Pochváleni budiž ti, kdož správu peněz svých vykonávají v maximální možné míře sami. Zatraceni pak budiž ti, kdož svým voleným zástupcům a úřednickým hordám, které z pudu sebezáchovy nakonec činí hlavně to, co politikům na očích vidí, svěřili do rukou moc umožňující bujení syndromu OPM („other people’s money“ aneb peníze těch ostatních). My jsme svou duši již nepochybně zaprodali ďáblu.
Národ je pokleslými médii více než deset let utvrzován v přesvědčení, že bohatství je zdrojem moci. Jenže ono to neplatí. Majetek je především synonymem pro pokoru a odpovědnost. Mnozí z těch, kteří nabyli majetek, ale chyběla jim pokora, jsou již v péči orgánů činných v trestním řízení, nebo se alespoň drží daleko mimo jejich dosah v exotických končinách. Význam odpovědnosti k majetku si již uvědomují desetitisíce lidí, jež svěřily majetek do rukou podvodníkům nebo diletantům. Uvědomovaly by si to i desetitisíce kampeličkářů, kdyby ovšem vláda a parlament nepodlehly populistickému nutkání zalíbit se nezanedbatelnému počtu voličů a v zájmu neodpovědné menšiny nesáhly na majetek ostatních. Zase syndrom OPM.
Máme spoustu slovutných expertů na makroekonomiku. A přitom se chováme, jako by makroekonomika byla něco nezávislého, co žije samostatným životem, jako by to nebyl jen souhrn mikroekonomik – podnikatelských subjektů a rodinných rozpočtů. Každý z těchto mikroekonomických subjektů má svou vlastní mikrorozvahu. A zatímco na straně aktiv pracně, kousek po kousku, zvětšuje svůj majetek, z něhož mu vždy stačí podstatnou část odhryznout nenažraný stát, na stranu pasiv mu velkoryse, aniž by se proti tomu mohl bránit, připisují dluhy jedinci stižení syndromem OPM. Při pohledu na moji rodinnou rozvahu mne z toho jímá neklid.
Některé symptomy OPM jsou téměř nepostřehnutelné. Několik týdnů po volbách si dnes již ex-ministři zdravotnictví a životního prostředí koupili BMW řady 7. Ten zdravotnický k tomu v médiích se svým nezapomenutelným úsměvem žertovně poznamenal, že tak učinil na doporučení, neboť on tomu nerozumí a v autech nad 300 tisíc korun se nevyzná. No alespoň tuší, že velký bavorák stojí víc než tři sta tisíc. Zajímavé, že o pár týdnů dříve v médiích vysvětloval, že jeho resort nemá několik set tisíc korun na nákup jakéhosi přístroje, který nějaká nemocnice zoufale potřebovala. A tak mé čtyřčlenné rodině přibylo na straně pasiv dvakrát po koruně a dvaceti haléřích. Ten dvacetník nám teď Česká národní banka zruší, takže můžeme zokrouhlit. Ještě že jsme zároveň získali podíl na dvou bavorákách, i když se v nich v životě nesvezeme.
Ministerstvo obrany prý pro změnu koupilo letecký trenažér. Letecký trenažér je báječná věc, pokud není pro typ letadla, který byl vyřazen z výzbroje dříve, než byl trenažér dodán a zprovozněn. Prý ten drobný omyl stál 130 milionů korun. Ale alespoň je to hmotný majetek. Takže jsem si mohl přidat na obě strany rodinné rozvahy dobrých 52 korun, neboť jsme se stali vlastníky čtyř desetimiliontin leteckého trenažéru, byť nepoužitelného. Nevím, jestli to nemám rovnou odepsat do ztrát nebo na to vytvořit rezervy, ale zase na druhou stranu velké banky si na pochybná aktiva také rezervy nevytvářely a auditorům to nevadilo.
Na témže ministerstvu také nějak nemohli dohledat 11 miliard korun. Nějak se jim prý ztratily faktury nebo co. A také si nikdo nemohl vzpomenout, že by snad organizovali nějaká výběrová řízení. To už je horší. Hotovost je fuč a do hmotného majetku nic nepřibylo. Přinejhorším v rodinné rozvaze těch 4400 Kč vykážu jako goodwill a postupně to odepíšu do nákladů. Ale budu si muset najmout nějakého opravdu renomovaného auditora, aby to přikryl. Někoho, kdo s tím má zkušenosti. Kdo auditoval ty velké banky… tam bylo goodwillu, ještě dnes jde hlava kolem. A přitom bych rád věděl, jak velký podíl připadá na mou rodinu. Ale ony různě se transformující konsolidační organizace státu to už léta pečlivě tají. Alespoň jsem se poučil, co znamená „konsolidovat“. Zatajovat a zametat dluhy.
A tak můžeme jít resort po resortu. Lidé, kteří ve smyslu přidané hodnoty nikdy nevydělali ani korunu, bez uzardění rozhazují miliony, které před tím odebrali ostatním. Z milionů se stávají miliardy, dluhy rostou a syndrom OPM se šíří.
V posledních letech se choroba dostala i do parlamentu. Začala nenápadně. Tu miliarda, tam miliarda. Ale loni už to byly desítky miliard, letos přes 100 miliard a napřesrok možná ještě víc. A to už přestává legrace. Během tří let se mi zvýší rodinné závazky o nějakých 75 tisíc. Nic jsme si nepůjčili, ale budeme to muset splácet. A to jsme ještě dopadli dobře. Alespoň nám zatím nic nesebrali. Ten popovodňový nápad sebrat v zájmu solidarity pojištěným třetinu pojistného plnění indikuje, že syndrom OPM má nakonec zhoubné důsledky pro činnost nervové soustavy.
V tropickém pásmu to řešili tak, že osoby trpící nakažlivými nemocemi izolovali na nějakém tom ostrůvku. Z tohoto hlediska se ovšem praotec Čech zastavil na nevhodném místě. Leda snad použít Žofín. Stejně se tam „OPM positive“ poměrně často scházejí. Kdybychom to stihli před povodněmi, tak by se teď asi v Hamburku nestačili divit. Jenže jsme to neudělali, a tak se budeme divit my. Je to horší než AIDS. Šíří se to volbami, antibiotika proti tomu také nezabírají a při sledování médií to už připomíná epidemii.
A pořád je to málo. Místo radikálního snížení nákladů se teď na pokrytí dluhů seberou další peníze těm, kdo v zoufalých podmínkách stále ještě vydělávají. Až jednou nebude vydělávat nikdo. Poslední pak sfoukne svíčku a půjde se postavit do Škromachovy fronty. Jenže v té době nebudou už žádné „other people’s money“.
Other People’s Money je také úsměvný, leč nesmírně poučný film, který měly povinně zhlédnout všechny privatizační vlády. Danny de Vito v něm dává názornou lekci, že nemá smysl provozovat subjekt, který dlouhodobě prodělává. Asi má pravdu, protože tenhle stát v jeho stávající podobě opravdu provozovat smysl nemá.
