Otazník jménem euro

Vstup do eurozóny nebude pro Česko jednoduchý

V minulých týdnech se v médiích opět rozproudila debata na téma přijetí či nepřijetí jednotné evropské měny v České republice. Exportéři volají po co nejrychlejším zavedení eura, zatímco někteří ekonomové radí spíše vyčkat. Vláda v čele s premiérem Mirkem Topolánkem (ODS) pravděpodobně na společnou měnu zcela rezignovala. Po několika posunutých termínech pro jistotu nové datum přechodu na euro vůbec nestanovila. Přestože se země při vstupu do Evropské unie k přijetí eura zavázala, ani Brusel nyní příliš na zavedení společné měny v nových členských státech netlačí.

Nářky exportérů Každoročně přicházejí o miliardy korun. Na mezinárodním trhu musejí tvrdě bojovat za udržení, když už ne za zvýšení cen. Zaměstnávají většinu práceschopného obyvatelstva v tuzemsku a vytvářejí osmdesát procent českého hrubého domácího produktu. Řeč je o exportérech, kteří na neexistenci společné měny doplácejí zdaleka nejvíce. „Posilováním koruny jsme přišli o miliardu korun za rok 2006, loňský rok bude ještě horší,“ říká Martin Jahn, bývalý šéf personalistiky ve Škodě Auto a nynější ředitel Volkswagenu v Rusku. Přitom mladoboleslavská Škodovka využívá všech možností zajištění proti kurzovým rizikům, včetně forwardových nákupů měny. „Jen loni jsme přišli kvůli silné koruně o několik desítek milionů korun,“ vypočítává majitel táborské společnosti Brisk a člen představenstva Sdružení automobilového průmyslu Mojmír Čapka. Právě on patří mezi nejhlasitější kritiky současné i dřívější vládní politiky týkající se eura. „Minulá vláda v okamžiku, kdy měla před volbami rozhodnout mezi populistickým růstem deficitu a racionálním rozpočtovým chováním kvůli kritériím eura, neváhala ani chvíli a utrácela jako o život. Ta současná rezignovala na euro úplně. Ročně investujeme do inovací deset procent obratu. Ztráty z kurzu se této částce začínají blížit,“ upozorňuje Čapka na pomalu se vynořující riziko v podobě ztráty konkurenceschopnosti.
Zpevňování měny v určitých mezích lze považovat za restrukturalizační nástroj. Podniky nutí hledat úspory, investovat do nových technologií, které ve výsledku zlevní výrobu, vstupovat na nové trhy či uvádět častěji inovované produkty. Není ovšem vyloučeno, že koruna už se blíží hranici, kdy její posilování ztrácí všechny pozitivní efekty a začíná být ekonomicky škodlivé. Pokud se kurzové ztráty začnou pohybovat v takových řádech, že podnikům vymažou veškerý zisk, na investice do inovací už nezbude. Rok možná dva to exportéři utáhnou, ale pak začnou pomalu ztrácet konkurenceschopnost. S tím souvisí také zmíněný podíl exportu na HDP. Osmdesát procent je opravdu velké číslo. Tak velké, že je možné hledat přímou souvislost mezi růstem hrubého domácího produktu a úspěšností českých exportérů. Pokud by se míra konkurenceschopnosti začala snižovat, exportéři by byli donuceni reagovat propouštěním či útlumem výroby. Zvýšení nezaměstnanosti by pak mělo na ekonomiku tvrdé dopady. Nejen ty přímo viditelné, jako je zpomalení tempa růstu HDP a růst výdajů na sociální síť, ale také například opětovné vyšší náklady na resuscitaci Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP). Jak to spolu souvisí?
David Rath (ČSSD) bývá označován kromě jiného za ministra, který stabilizoval zdravotní pojišťovny. S tím však můžeme s úspěchem polemizovat. Rath sice navýšil platby za státní pojištěnce, což VZP pomohlo, avšak hlavním důvodem současných přebytků na účtu pojišťovny je něco jiného. Oním faktorem je pokles nezaměstnanosti. Za každého nezaměstnaného stát platí zdravotní pojištění v nejnižší možné výši. Pokud rozvíjející se ekonomika absorbovala během několika málo let téměř čtyři procentní body nezaměstnanosti, stát nejenže přestal za lidi bez práce platit, ale naopak začal vybírat. A přepočteno na hlavu to jsou násobně vyšší částky, než za ně vydával sám. To se nutně muselo na hospodaření VZP pozitivně projevit. Podobných efektů, kdy s poklesem výkonu ekonomiky násobně vzrostou negativní trendy, lze najít desítky.
Kromě toho má logiku i tvrzení exportérů, že je nesmyslné neustále kalkulovat s kurzovými riziky a vyhazovat peníze za zajištění, když naprostá většina vývozu směřuje do eurozóny.

