Otočka pod nátlakem

Obyvatelé se vysloví ke klíčovému integračnímu tématu

Britský premiér Tony Blair obětoval poslední dva roky pěti základním politickým tématům. Je to válka proti terorismu, vztahy se Spojenými státy, Francií a Německem, uvádění soukromých společností do britských veřejných služeb, jednotná evropská měna euro, a konečně nová evropská ústava. V případě posledně jmenovaného bodu byl dlouho neúprosný: referenda není třeba! Stačí posvěcení vládou! V polovině dubna se ukázalo, že předseda vlády otočil: referendum bude. Proč, a co to znamená?

Zhoubný vliv války.

Pokud bychom vycházeli z projevu ministerského předsedy, kterým hodlal své rozhodnutí vysvětlit, nedostali bychom se daleko. Tony Blair mluvil vágně, dvojznačně, až odevzdaně. Premiér potvrdil, že pokud Britové řeknou NE, bude to opravdu znamenat ne – a nenabídl pro tuto situaci řešení. „Nevím, co bude dál, pokud zvítězí NE,“ prohlásil až s brutální upřímností muž, který v posledních letech o pozici Velké Británie uvnitř Evropské unie nikdy nepochyboval. Někteří britští komentátoři tvrdí, že Blaira dohnal k otočce nátlak, který na něj údajně vyvíjel tiskový magnát Rupert Murdoch. Majitel vlivných deníků je s Blairem spojován již delší dobu; nyní prý dal premiérovi nůž na krk. Nebude-li referendum, podpora ze strany mých médií skončí. Tony Blair pochopitelně odmítl své rozhodnutí o referendu s radikálním odpůrcem Evropské unie Murdochem jakkoli spojovat. Většinové mínění mezi analytiky se ovšem kloní k názoru, že k referendu dohnal Tonyho Blaira stav jeho současné politické síly. Zhoubný vliv irácké války se mu stále nepodařilo překonat, rebelové v labouristické straně, kterým se nelíbí některé „nesocialistické“ reformy ve veřejném sektoru, nezmlkli, a opozice je se svou kritikou některých politických a ekonomických praktik Evropské unie stále oblíbenější. Navíc se ukázalo, že premiérovi nijak neprospělo ani rozšíření EU, s nímž jsou v současné Británii spojeny mnohé obavy a mýty.
Na druhou stranu – referendum o Evropské ústavě přineslo Tonymu Blairovi i jistou výhodu, které si je nepochybně vědom; premiér má pravdu, když říká, že Britové rozhodnou v referendu široce diskutovanou evropskou otázku „jednou provždy“ a „zcela jednoznačně“. Což pochopitelně znamená, že se jednoznačně bude muset rozhodnout také opozice. Té již nebude stačit pouze kritizovat vládu, která „za Británii rozhodla“, ale bude muset vést zřetelnou kampaň a výsledek referenda přijmout.
Jistou nervozitu ostatně již britští konzervativci projevili. V prvních reakcích na Blairův „referendový projev“ se soustředili nikoli na podstatu samu, nýbrž na téma vedlejší a chytlavější: Tony Blair je oportunista! Jak mu ještě můžeme věřit, když takto mění názory? Hřímal v Dolní sněmovně šéf konzervativců Michael Howard.

Bez obav není ani Brusel.

