Otevírá se Kimův režim byznysu?

Bez reforem se severokorejská ekonomika zhroutí a její vůdce to, zdá se, chápe

Severokorejský systém selhává. Zemi ochromují nedostatečné energetické kapacity, její ekonomika od roku 1990 stagnuje – roční příjem na obyvatele se odhaduje na 1800 dolarů, tedy něco málo přes pět procent průměrného ročního příjmu Jihokorejců.

Nemá­li se severokorejské hospodářství zcela zhroutit, bude se muset otevřít světu.

Náhlý severokorejský kolaps nebo vojenský kon? ikt na poloostrově by naopak podkopaly regionální bezpečnost a zatížily sousední země miliony uprchlíků a stamiliardami dolarů v podobě nákladů na rekonstrukci. To by mělo podnítit mezinárodní instituce a sousední země k poskytnutí potravinové a technické pomoci i přímým investicím KLDR, aby se dostala ze současných nesnází a zahájila přechod na tržní ekonomiku. Takové spolupráci však brání řada věcí – v neposlední řadě těžko předvídatelná politika severu, jejímž příkladem se stala nedávná poprava Čang Song­tcheka, kdysi mocného strýce nejvyššího vůdce Kim Čong­una.

Pozitivní je, že severokorejské vedení podle všeho chápe, že jeho současné problémy pramení z hrubě neefektivního ekonomického systému. O nutnosti reforem mluvil nedávno i vůdce Kim Čong­un. Ve snaze přilákat zahraniční investice vláda ohlásila vytvoření čtrnácti nových zvláštních ekonomických zón. Možná je to jen pud sebezáchovy, ale severokorejští političtí a vojenští vůdci pravděpodobně toto úsilí podpoří, pokud nebude podkopávat jejich moc či národní bezpečnost. PO VZORU ČÍNY O? ciálně se KLDR začala otevírat zahraničním investorům už v roce 1984, kdy vláda po úspěchu obdobného opatření v Číně schválila zákon o společných podnicích se zahraniční účastí. V roce 1993 Severní Korea vytvořila zvláštní ekonomickou a obchodní zónu Radžin­Sonbong. Tyto iniciativy však zatím významné výsledky nepřinesly, neboť zahraniční investoři se zdráhají působit v zemi, která postrádá jak hospodářsko­politickou důvěryhodnost, tak i fyzickou a institucionální infrastrukturu potřebnou k podpoře rozsáhlých projektů.

Severní Korea by dnes měla následovat příkladu Vietnamu a Číny a provést několik zásadních reforem – mimo jiné deregulovat, liberalizovat a privatizovat. Současně by měla vyvinout nový právní systém a nové instituce. Takto tržně a navenek orientovaná hospodářská politika je nezbytnou podmínkou dlouhodobého hospodářského růstu.

Z relativního dostatku vzdělaných zaměstnanců vyplývají počáteční nízké mzdy a schopnost mezinárodně konkurovat ve výrobních odvětvích s vysokým podílem nekvali? kované práce – například v obuvnictví, textilním a oděvním průmyslu nebo v montáži elektroniky –, které mohou tvořit základ industrializace tažené exportem. V zájmu splnění tohoto cíle by se dalo značné procento severokorejského vojenského personálu, který v současné době činí více než 8,5 procenta celkové pracovní cíly, využít účelněji.

Budou­li splněny příslušné podmínky, mohla by Severní Korea využít „efektu konvergence“, což by dál podpořilo růst, poněvadž nízká úroveň příjmů na obyvatele by pomohla zvyšovat investiční produktivitu a usnadňovat přenos technologií z rozvinutějších ekonomik.

Z toho vyplývá důležitá role sousedních zemí, zejména Jižní Koreje a Japonska. Zatím je však jediným příkladem hospodářské spolupráce mezi oběma Koreami průmyslový komplex Kesong, v němž pod jihokorejským managementem působí zhruba 50 tisíc severokorejských zaměstnanců.

SILNÝ JIŽNÍ BRATR Severní a Jižní Korea jsou přirozenými obchodními partnery. V roce 2012 dosáhl objem vzájemného obchodu dvou miliard dolarů – to jsou pouhé 0,2 procenta celkového objemu jihokorejského obchodu, avšak plných 29 procent celkového obchodu KLDR. Podle ekonoma Marcuse Nolanda by normalizované obchodní vztahy mohly zvýšit podíl Jižní Koreje na celkovém objemu severokorejského obchodu na plných 60 procent.

Pokud by se opravdu odhodlala k hospodářským reformám a otevřela světu – za rozsáhlé mezinárodní podpory –, mohla by KLDR napodobit úspěch východoasijských ekonomik, jako je právě Jižní Korea, a v několika příštích desetiletích zažívat hospodářský růst převyšující pět procent ročně.

Situaci Severní Koreje však neovlivňuje jen ekonomika. Mezinárodní společenství na ni tlačí, aby se zbavila jaderných zbraní a stala se „normálním“ státem. A protože se Severní Korea nukleárního programu vzdát nehodlá, čelí hospodářským sankcím, má pozastavenou pomoc i členství v mezinárodních organizacích.

Jelikož je tedy velmi málo pravděpodobné, že by se Severní Korea v blízké budoucnosti vzdala jaderných zbraní, je třeba hledat alternativní strategii. Mezinárodní společenství, a především Jižní Korea, by mělo podpořit otevírání severokorejské ekonomiky a postupný přechod na tržní hospodářství.

Toho lze dosáhnout posílením obchodní výměny a investic a současným intenzivním hledáním kompromisu v otázce jaderného odzbrojení. Výsledná prosperita a vstřícnost by postupem času mohly vyvolat i politickou změnu.

O autorovi| LEE JONG-WHA, profesor ekonomie a ředitel Asijského výzkumného ústavu na Korejské univerzitě, působil jako vysoký poradce bývalého jihokorejského prezidenta I Mjong­baka pro mezinárodní ekonomické záležitosti Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka