Přenést fiskální suverenitu na Brusel bez demokratického mandátu by byla katastrofa, říká jeden z otců eura.
Profesor Otmar Issing byl osm let členem bankovní rady Bundesbank, poté působil dalších osm let (do roku 2006) ve vedení Evropské centrální banky (ECB). Jako jeden z otců zakladatelů společné měny, který dodnes požívá v odborných kruzích mimořádného respektu, zná jak všechny peripetie „projektu euro“, tak i všechny podmínky, které musejí být splněny, aby přežil. Týdeník Euro vedl s tímto významným ekonomem rozhovor v Praze 5. září, tedy před tím, než rozhodl německý soud o osudu Paktu stability, který má zajistit další fungování eurozóny. Jediná otázka, na niž se zdržel odpovědi s poukazem: „Přece nechcete slyšet fráze,“ byla ta na nedávné výroky a strategii současného šéfa ECB Maria Draghiho.
*Euro: I dnes jste vyjádřil skepsi, pokud jde o možnost setrvání Řecka v eurozóně.
Už před pár lety se mi nezdálo možné, že by Řecko bylo schopno dostát svým závazkům. Čísla byla prostě už tehdy natolik špatná, aby dovolila jinou interpretaci. Značná část řeckého vládního dluhu v držení soukromých subjektů sice byla odepsána, nicméně řecká ekonomika od té doby propadla o pětinu, a poměr dluhu k HDP je pořád kolem 120 procent. Pochybuji o tom, že by Řekové vydrželi ještě sedm nebo deset let držet restriktivní politiku a zbytek eurozóny by je po stejnou dobu financoval v řádu pár desítek miliard eur ročně. Přičemž když se podíváte na čísla trochu podrobněji, Řekové opravdu předvedli impresivní snahu o redukci deficitu, jenže na straně strukturálních reforem, které by vytvořily předpoklady k růstu a obnovení konkurenceschopnosti, jsou výsledky pořád nedostatečné. Eurozóna je v podstatě něco jako klub a členství v něm je vázáno na podmínky. Prob¬lém je, že pravidla neobsahují ustanovení o vyloučení člena. To bude třeba dodělat, neboť jsme příliš spoléhali na to, že všichni gentlemani budou pravidla klubu úzkostlivě ctít.
*Euro: Jednoznačně jste odmítl možnost, aby na záchranu eurozóny byly použity emise vzájemně garantovaných eurobondů.
Eurobondy jsou nápad, který považuji za garantovanou cestu k destrukci evropské integrace. Pro řadu zemí je prostě nepřijatelná představa, že v důsledku „kolektivizace“ rizika se země, které udělaly svoje domácí úkoly na poli strukturálních reforem a udržely fiskální disciplínu, budou fakticky za tohle úsilí penalizovány. To nikdy nemohou akceptovat, musejí platit demokratické principy rozhodování a tohle je přesně to, čemu Američané říkají „no taxation without representation“. Fascinuje mne, že nám to dnes mnozí Američané fakticky doporučují, i když je to stálo jednu velmi krvavou občanskou válku. Proto také považuji za nebezpečné transferovat bez demokratické kontroly rozsáhlé fiskální pravomoci na Brusel. Stejně tak nebezpečné je tvrdit, že můžeme tolerovat vyšší inflaci. Kdyby tohle ECB prohlásila, okamžitě ztratí kredibilitu. Všichni to zaplatí na dlouhodobých úrokových sazbách. Čemu tím pomůžeme? Proto je tak důležité udržet nezávislost a jasný mandát ECB jako strážkyně cenové stability.
Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro
