Objevily se obavy, že čínské národní hospodářství zažije v tomto roce hluboký propad, jehož vliv na zbytek světa neumíme propočítat
Kdo řekl, že každý problém je řešitelný, jen to uchopit za správný konec? Žijeme ve světě plném problémů neřešitelných až do chvíle, než uzrají předpoklady pro pochopení jejich podstaty – pak bude každý po bitvě generálem. Máme za sebou rok, kdy na společenský povrch vyhřezlo množství svízelí, které začasté neumíme ani pojmenovat, natož vyřešit. Objevily se znenadání jako ranní mlhy, zatáhly naše obzory a zanechaly po sobě do příštího roku více otázek než odpovědí. Velkou neznámou se stala samotná budoucnost, ekonomická i politická.
Vkročili jsme do nového roku 2012 poslepu, aniž bychom tušili, jaký bude rozsah a dopad druhé vlny ekonomické krize. Nevíme, jak se bude vyvíjet situace v eurozóně. Objevily se obavy, že čínské národní hospodářství zažije v tomto roce hluboký propad, jehož vliv na zbytek světa neumíme domyslet, natož propočítat. Jednou neproniknutelnou mlhovinou je i světová politika. Bude pokračovat posun poměru sil ve prospěch tichooceánské Asie, pokud krize zachvátí také Čínu? Jak bude vypadat evoluce Evropské unie – směrem ke Spojeným státům evropským, anebo naopak – směrem k faktickému rozpadu na skupinky států srovnatelné úrovně? Jak se bude vyvíjet situace v zemích arabského východu? Zachvátí protidiktátorská povstání také jiné kouty planety? Opravdu jsou autoritářské režimy na území bývalého Sovětského svazu tak pevné, jak se tváří? Sotva se někdo soudný opováží dát jednoznačné odpovědi na tyto otázky. Není to nedostatkem kvalifikace, nýbrž tím, že svět vstoupil do jakési nové, nepoznané fáze, jež nebyla předpovězena futurology anebo předepsána sociálními inženýry. Za posledních několik století ještě nikdy budoucnost nebyla tak neurčitá a nevypočitatelná jako nyní. Společenské změny 19. století tyly z myšlenek Velké francouzské revoluce. Na konci „la belle epoque“ s její vírou ve vítězství humanismu a osvěty už se rýsovaly hrůzné obrysy lidožroutských totalitárních ideologií. Definitivní zmar systémů založených na těchto ideologiích byl spojen s předtuchou příchodu „konce dějin“, jenž měl znamenat finální opanování světa západním liberálně-demokratickým modelem politického zřízení. Dnešní situace je zásadně jiná. Nevíme, co přichází, víme zhruba jen to, co lidstvo opouští. Nadobro selhal současný model světové ekonomiky založený na zdánlivé snadnosti života na dluh a na přehnané roli finančnictví a sektoru služeb. Tento model zjevně neumí zajistit nekonečný růst blahobytu pro většinu. Doba vyřkla ortel nad sociálním státem, který byl myšlen jako zajištění spravedlnosti pro všechny a s nímž není spokojen nikdo.
Lidový neklid minulého roku byl skoro všude vzpourou proti nespravedlnosti. Leč běda, nespravedlnost v různých koutech světa je chápána různě. Pro obyvatelstvo rozvinutých zemí nespravedlnost je, když platit účty v krizových dobách má jen střední třída, zatímco bohatí mohou nerušeně bohatnout dál. Pro arabské země nespravedlnost je, když zkorumpované autoritářské režimy nenechávají prostým lidem žádný podíl na rozhodování o vlastním osudu. V zemích postsovětského prostoru je nespravedlnost chápána jako stav, kdy se neustále zvětšují propastné sociální rozdíly a miliony občanů zbavených základních práv jsou v nekontrolované moci prodejných úředníků a podnikatelů cizopasících na bývalém státním majetku. Zkrátka a dobře, je vcelku zřejmé, jakého dědictví minulosti je radno se honem vzdát. Horší je to s nabídkou, čím ho nahradit.
Nepotrvá to věčnost. Lidstvo s jeho vědomostmi, zkušenostmi a technickými vymoženostmi se nemůže dlouho posouvat směrem nikam. Dá se předpokládat, že matné kontury nového světa se začnou rýsovat v sociální praxi různých zemí již letos. Nepůjde to všude stejným tempem. Leckdo bude určitě zklamán ve svých ambicích. Kupříkladu další vzestup tichooceánské Asie a zvýšení její ekonomické a politické váhy, bude-li pokračovat, brzy vyjeví nedostatečnost její odvozené, druhotné, plagiátorské vývojové cesty. Neschopnost vypracovat vlastní „message“ činí každou ambiciózní civilizaci nepřitažlivou. Nárok na vůdcovství, na „leadership“ nemůže být založen jen na ukazatelích HDP, taková civilizace musí mít k mání také sadu sociálních a duchovních idejí atraktivních pro zbytek světa.
Možná se někomu podaří vyhnout se definitivním rozhodnutím a přečkat tento rok ve stavu neurčitosti. Zajisté to nebude případ Evropy, pro kterou nyní bije hodina pravdy. Nalezne nové, zatím netušené zdroje ve svém zápase o ústřední místo pod sluncem, anebo zahájí mnohaletou revizi uražené cesty, která končí ve slepé uličce? Než se rok s rokem sejde, budeme chytřejší.