Ačkoli se britský premiér snaží tvrdit, že referendum nepředstavuje žádný obrat v jeho politice, konzervativci mají v této věci pravdu. V květnu 2003 Tony Blair prohlásil, že „pro uspořádání referenda nevidí žádný důvod“. Mimo jiné proto, že „všechna obvinění o údajných dopadech ústavy jsou vyvoláváním falešných poplachů“. V polovině října 2003 byl premiér ještě jednoznačnější: „Referendum nebude. Evropská ústava nemění zásadně vztah mezi Velkou Británií a EU,“ řekl, a o několik dní později dodal: „Existuje jedno správné místo, kde se má o Evropské ústavě debatovat. Je jím parlament, a návrh ústavy projde oběma jeho komorami.“ A aby snad nikdo nebyl na pochybách, ještě na počátku letošního dubna Tony Blair na otázku po referendu odpověděl: „Naše politika se nezměnila, a kdyby snad existovaly nějaké dohady, mohu vás ujistit, že kdybychom změnili názor, řekli bychom vám to.“ Tento slib, jak známo, ministerský předseda splnil za několik dní, ale o tom již řeč byla. Koho Tony Blair vyhlášením referenda zklamal především? (Datum samozřejmě ještě není určeno.) Nejvíce zklamal ty své spojence a spolustraníky, kteří jsou přesvědčenými a zapálenými „Evropany“. Podle této skupiny premiér (na základě vnitropolitických, možná dokonce i osobních pohnutek) ohrozil velkou věc – a možná přivolal základní přehodnocení vztahu Velké Británii k Evropské unii, a tedy k Evropě vůbec. Varování, že by Británie mohla ztratit v Evropě vliv, pokud by hlasovala NE, vydali i někteří proevropští konzervativci. Například Chris Patten, jenž za stranu Toryů zastává funkci evropského komisaře.
Při pohledu na průzkumy britského veřejného mínění se strachu příznivců Evropské unie nelze divit. Podle News of the World by v případném plebiscitu řeklo ANO pouze 25 procent voličů. A vrásky proevropských politiků neodstraní ani druhé číslo: jednapadesát procent Britů sice tvrdí, že by země měla zůstat v Evropské unii i přesto, kdyby odpůrci ústavy vyhráli, jenže kdo nyní dokáže odhadnout, jaké následky by mělo prohrané referendum na domácí ostrovní politiku?
A konečně, bez obav pochopitelně nejsou ani politici bruselští. Kromě Velké Británie uvažují o referendu o Evropské ústavě i v Dánsku, Polsku, Irsku, Lucembursku, Lotyšsku, Nizozemsku. Navíc nikdo z evropských funkcionářů nemůže vymazat z paměti vzpomínku na vliv, jaký měla na Evropskou unii referenda o měně euro ve Švédsku a v Dánsku, a referendum o smlouvě z Nice v Irsku. Obecným znakem „evropských“ referend totiž je, že voliči v plebiscitech neodpovídají pouze na položenou konkrétní otázku, ale svou volbou vyjadřují jakýsi vnitřní pocit ze všeho, co zosobňuje „Brusel“. A tento neurčitý pocit, vědí i v Bruselu, není nejlepší.

Nehorázná lehkovážnost.

Referendum jako způsob rozhodování o politických záležitostech není v Británii nijak častým nebo oblíbeným jevem. Naposledy se zde konalo v roce 1975, kdy se někdejší labouristická vláda zeptala svých občanů, zda má země zůstat členem Evropského hospodářského společenství. A výsledek? Příznivci aktivní účasti Británie v evropských záležitostech slavili triumf, 67 procent se vyslovilo PRO, a tehdejší ministr vnitra Roy Jenkins mohl vyhlásit: „Tento výsledek odstranil jakoukoli nejistotu a svázal Británii s Evropou.“
Chce-li Tony Blair dosáhnout podobného výsledku, má před sebou mnoho práce. Musí především sjednotit vlastní stranu, rozkolísanou iráckou válkou a reformou veřejných služeb. Zřejmě na tom již pracuje, protože tři bývalí členové labouristického kabinetu Peter Mandelson, Alan Milburn a Stephen Byers v neobvyklém veřejném prohlášení nejenže zvolali, že „porážka v referendu by byla pro labouristickou stranu zkázou“, ale vyhlášení plebiscitu i podpořili: „Euroskeptici dostali příliš prostoru k falešným interpretacím evropských záležitostí.“
Kromě toho bude muset premiér postupovat zcela opačně než v případě eura. (Pokud se týká jednotné měny, Tony Blair se navzdory naléhání řady spolustraníků odmítá postavit do čela kampaně za přijetí evropské měny.) I s tím ale Tony Blair s největší pravděpodobností počítá. V jednom ze svých nedávných vystoupení totiž řekl, že udělá pro úspěch referenda vše, co bude moci, a že půjde svým občanům příkladem.
Jenže – ani případné energické činy britského premiéra nezaručí evropským příznivcům vůbec nic. Ví to dobře zapálení britští eurooptimisté, kteří před několika dny nazvali Blairovu politickou otočku „nehoráznou lehkovážností“. Ať už to jsou mýty, nebo nejsou, řada Britů v současné chvíli věří například tomu, že na základě Evropské ústavy bude Evropa jednoho dne přejmenována na Spojené státy evropské, že britskou královnu nahradí prezident EU a že Británie už nebude moci nikde svobodně vojensky zakročit, jako příklad se uvádějí Falklandy, bez povolení Bruselu. Neboli: tato názorová hora se může Tonymu Blairovi snadno ukázat jako nezdolatelná – a to i s pomocí kyslíkové bomby.