Nová dvacetimiliardová arbitráž ukazuje, že na největší krach v novodobých českých dějinách hned tak nezapomeneme
Je celkem logické, když soukromá banka ČSOB nechce platit po dlouhých letech cizí hříchy a domáhá se dvacetimiliardového odškodnění v rámci smluv o převzetí IPB u České národní banky, jak o tom informujeme v tomto vydání týdeníku Euro. Je ale málo pochopitelné, že se takový spor otevírá šestnáct let po historicky největším českém krachu, a zcela nepochopitelné je, že se tak děje neveřejně a v utajení, když jde o peníze daňových poplatníků, a v situaci, kdy vlastně letitá garance za hříchy IPB z 90. let končí a ČSOB se snaží ještě posunout ten konec do neurčité budoucnosti.
I po takové době to poměrně přesvědčivě dokládá fakt, že řešení přijaté Zemanovou vládou v půli června roku 2000 nebylo nejšťastnější a stát od té doby v kauze IPB tahá za kratší konec a na výslednou výši nákladů nedohlédne. ČKA zaplatila dohromady zhruba 170 miliard korun za aktiva IPB, jejich rozprodejem získala jen zlomek. Přesná částka nebyla nikdy zveřejněna, ale nelze předpokládat, že by to bylo více než třicet procent.
ČNB už vyplatila tři miliardy a teď jí hrozí další pořádná pálka. Přitom v době pádu IPB se odhadovalo, že jí chybí čtyřicet, maximálně šedesát miliard korun kapitálu. Celkový objem vkladů v IPB v okamžiku uvalení nucené správy činil 140 miliard korun. To vypovídá dostatečně výmluvně o efektivitě zásahu státu.
Už skoro šestnáct let je pozdě na pláč nad rozlitým mlékem. Přesto je třeba opakovat, že vláda v IPB fatálně zaspala. Přestože věděla, že se konec neodvratně blíží, nechala se dotlačit do tísně, kdy musela přijmout řešení, které si dlouho dopředu připravilo vedení ČSOB a které bylo pro tuto již tehdy privátní banku jednostranně výhodné. ČSOB získala veškerý úspěšný byznys IPB za korunu a veškerá ztrátová aktiva i neevidované závazky stoprocentně garantoval stát. Navíc, jak se ukazuje, takřka neomezeně a s minimální možností kontrolovat, zda se na možném znehodnocení aktiv náhodou nepodílel svými chybami či nedbalostí i nový vlastník nárokující si odškodnění.
Spory s ČSOB o velké peníze vedla už Česká konsolidační agentura v prvních letech po transakci. Kritický přístup měl zejména jistý ministr financí jménem Jiří Rusnok, který se shodou okolností jako budoucí guvernér ČNB bude opět střetávat se starým známým soupeřem. A v bankovní radě sedí další dva členové, kteří bývali s ČSOB na kordy.
Někdejší šéf České konsolidační agentury Pavel Řežábek a jeho tehdejší náměstek a nyní viceguvernér Mojmír Hampl.
ČSOB tak asi nemůže očekávat nadstandardní vstřícnost a ochotu ke kompromisům, jakou našla v minulosti, když se jednalo o aktivech převáděných do státní ČKA, u pozdějšího ministra financí Bohuslava Sobotky. Ten je sice nyní premiérem, ale do aktuálních sporů vstoupit nemůže. Podle transakčních dokumentů totiž může jen čekat na účet, který ČNB předloží vládě. Centrální banka totiž už onoho dramatického víkendu od 16. do 18.
června nebyla rozhodnutím vlády předat IPB za tak potupných podmínek ČSOB zrovna nadšena a tehdejší guvernér Josef Tošovský i s bankovní radou transakci posvětili jen za podmínky, že náklady vzniklé ČNB uhradí nakonec ministerstvo financí. Tošovský krátce nato rezignoval, odjel do Basileje na prestižní pozici v Bance pro mezinárodní platby a po Česku už nevzdechl.
Centrální banka v několika posledních letech opakovaně odmítla požadavky ČSOB na vyplacení náhrad podle Smlouvy a slibu odškodnění a lze očekávat, že bude na škubání příliš tuhá i nadále. Nicméně výsledky arbitráží jsou vždy nepředvídatelné. l
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
