeného nařízení lze uložit navrácení neslučitelné veřejné podpory pouze v případě, že tato byla zároveň nezákonnou, tedy nebyla před jejím poskytnutím notifikována Evropské komisi, v případě českých bank ministerstvu financí či ÚOHS. Pokud tomu tak bylo, jde o veřejné podpory zákonné a jako nezákonné nemohou být považovány pouze z toho důvodu, že vstupem do unie bude pravomoc posuzovat slučitelnost veřejné podpory se společným trhem přenesena z národních orgánů na Evropskou komisi.
Na případné vracení veřejných podpor poskytnutých v minulosti českým bankám mám tedy jiný názor než pan Ehlermann. Je jasné, že až vývoj po vstupu do unie ukáže, který názor byl správný. Jistou útěchou může pro český stát i příjemce veřejné podpory být, že rozhodnutí Evropské komise je možné nechat přezkoumat justičními orgány ES, kterými jsou Soud I. instance a již zmíněný ESD.