Jásot spotřebitelů Oproti majitelům firem se zaměstnanci sílícím kurzem koruny příliš netrápí. Spíše naopak, užívají si pocit bohatnutí. Zboží je cenově dostupnější, dovolené levnější, peníze na úvěry a hypotéky jsou také relativně levné, zkrátka pohoda. Kdo nemá doma alespoň metrovou plochou televizi za patnáct tisíc ze supermarketu, jako by nebyl. Koruna také zlevňuje auta a zmírňuje dramatické dění na světových trzích s energiemi. Letmý pohled na vývoj kurzu dolaru k naší domácí měně a srovnání dolaru s eurem hovoří za vše. Je tedy dramatické sílení koruny přínosem hlavně pro konečné spotřebitele, nebo je dobré i pro ekonomiku navzdory dopadu na exportéry? Jasná odpověď neexistuje, či spíše záleží na tom, z které strany se na problém nahlíží.

Inflační peníze Růst ekonomiky ve světě je v současné době dvourychlostní. Na jedné straně přešlapují dřívější tygři typu USA, západní Evropy, Japonska a podobně, na straně druhé se na plný plyn řítí kupředu bývalý východní blok. A právě tento růst je jednou z příčin současných problémů s růstem cen paliv, potravin a prakticky všeho ostatního, včetně kurzu koruny. Celosvětový meziroční růst cen dosáhl loni 5,5 procenta. Čína nebo Indie, tedy země s extrémně rychle se rozvíjející ekonomikou, se krom dvouciferných temp růstu HDP potýkají s inflací kolem deseti procent, Rusko dokonce téměř s patnácti procenty. Česká republika je na tom se svými sedmi procenty ještě jakž takž dobře. Tento inflační diferenciál mezi Východem a Západem má příčiny právě ve vysokém ekonomickém růstu. Řádově miliardy lidí zvyšují dramatickým způsobem spotřebu energií, potravin vyšší kvality a dalších komodit. „Lze s úspěchem předpokládat, že tento trend bude pokračovat i nadále,“ říká Dave Cohen z respektované americké organizace ASPO (Association for the Study of Peak Oil & Gas), která se mimo jiné zabývá analýzami cen paliv. Na tuto zvýšenou poptávku reagují ceny, protože nabídka se přizpůsobuje pomalu a u některých komodit takové přizpůsobení není v dohledné době ani možné.
Kromě toho, od měnové krize na počátku devadesátých let řada centrálních bank provozuje velice nebezpečné hrátky s monetární politikou. Problémy na finančních trzích, a americká hypoteční krize je toho příkladem, řeší zejména tištěním nových peněz. Tyto peníze si zákonitě hledají svou cenu a jejich kumulace přispívá ke vzniku bublin. Internet, akcie, nemovitosti a nyní komodity. Všude tam, kam tyto nadbytečné peníze přitečou, způsobí rozkolísání trhu a následně krizi. Ta je řešena další finanční sanací a objem inflačních peněz ve světové ekonomice se dále zvýší.
Jaký je vztah mezi inflací ve světě a českým přístupem k eurozóně, není možná na první pohled jasné, avšak jen lehčí zamyšlení odhalí styčné plochy. Notoricky známá maastrichtská kritéria pro přijetí eura obsahují podmínku stabilní inflace. Bez ohledu na to, jaká je současná inflace v zemích eurozóny, je téměř jisté, že přistupující státy budou mít s tímto kritériem velké potíže. Před časem unie zamítla přijetí společné měny Litvě, která inflační hledisko nesplnila o 0,07 procenta. To, co vypadalo nejprve jako projev pohrdání chudším Východem, se po čase ukázalo jako předvídavé opatření. Politická reprezentace Litvy neudržela ceny pod kontrolou a v důsledku výše zmíněného cenového růstu ve světě litevská inflace vystřelila k deseti procentům. Maastrichtská kritéria nejsou cílem, po jehož splnění nastane potopa, ale startem dlouhodobého udržení inflace pod limitem. Ponecháváme přitom stranou, zda jsou kritéria samotná vitálním organismem, který stojí za to živit. Současní členové eurozóny je v klidu překračují, Německo se k nim v roce 2000 dostalo cestou jednorázového prodeje majetku a například Řecko své makroekonomické údaje před přijetím eura bez skrupulí zfalšovalo.

