Otec bránil minority - Židy i Němce

Zastupovala mě argentinská vláda, v Černínu jsou o tom stohy dokumentů, říká šlechtic

EURO: České soudy vám možná vydají zpět rodinný majetek. Chcete se do Čech vrátit také? Co pro vás znamená Česká republika? KINSKÝ: Čechy jsou mojí vlastí, mým domovem. Hluboce cítím, že tam jsou mé kořeny. Velmi lituji, že nejsem schopen komunikovat v češtině a přál bych si to změnit. Je mi šedesát šest let a jsem přesvědčen, že bych byl schopen se jazyk naučit, stejně jako jsem se naučil španělštinu, němčinu, angličtinu či francouzštinu. Rozhodl jsem se, že pokud Česká republika dokáže, že je právním státem, a vrátí mi můj majetek, tak se česky naučím.

EURO: Na vašich internetových stránkách Wings Argentina se píše, že jste se narodil v Rakousku a žil v Argentině. O Československu či Čechách však ani zmínka. Pokud cítíte Čechy jako svou vlast, proč se o nich nezmiňujete? KINSKÝ: Webové stránky byly stavěné z komerčního hlediska.
Jejich cílem je ukázat, že vím něco o lovectví, že jsem lovil v Argentině i v Evropě. Nikdy jsem ale nežil a nelovil v České republice, takže o tom nemůžu nic psát.

EURO: Hodláte se vrátit do České republiky, nebo chcete zůstat v Argentině? KINSKÝ: Pokud dostanu majetek zpátky, přestěhuji se do České republiky. Mojí povinností totiž bude rodinný majetek udržovat.

EURO: Nezamýšlíte majetek prodat stejně jako palác ve Vídni? KINSKÝ: Rozhodně ne. Rod Kinských je zakořeněn v Čechách, tamní nemovitosti bych neprodával, jsem zavázán svými předky, abych je udržel. Vídeňský palác byl jiný případ. Historicky byl udržován ze dvou produktivních rakouských panství, ale ty už dříve přešly do jiného vlastnictví. Můj otec měl k jeho udržování čtyři panství v Čechách, ale mě po dlouhá léta zbyl z našeho majetku pouze tento historický palác v rakouské metropoli a neměl jsem prostředky, abych ho opravoval, udržoval a platil ještě vysokou daň z nemovitosti. Proto jsem ho prodal, ovšem člověku, kterého jsem znal a kterému jsem věřil. Byl velmi bohatý, nekupoval palác proto, aby na něm vydělával. Slíbil, že palác opraví a bude ho udržovat. A já v něm mám stále právo bydlet. V Čechách bych ale k zámkům a paláci na Staroměstském náměstí měl i panství, která by produkovala prostředky na jejich údržbu.

EURO: Jaké máte záměry s palácem Kinských na Staroměstském náměstí? KINSKÝ: Nyní nedisponuji palácem Kinských, nevím, co je uvnitř, nemám plány budovy, nevím ani, kolik a jakých je v něm místností. Jak s ním tedy můžu mít nějaké plány? Vím, že tam nyní sídlí Národní galerie. Pokud by mi byl palác vrácen, požádal bych o pár místností, abych měl v Praze malý byt, a pokud by mi galerie platila nájem, tak by klidně ve zbytku paláce mohla zůstat. Nájemné by ale platit musela, přece nebudu platit daň z nemovitosti ze své kapsy.

EURO: Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že vaše rodina ztratila na majetek v Čechách minimálně morální právo vzhledem k chování vašeho otce v roce 1938. Co si myslíte o svém otci vy? KINSKÝ: Vím, že se o otci hovoří jako o nacistovi, ale mám-li tomu věřit, potřebuji vidět důkazy. A ty jsem zatím žádné neviděl. Procházel jsem ve Vídni výpisy z otcových účtů. Byly tam položky, které platil leteckému klubu, jezdeckému klubu, ale žádná nesměřovala k nacistům. Pokud by byl členem nějaké nacistické organizace, bylo by to jistě uvedeno i na jeho úmrtním parte, kde pod jménem je na několika řádcích drobným písmem sepsáno, v kterých všech spolcích byl, jaké funkce zastával a jaká vyznamenání dostal. Opět žádná zmínka o nějaké nacistické organizaci. Nikdy nebyl členem žádné politické strany a vyznával základní křesťanské principy. Bránil minority – Židy i Němce v Československu. Byl členem Mezinárodního olympijského výboru. Byl-li přítelem Konráda Henleina, jak někteří píší, nevím, určitě se s ním znal. Henlein byl ale v té době předsedou legální politické strany, která měla mnoho poslanců v československém parlamentu. Sám jsem se několikrát setkal s bývalým argentinským prezidentem Menemem, a přesto jsem nebyl a nejsem jeho kamarád, nijak blíž se neznáme a nejsem členem jeho strany. Stejně tak můj otec nebyl členem Henleinovy strany a možná také nebyl jeho přítel, prostě se znali.

