OTEVŘENÉ PEKLO

Koho by nerozčílilo, když o něm novináři šíří lži? Když někdo o někom šíří lži, dluží omluvu. Je pravda, že ten, koho tisk poškodil, se může snažit o zadostiučinění, avšak cesta k němu je u nás strašlivě dlouhá a úzká. Vláda se tváří, že právě návrhem nového tiskového zákona chce pomáhat takto postiženým jednotlivcům či institucím.

Ve skutečnosti jde však spíše o snahu opačnou. Vláda prožívá krušné chvíle, a jak víme, ve špatných časech jsou špatné zprávy zpravidla vyčteny těm, kteří je přinášejí. Nový tiskový zákon, který vládě předložilo ministerstvo kultury a Zemanův kabinet jej schválil, není ničím jiným než primitivní reakcí moci, která již pomalu deset let nepochopila, co znamená pojem svoboda tisku. Zvyknout si na otevřenou společnost jí připomíná život v pekle. Návrh je tedy jen lstivým pokusem o ukáznění tisku a nepřímou cenzuru.

Aby byli novináři přesvědčiví, musí psát tak, aby jim čtenáři uvěřili. Proto, aby jim věřili, musí být důvěryhodní. Aby byli důvěryhodní, musí psát pravdu. Takto přemýšlí skuteční novináři, tedy ti, kterým se sociálnědemokratický návrh tiskového zákona krajně nelíbí.

Vláda si klade otázku: Jestliže je tisk hlídacím psem demokracie, kdo hlídá tohoto psa? Vycházíme-li z toho, že tisk je u nás (relativně) svobodný, asi by měl hlídat sám sebe. Ve vyspělých zemích se postupně vyvinuly dvě formy hlídání - tiskové rady a ombudsmani. U nás neexistuje ani jedna z těchto institucí, což je také vinou novinářské komunity. Vláda, která dobře ví, že tisk je výborný sluha, ale strašný pán, rozhodla, že vše bude řešit zákonem.

Zemanova administrativa, která s většinou novinářů nemá dobré vztahy, rozhodla, že si to jednou provždy s námi novináři vyřídí. Přilévá tak olej do ohně, který již nyní šlehá vysokými plameny. A nedělejme si iluzi, že jí v tomto snažení bude její opoziční partner bránit.

Jelikož i vydávání novin je podnikáním, tah vlády s novým tiskovým zákonem je směřován především vůči vydavatelům. Z obavy před povinným publikováním dlouhého obranného blábolu potrefeného politika budou vydavatelé novináře brzdit a nutit je věnovat se tématům, která s každodenním hlídáním demokracie nemají nic společného.

Toto tažení vlády bude mít nakonec dva důsledky. Novináři, kteří slouží - ať už politikům, představitelům byznysu či agenturám ovlivňujícím veřejné mínění - se budou snažit sloužit více, pokud jim to ovšem vedení redakce a vydavatel dovolí. Jestliže nedovolí, odejdou do jiných redakcí, do public relations agentur, či do tiskových oddělení státních úřadů a podniků. Tato očista probíhá již několik let, ale pomalu, neboť ne každý zkorumpovaný novinář je hloupý, a proto jeho aktivity nelze ze dne na den odhalit.

Ti nezkorumpovaní se budou snažit být ještě více nekompromisní, zarputilí a budou dělat starosti vedení redakce i vydavateli. Ne proto, že by fakta, s nimiž pracují, nebyla přesná. Souhlasí-li s návrhem většina poslanců (a proč by nesouhlasila, když u vlády za rok už může být kdokoliv z nich), může se stát, že noviny budou tisknout jen například Klausovy, Grégrovy, Junkovy, či Soudkovy dlouhé články, protože novináři si jejich aktivity dovolili kritizovat.

Návrh zákona totiž při popisování takzvaného institutu zadostiučinění (nejkontroverznější pasáž návrhu) operuje se slovem „údaj , nikoli „skutkové tvrzení . Podle právníků totiž slovo údaj sice tradičně znamená výlučně skutkové tvrzení, ale v poslední době už bývá používán i širším způsobem, tedy i v případě hodnocení, názoru či kritiky.

Pakliže zákon projde Parlamentem bez zásadních změn, můžeme se těšit na eskalaci konfliktu. Veřejnost lze ujistit v tom, že nezkorumpovaní novináři tuto rukavici zvednou a najdou cestu, jak na nepřátele svobody tisku vyzrát.

Existuje ale ještě jedna možnost. Tato vláda má veškeré intelektuální předpoklady k tomu, že její tiskový zákon bude takový paskvil, že každý průměrný právník najatý vydavatelem lehce dosáhne vítězství ve většině sporů. V opačném případě může nastat situace, že opravdoví novináři budou čím dál více perzekvováni a zbytek bude čím dál více sloužit.