Maastrichtem to začíná Splněním inflačního a ostatních kritérií kandidát na společnou měnu dosáhne jediného. Bude mu umožněno vyměnit své oběživo za eura. Ovšem, a to je případ České republiky, něco zásadního ztratí. Růst kurzu koruny z Česka dělal už několik let inflační ráj. Přiblížili jsme se o několik procentních bodů k průměru HDP původních členských zemí EU a dokonce předhonili nejpomalejší z nich. Problémem ale zůstává cenová hladina, která u nás víceméně stagnovala, protože inflační diferenciál mezi námi a západem Evropy se blížil nule. Výsledkem je, že zatímco měřeno výkonností ekonomiky, relativně nízkou nezaměstnaností a poměrně slušně pružným pracovním trhem můžeme naši ekonomiku posuzovat jako téměř konvergovanou a připravenou euro přijmout, z pohledu relativního srovnání cenové úrovně je tomu jinak. Zatímco HDP na obyvatele se blíží osmdesáti procentům EU, což je rozdíl, který lze označit za přijatelný, cenová hladina se pohybuje kolem 60 procent. A to je dramaticky málo. „Přijetím eura se jediným způsobem dohánění cenové hladiny eurozóny stane růst cen,“ tvrdí vrchní ředitel ČNB Robert Holman. Pokud dnes máme inflaci kolem sedmi procent, danou víceméně energiemi a potravinami, nelze očekávat, že i kdyby se nějakým zázrakem maastrichtská kritéria podařilo v dohledné době nakrátko splnit, že nedojde ke skokovému navýšení inflace. Růst cen potravin ani energií se nezastaví zítra. „Současná vláda nestanovila termín přijetí eura proto, že zkrátka netuší, kdy a zda vůbec dostane makroekonomická čísla pod kontrolu,“ řekl pro týdeník EURO poslanec ODS Vlastimil Tlustý. Má pravdu, i když svůj výrok myslel daleko pejorativněji, než je ve skutečnosti jeho podstatou. Pokles inflace, tažený nahoru těmito globálními faktory, by mohl být vyvolán jen ještě větším snížením jiných cen, což je nesmysl. Nebo by se musely dramaticky zvýšit úrokové sazby, což by zabrzdilo ekonomiku. To nikdo nechce a vláda je tak víceméně bezmocně vláčena děním ve světě. Zmíněný příklad Litvy je navíc potvrzením faktu, že nejen Topolánek a prezident Václav Klaus nechtějí do eurozóny. Proti je i Evropská centrální banka (ECB), která se v důsledku zmíněných argumentů obává vnesení inflačního strašidla dovnitř eurozóny. „Konvergující ekonomiky by měly s přijetím eura počkat,“ nechal se slyšet člen bankovní rady Evropské centrální banky Yves Mersch. Lze tedy považovat za prokázané, že skutečná konvergence, tedy co nejrychlejší dosažení průměru zemí eurozóny, je podstatně důležitější než plnění maastrichtských kritérií pro přijetí eura. A pro úspěšné dohánění je samostatná měnová politika důležitá.
Navzdory proroctvím Václava Klause, který predikoval pád společné měny, se euro stalo úspěšným. Tak úspěšným, až je svého vlastního úspěchu obětí. Vůči dolaru posiluje na úroveň, která je pro některé evropské politiky na hraně. Zatímco import do EU ze strany Spojených států amerických roste meziročně i díky klesajícímu dolaru více než o dvacet procent, evropský export do Ameriky stagnuje či klesá. Hospodářská dynamika jednotlivých členských zemí se začíná vzdalovat na všechny strany, viz například rozdíl mezi slušným růstem severských zemí a stagnací Německa či Francie. Určovat společnou úrokovou sazbu, což bylo náročné vždy, bude nyní ještě složitější než v minulosti. A pokud by se v krátké době eurozóna rozrostla o několik zemí s vysokým inflačním potenciálem, jako je například kompletní visegrádská čtyřka, bankéřům v ECB by to mohlo zamotat hlavy. Na jedné straně Německo, Francie a Itálie, které potřebují snížit sazby a nastartovat růst ekonomiky, na druhé straně zase inflací postižený Východ, který potřebuje přesný opak – není divu, že u rozšiřování eurozóny centrální bankéři neskáčou radostí.