EURO: V Lidových novinách a v Reflexu byla publikována fotografie s popiskem: „Kníže Ulrich v uniformě SA a s hákovým křížem na rukávě se chystá v Kamenici uvítat Adolfa Hitlera.“ KINSKÝ: Myslím si, že na fotografii není můj otec. Nikdy jsem neviděl její originál, ale dle té kopie se mi nezdá, že by to byla otcova tvář. A rozhodně – soudě na základě jiných fotografií – bych řekl, že otec nebyl tak vysoký jako je muž na té fotografii. A pokud by si už oblékal německou uniformu, jistě by zvolil, minimálně jako letec, prestižnější než byl stejnokroj SA. Pro mě muž na fotografii prostě není můj otec.

EURO: Je pravda, že vaše matka posílala peníze NSDAP? KINSKÝ: Slyšel jsem, že se říká, že byla členkou NSDAP, ale nikdy jsem neviděl její členskou legitimaci, či nějaký jiný důkaz. Dovedu si ale představit, že pokud - když žádala o povolení k cestě do Argentiny - ji někdo poradil, že by měla větší šanci, dá-li nějaké peníze na účet NSDAP, tak by to udělala.

EURO: V novinách ale bylo psáno, že vaše matka posílala peníze pro NSDAP z Argentiny. KINSKÝ: To je nesmysl. To v žádném případě. Vždyť ona ani žádné peníze neměla, ty jsme museli nechat v protektorátu a ve Vídni. V Argentině nás živila babička.

EURO: Proč jste odjeli v roce 1940 do Argentiny? KINSKÝ: Po smrti otce gestapo prohledávalo jeho pracovnu, nevěděli jsme, co hledalo. Omezovalo náš pohyb, když jsme se chtěli cestovat z Vídně do Čech, vždycky jsme museli žádat o speciální povolení. Stejně tak, když jsme chtěli jet z protektorátu do Sudet, museli jsme žádat na policii o povolení (povolení pro cesty z protektorátu do Sudet bylo běžnou praxí - pozn. red.). Matka se proto rozhodla, že musíme odjet z území okupovaného Německem. Rok a půl trvalo, než získala povolení, že můžeme jet navštívit její matku do Argentiny. Povolení bylo omezeno na dobu tří měsíců a nesměli jsme si vzít žádné peníze, šperky či jiné cennosti, ani rodinné dokumenty. Nalodili jsme se v Janově, a než jsme opustili Středozemní moře, posledního února 1940, byla loď zastavena německými námořníky. Na palubu přešel německý důstojník, předvolal si mojí matku a řekl jí, že má příkaz prohledat naše zavazadla. Společně s ním tam byl jeden gestapák. Vytáhli všechny naše kufry - nikdo z ostatních pasažérů je nezajímal - detailně je prozkoumali, nevíme, co hledali, nic nenašli. Zasalutovali a vrátili se do svého člunu. V březnu 1940 jsme dorazili do Argentiny.

EURO: Různé pověsti kolují ohledně smrti vašeho otci, o čem je přesvědčena vaše rodina? KINSKÝ: Můj otec zemřel v prosinci 1938 za velmi zvláštních okolností. Bylo krátce před Vánocemi a chystali jsme se na svátky do Čech. Matka s námi dětmi jela z Vídně autem napřed, otec za námi měl přiletět. Předtím ještě hodlal zajít na zasedání jezdeckého klubu, aby zjistil, jaké jsou termíny závodů na příští rok. Neočekávaně dostal i dopis od německých orgánů, že s ním potřebují mluvit. Řekl jim: v pořádku, tak před zasedáním jezdeckého klubu. Obyčejně ho doprovázel jako sekretář jeho bratranec, který s ním byl i na předvánočním zasedání jezdeckého klubu. Otec měl zvyk usínat při konferencích, jeho sekretář ho chtěl nenápadně probudit a zjistil, že je mrtvý. Převzali si ho Němci a jejich doktor stanovil jako příčinu úmrtí infarkt. Přitom mu bylo teprve 46 let a po celý život sportoval, pilotoval letadlo, jezdil na koni. Nikdy neměl žádný zdravotní problém, každých šest měsíců se jako pilot musel podrobit lékařské prohlídce a při žádné se nezjistilo, že by byl jakkoli nemocen. Dostali jsme několik anonymních dopisů, že nezemřel z přirozených příčin. Byl v té době v nějakých politických obtížích, nic konkrétního však nevíme. Gestapo nám několikrát prohledalo dům, jednou odneslo jeho diář a otec na podzim 1938 často létal pryč. Když se ho manželka ptala, co se děje, zaznívala obvyklá odpověď: Miláčku, je pro tebe lepší, abys to nevěděla.

EURO: Jakou jste měl národnost v době druhé světové války? KINSKÝ: Měl jsem vlastně dvě národnosti. Byl jsem Čech po otci a Argentinec po matce. V roce 1918 si můj otec mohl vybrat, zda být Čechoslovákem, nebo Rakušanem, a zvolil si Československo. Dle rakouských a československých zákonů, narozené děti získávaly národnost po otci. Takže i když jsem se narodil ve Vídni, nenarodil jsem se jako Rakušan, ale jako Čechoslovák. A nikdy jsem československé občanství neztratil. Argentinské zákony stanovují, že si každý, kdo má alespoň jednoho rodiče Argentince, může zvolit, zda chce či nechce být Argentincem. A pokud si zvolí, že chce, je ze zákona Argentincem od svého narození. Takže později jsem se stal i Argentincem, a to s právní účinností od narození.

