Jak se kvapem blíží prezidentské klání v Rusku, rozhodl se Vladimír Putin otevřít druhou frontu. V poslední době podnikl celou řadu kroků, jejichž smyslem bylo ukázat, kdo je pánem v domě. Odstřihl od penězovodů několik čelných funkcionářů, kteří se neopatrně odhalili coby přívrženci Dmitrije Medveděva. Vyhazov dostali v Praze dobře známí hlavní kremelský ideolog Gleb Pavlovskij a také Sergej Mironov, ještě donedávna předseda Rady federace a strany Spravedlivé Rusko.
Oproti medveděvskému projektu „modernizace“ země postavil Putin svěží ideu „druhé industrializace“ Ruska – tou první byla pověstná stalinská. Soutěž dvou generálních plánů byla ovšem očním klamem, neboť žádný nikdy nedostal konkrétní obsah. Nyní však přišel Putin s docela radikální novinkou: na kongresu strany Jednotné Rusko oznámil vytvoření Všeruské národní fronty.
Smysl počínaní je prostý jak facka. Strana Jednotné Rusko, které premiér velí, aniž by byl jejím členem, vznikla jako volební produkt na jedno použití a dávno vyčerpala svůj potenciál. Tato zkorumpovaná sebranka, jež obsadila prakticky veškeré veřejné posty, je vnímána obyvatelstvem jednoznačně negativně a vytváří pro „národního lídra“ velmi nevýhodné pozadí. Působení své naskrz prohnilé družiny přičítá Putin krizi důvěry, jejímž projevem jsou již rok klesající ukazatele oblíbenosti. Není divu, že nyní pojal záměr najít ve společnosti jakési nové neopotřebované tváře, jimiž by mohl jako živým štítem chránit to, co tvoří jádro systému – oligarchický blok byrokratů, siloviků a podnikatelských kmotrů.
Při výběru názvu pro nový společenský konstrukt se Putin určitě neinspiroval idejemi Leona Bluma či Larga Caballera, neúspěšných vůdců stejnojmenných spolků z dob francouzské třetí republiky a španělské občanské války. Jeho vzorem byla spíše Národní fronta NDR, jejíž činností byl Putin nadšen již v dobách svého mládí. V NDR stejně tak jako v Československu, Polsku nebo Bulharsku byla Národní fronta strukturou zastřešující vládní stranu spolu se satelitními politickými atrapami a vějířem erárních společenských organizací. Národní fronta s velkým množstvím svých odnoží měla vytvářet dojem všelidové podpory moci, zajišťovat poměrné zastoupení dělníků, rolníků a pracující inteligence, budit zdání spontánní lásky obyvatelstva k vrchnosti. Soudě podle těch, koho „národní lídr“ v poslední době systematicky dosazoval do veřejných rolí, lze s jistotou předpovědět, že i jeho Národní fronta bude složena hlavně z tkadlen a slévačů, sportovců a obstarožních mládežníků, vysloužilých špionek a ratolestí generálů FSB. Záměr je průhledný. Což neznamená, že je také proveditelný.
Nic nenapovídá tomu, že dnešní Rusové jsou ochotni hltavě spolknout tuto návnadu i s navijákem. Reálný lid, s nímž úřední moc orá a vláčí, možná stále ještě neví, co chce, ale už ví, co určitě nechce. Vnucování seshora jakési „fronty“ zřízené speciálně pro Putinovu chásku může v lidu vyvolat jen dodatečné podráždění. Při vší své uměle pěstované nenahraditelnosti Putin dávno není tím charismatickým vůdcem, jehož jediné slovo může strhnout lid k hrdinským činům.
Navíc vůbec není patrno, kvůli čemu či komu jsou občané voláni do zbraně. Žádný jiný program kromě povinných projevů lásky k režimu Všeruská fronta nemá. Jeden nemusí třikrát hádat, aby uhodl, že obsah programu bude stejný jako vždy. Boj za všechno dobré proti všemu zlému. Jen úplný blouznivec se může domnívat, že to stačí pro vyvolání nelíčeného nadšení v masách. K sebeobětování nesvádí ani pohled na tváře aktivistů, které Putin svolal do Soči na první přehlídku Národní fronty. Ať míchá, jak chce, má Putin v ruce stále stejnou karetní hru složenou z nomenklaturních vyžírek, které už naskákaly do nového výtahu k moci. Vedle placených funkcionářů Jednotného Ruska do role „entuziastů z lidu“ a „nových tváří s novými myšlenkami“ byli dosazeni stále titíž uvolnění odborářští funkcionáři, strejcové z prokremelských mládežnických spolků a tetky z nesmrtelných ženských výborů. Dojemné jsou i jejich starosti. Většinu doby věnovali definování toho, jak se bude jmenovat vývoj země pod jejich vedením. Stabilní, trvalý, nebo pouze dynamický? Nové tváře ani nové myšlenky nejsou nové. Národní fronta se dobře obejde bez národa. Jenže doba, která nadchází, si bude i v Rusku žádat víc než pouhou imitaci politiky.