Nejistota pokračuje Na jedné straně tedy máme exportéry s jejich neoddiskutovatelnými problémy i formální pravidla, která by snad dokázala omezit excesy ve vztahu k veřejným financím, jako byly Paroubkovy pastelky. Na straně druhé je zde riziko vysoké inflace a konec možnosti ovlivňovat ekonomiku nastavením úrokových sazeb. Rozhodnout, zda euro přijmout v nejbližším možném termínu kolem roku 2013 či ne, je skutečně obtížné. To, co se exportérům jeví jako jasná volba, je při bližším pohledu komplikované. Máme však velké štěstí, že se k tomuto kroku odhodlalo Slovensko. Můžeme tak se zatajeným dechem sledovat, jak se našemu nejbližšímu sousedovi bude dařit. Všechny dosavadní příklady zavádění společné měny totiž na Česko příliš aplikovat nelze. Buďto jde o země s rozdílným stavem ekonomiky (Irsko), výrazně jiným počtem obyvatel (Slovinsko), či o země, které již před vstupem do eurozóny byly nad evropským průměrem HDP na obyvatele (Finsko). Slovensko je ideální modelová studie, na níž si budeme už brzy moci přesně osahat, jak by přijetí společné měny dopadlo u nás.

Tabulka 1
Pro a proti jednotné měně v Česku:
+Exportéři trpí +Maastricht požaduje nízkou inflaci +Euro sníží firmám náklady +Eurozóna dobře odolává v případě finanční krize + Snížení zisků kvůli kurzu omezuje investice

- Pomocí kurzu se rychleji přibližujeme eurozóně
- Růst kurzu působí restrukturalizačně
- Cenová hladina ČR je velice nízká
- Změny kurzu umožňují ekonomice pružně reagovat
- Diktované úrokové sazby jsou pro malou ekonomiku riskantní

Tabulka 2
Země Očekávaný vstup do eurozóny Slovensko 2009 Estonsko 2012 Litva 2012 Česká republika 2013* Lotyšsko 2013 Polsko 2013 Bulharsko 2014 Maďarsko 2014 Rumunsko 2015 * - termín nebyl stanoven
Pramen: Reuters

SITUACE
- Exportéři ročně přicházejí o miliardy korun vlivem posilování kurzu koruny
- Sílení měny lze považovat za restrukturalizační nástroj, ale pouze do jisté míry
- EU zamítla vstup do eurozóny Litvě, která maastrichtské kritérium nesplnila o 0,07 procenta
- Oddalování přijetí eura politikům umožňuje populistické předvolební rozhazování

BOX
Maastrichtská kritéria - pět schůdků k euru 1) Inflace - odchylka od průměru tří členských zemí s nejnižší inflací maximálně 1,5 procenta 2) Veřejné finance - schodek veřejných financí maximálně tři procenta HDP 3) Zadluženost - zadluženost země nesmí přesáhnout 60 procent HDP 4) Měnový kurz - udržování kurzu měny ve stanoveném pásmu alespoň dva roky 5) Úrokové sazby - průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba nesmí překročit o více než dva procentní body průměr úrokových sazeb tří členských zemí, které mají nejnižší inflaci

Grafy:
1) Vývoj kurzu koruny k dolaru a euru
2) Ukazatel relativní cenové hladiny ČR vůči EU - vývoj do současnosti od vstupu
3) Rozdíly v cenové hladině v eurozóně
4) Vývoj kurzu dolaru a eura od roku 2000