EURO: Někteří čeští právníci však tvrdí, že jste byli německé národnosti. KINSKÝ: Pokud bychom byli Němci, proč by byl náš pohyb po území ovládaném Němci v letech 1939 a 1940 omezován? A proč bychom se nevrátili po roce 1945 do Německa a nežádali o kompenzaci za majetek, který jsme ztratili v Československu? Nikdy jsme nedostali ani cent kompenzace od Rakouska, protože jsme nebyli Rakušané, ani od Německa, protože jsme nebyli Němci. Byli bychom přeci blbci, pokud bychom byli německé národnosti a nežádali o možnou kompenzaci.

EURO: Jakou řečí jste doma mluvili? KINSKÝ: Matka se nikdy nenaučila pořádně česky, s otcem mluvili zejména anglicky, což byl jazyk, který oba milovali. V Argentině matka najala vychovatelku, Slovenku, aby na nás učila mluvili česky. To mě sice nenaučila, ale vzala si nakonec mého strýce. Chodili jsme do španělské školy a doma jsme byli nuceni, abychom jeden týden mluvili španělsky, druhý anglicky a třetí francouzsky.

EURO: Kdy a jak jste se zajímal o rodinný majetek v Čechách? KINSKÝ: Nevím zcela přesně, kdy matka posílala první žádost. První dopis, jehož kopii mám je, z padesátých let. Potom jsem se o něj začal zajímat už sám a do Československa jsem začal osobně jezdit. Na konci padesátých let jsem přišel v Praze na argentinskou ambasádu, řekl, že jim budu každé ráno volat, a pokud se tak nestane, ať mě začnou hledat. Cestoval jsem po Čechách a snažil jsem se najít rodinný majetek. Když jsem se zeptal matky, co všechno nám patřilo, řekla, že ví, že tyto zámky, tato místa, ale že nezná ostatní položky, neví podrobnosti o byznysu mého otce a mého dědečka. Hledal jsem dokumenty, pátral po lidech, kteří pro nás dříve pracovali, aby to potvrdili a jejich svědectví jsem nechával ověřovat notářem. Fotil jsem náš majetek, prostě všechno dokumentoval. Několik dovolených jsem v šedesátých a sedmdesátých letech strávil v Československu. Nějaké dokumenty se soupisem majetku jsem však nakonec našel ve Vídni. Potom jsem se obrátil na argentinskou vládu, neboť ta je povinná reprezentovat zájmy svých občanů v zahraničí, pokud tam jsou jinou zemí jejich práva porušena. Speciální velvyslankyně Argentiny přijela do Prahy již v sedmdesátých letech, aby požádala o základní informace o našem majetku. Pak jsme dostali z Československa odpověď, že reklamovaný majetek dříve skutečně patřil panu Kinskému, otci Františka Oldřicha, ale že československá vláda tento majetek zkonfiskovala v letech 1945 a 1946. Velvyslankyně jim odpověděla, že není normální, aby stát jen tak zkonfiskoval majetek, a že jí zajímá důvod. Trvalo to dalších sedm let a v roce 1981 nám československé ministerstvo zahraničí poprvé sdělilo, že majetek byl zabaven na základě Benešových dekretů, neboť „Kinský byl Němec, kolaborant a nepřítel českého státu“. Argentinská vláda mě zastupovala ještě v devadesátých letech. Po celý život jsem prostě o ten majetek žádal, není pravda, co říká pan ministr Dostál a další džentlmeni, že jsem se o něj nezajímal. Na českém ministerstvu zahraničí musí mít stohy nót, jistě několik kilogramů papírů, které putovaly mezi Československem a Argentinou ohledně mého majetku.

CV:
Kníže František Oldřich Kinský (66) se narodil ve Vídni Ulrichu Kinskému a jeho druhé ženě Matyldě. Po smrti otce s ním a s jeho dvěma sestrami matka emigrovala do Argentiny, kde žila její rodina. František Oldřich pracoval 25 let v nadnárodní společnosti Gilette, poté začal sám podnikat. Vyráběl jogurty v Portoriku, přiváděl evropské investory do Argentiny a založil si cestovní kancelář, která nabízí zejména lovecké výpravy pro bohatou klientelu. Se svojí druhou ženou Helenou, polskou šlechtičnou Hutten-Czapskou, žije v Buenos Aires. Z prvního manželství má syna Karla. Kromě lovu kachen a další zvěře patří k jeho zálibám jízda na koni, četba rodové historie a dříve i lyžování. V domě a na zahradě chová patnáct psů. Má české občanství a u českých soudů nárokuje vlastnické právo na čtyři panství a palác na Staroměstském náměstí v Praze.