Otcové a synové

Každé dítě si může vybrat, jakou cestou půjde

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu, ale také se říká, že se nemáme dívat na kořeny, ale na kvalitu plodu. Velký strom vrhá velký a dlouhý stín, ve kterém se dá odpočívat a nasbírat síly na další cestu.
Jedno z velkých dilemat polistopadového vývoje v Československu představovala citlivá, ale opodstatněná otázka: jak se vyvíjel vztah synů k otcům. Zda se synovi podaří vystoupit z patriarchálního stínu, nebo v něm zůstane. Není pravděpodobné, že režisér Sam Mendes točil příběh z nedávné československé minulosti. Nicméně když dvanáctiletý Michael Sullivan na konci filmu Road to Perdition hovoří o tom, že sice každý může mít svůj názor na Michaela Sullivana staršího, ale koneckonců „byl to můj otec“, napadne nás mnoho souvislostí.
Synové estébáků, členů KSČ, milicionářů a podobných lidí, kteří se v komunistické éře vydali cestou zatracení (perdition), se etablovali v pravicových stranách, ve vedení velkých podniků a bank. Někdo svého otce zavrhl, někdo ale stojí stále vedle něj a nestydí se za to, co před rokem 1989 dělal. Ač by leckdy měl.
Ale nešel bych tak daleko do historie: v polovině devadesátých let jsem psal reportáž do Lidových novin o Chemapolu a o jednom ministrovi, který silně tlačil na to, aby firma Václava Junka mohla privatizovat rafinerie. Ten dotyčný ministr mi pak později svěřil, že jeho syn po přečtení článku nemohl uveřit, že by se jeho táta k něčemu takovému propůjčil. „Dlouho jsem mu musel vysvětlovat, jak to ve skutečnosti bylo,“ řekl mi ukřivděný ministr. Každý syn jednou zažije situaci, kdy musí rozhodnout, zda půjde ve stopách svého otce. Nejčerstvější případ, který je přetřásán v médiích, se týká lidoveckého předsedy Senátu Petra Pitharta. Moderátorka televize Nova Jana Bobošíková mu vytkla, jak v padesátých letech na základní škole ukazoval Martu Přeučilovou – dceru politického vězně Františka Přeučila - na stupínku před třídou jako v dceru vlastizrádce. „Jejich (spolužáků a spolužaček – pozn. red.) otcové byli v padesátých letech odsouzeni k vysokým trestům za ,protistátní činnost´. Dlouhá léta jsem o tom nevěděl. Byl jsem totiž z prominentní rodiny – otec byl členem KSČ už před válkou – a tak se o tom přede mnou ve třídě nemluvilo. A já se na to neptal. Neměl jsem ani ponětí o tom, že se takové věci dějí,“ vzpomíná si Pithart. „Mohu jim touto cestou vzkázat jen jedno: mým dětem se tohle už nestane,“ dodává.
Ale zpět k filmu. Píše se rok 1931, Chicago – město Al Caponeho a dalších gangsterů, kteří v době prohibice pružně zareagovali na poptávku (černého) trhu a rozjeli obchod s whiskey. Šéf irského klanu John Rooney (Paul Newman) má adoptovaného syna Michaela Sullivana (Tom Hanks), který vyrostl v rodinné vile vedle Connora, bossova vlastního syna. Rooney městu, které nemiluje nic na světě tak jako svoje peníze, vládne jako Bůh Zemi. Počáteční idyla, kdy tatínek, vlastní a adoptovaný syn čile rozvíjejí rodinný byznys, však netrvá dlouho.
Sullivan žije navenek jako spořádaný občan. Jeho děti vědí jen to, že „pan Rooney ho posílá vyřizovat věci, které jsou hrozně nebezpečné a že proto si nosí pistoli“. Ale jeho syna Michaela, na rozdíl od malého Pitharta, zajímá, co jeho otec ve skutečnosti dělá. Schová se v autě a vzápětí zjistí, že otec pracuje pro mafii a když je zapotřebí, na rozkaz šéfa (svého otce) dokáže i vraždit. Malý Mike se stane očitým svědkem vyřizování účtů a vidí, jak jeho táta s Connorem, který konflikt vyprovokuje, zastřelí tři mafiány. Když Connor zjistí, že masakr vidělo i dítě, zeptá se Sullivana:
„Umí držet jazyk za zuby?“
„Je to můj syn,“ odpovídá Sullivan.
„Tak to mi stačí,“ říká Connor.
Lže. Nestačí mu to. Žárlivý a paličatý Connor nevlastnímu bratrovi nevěří a za zády svého otce, šéfa klanu, se rozhodne vyvraždit Sullivanovu rodinu. Odvede však poloviční práci: zabije manželku a jedno z dvou dětí. Michael Sullivan a jeho dvanáctiletý syn prchají a chystají odvetu. Otec vykrádá banky a syn mu dělá řidiče, navzdory tomu, že Sullivan se celý život obával jediného: aby malý Mike nešel v jeho stopách. Když chce malý Michael podíl z lupu, divákovi se chvíli zdá, že syn přece jen bude jako táta. Starý Rooney, který tvrdí, že synové jsou od toho, aby dělali svým otcům starosti, je zdrcen. Řve na Connora, že proklíná „ten zkurvenej den“, kdy se jeho syn narodil. Ale nakonec jej v slzách něžně obejme a prosí Boha, aby jim pomáhal. Vždyť je to jeho syn. Nevydá ho ani v okamžiku, kdy Sullivan přinese důkazy, že Connor svého otce již léta bezostyšně okrádá.
Někdo svého otce zbožňuje, podlehne mu, někdo ho podvádí, vzbouří se. Starý Rooney hlásá, že žijeme život, jaký jsme si vybrali. Na konci filmu si malý Mike může vybrat. Nevydá se na cestu zatracení, ale stane se farmářem.
Americkou premiéru filmu Steven Spilberg načasoval na letní okurkovou sezonu. Jako propadák se objeví v účetnictví amerických, ale – zřejmě - i českých distributorů. Týden po premiéře nás ve velkém sálu Palace Cinemas Nový Smíchov bylo asi patnáct. Road to Perdition by zasloužil více diváků.