Budou plánované změny v penzijním systému nejlepším možným východiskem nebo změnou k horšímu?
Pro:
V reakci na obecně známé demografické trendy viditelné v západním světě, kdy se prodlužuje střední doba dožití a zároveň se rodí méně dětí, se stále častěji setkáváme s prodlužováním věku odchodu do důchodu. Evropskou normou se pomalu stává 65 let, dokonce se hovoří o prodloužení o další dva roky. Ani valorizace penzí „jen“ na úrovni inflace bez ohledu na růst reálných mezd není výjimkou. I tuzemské prognózy potvrzují, že v nadcházejících letech budou Češi nadále stárnout, navíc tempo stárnutí obyvatelstva bude nadále zrychlovat.
V případě, že poroste počet seniorů rychleji než objem mezd v ekonomice, důchody by bez absence jakéhokoli zásahu musely začít postupně klesat. Řešení mohou být v zásadě dvě: i nadále posouvat věk odchodu do důchodu anebo stávající systém reformovat, což se jeví v současné době jako zcela nevyhnutelné.
V Česku je finální podoba nového důchodového systému jen krůček od schválení. Výhody reformy, přispívající k fiskální udržitelnosti celého systému, lze spatřovat především v postupném prodlužování věku odchodu do důchodu. Také na vznik druhého pilíře lze v principu nahlížet jako na dobrý tah – více vlastních úspor na stáří přinese našemu penzijnímu systému větší stabilitu. Státu se tím částečně uvolní ruce a za 30 nebo 40 let, kdy bude situace s vyplácením penzí nejproblematičtější, nebude muset zajišťovat plné důchody těm, kteří se do nového pilíře zapojí.
Česká reforma jistě není dokonalá. Proti doporučením odborných komisí neobsahuje povinnost pro mladší lidi (například do 35 let) zapojit se do druhého pilíře a do systému budou moci nakonec vstoupit i starší občané. I při nezavedení povinnosti vstupu do druhého pilíře mohla být situace mnohem lépe vyřešena za pomoci kombinace automatického členství (tzv. automatic enrollment) a institutu blind-trustu. Tato kombinace podle mezinárodních zkušeností vede k minimálnímu zatížení systému zbytečnými náklady. I přes vady na kráse je však reforma zatím tím nejlepším navrženým řešením, což v delším časovém horizontu výrazně přispěje k větší udržitelnosti státního rozpočtu.
Jiří Rusnok, předseda představenstva ING Penzijní fond
Proti:
Vypadá to úžasně. Stát se o nás postarat nemůže, takže si musíme poradit sami. Naštěstí tu máme penzijní fondy, které nám s tím pomohou. Jsou natolik regulované, že nějaké podvody v nich vůbec nehrozí…
Předně, kdybych byla hodně velký škarohlíd, řekla bych, že stejně nevěřím, že během třiceti nebo čtyřiceti let, které mi zbývají do důchodu, nebude fond v ČR vytunelován. Prostě mám s vymahatelností práva v našich luzích a hájích své zkušenosti. Ale dejme tomu.
Pak tu máme také výnos. Jakýsi nástřel nám dává vláda ve své kalkulačce. Předpoklad, že budou fondy podle svého zaměření zhodnocovat své portfolio o dvě až sedm procent ročně, nelze vyloučit, ale ani potvrdit. Budiž. Pak ale není těžké spočítat si, že pokud bych měla průměrnou mzdu, zůstala bych jen v průběžném systému a investovala ze své mzdy pravidelně ještě dvě procenta (stejně, jako bych musela v rámci druhého fondového pilíře), při stejných nákladech bych nakonec měla v důchodu celkově víc, než kdybych se zapojila i do fondů. Kdybych měla třeba dvojnásobek průměrného příjmu, už je to jiné – druhý pilíř se mi vyplatí o několik set korun měsíčně. Jinými slovy: fondy jsou pro budoucího důchodce tím zajímavější, čím má dnes vyšší příjem. Jenže čím jsem bohatší, tím méně musím na svůj důchod myslet…
A potom je tady množství dalších vedlejších efektů. Například vláda nám pěkně vysvětlila, že by bylo žádoucí, abychom si spořili na důchod ve fondech a skrze ně spekulovali na burze. Do toho jako na potvoru začne bankrotovat bezmála třetina eurozóny a paní Merkelová s panem Sarkozym vymyslí „záchranu“ v podobě nové daně na finanční transakce. Takže evropští důchodci jsou nejdříve nahnáni do důchodových fondů, a pak je na jejich spekulace uvalena daň. Anebo další fígl. Tvrdí se, že reforma je nutná proto, aby důchodci příliš nezchudli. Pravda je taková, že chudí budou mít důchod nejspíše ještě menší (nebudou mít dost naspořeno ve fondech a v průběžném systému zbude míň) a ti bohatší se zase o sebe dokážou postarat už dnes.
Co mě ale znepokojuje nejvíc, je fakt, že fondový systém je stabilní jako legislativa sama. Neznám středoevropskou zemi, která v posledních deseti letech zavedla fondový systém, a současně ho už zase nezměnila…
Markéta Šichtařová, ředitelka Next Finance
