Menu Zavřít

Otřesné škrty, nebo chytrá rozpočtová opatření?

17. 8. 2010
Autor: profit

Státní rozpočet, respektive jeho schodek v letech 2009 a 2010 je pojmem, který hýbe politikou. Ne že by jí v jiných letech nehýbal, jen to nebylo tak vidět v médiích a nebyl hlavním tématem předvolebních kampaní.

Autor: Profit

Takřka každý politik má potřebu se nějak vymezit ke schodku státních financí a konstatovat něco o strachu z řecké cesty. Nově sestavená koalice si dokonce dala přívlastek koalice rozpočtové odpovědnosti.

Politikům se celkem úspěšně podařilo nezanedbatelnou většinu lidí přesvědčit, že rozpočtová odpovědnost jsou zejména škrty a úspory. Nemalá část veřejnosti se domnívá, že se jednoduše škrtnou nezbytné výdaje a rozpočet bude v pořádku a je potřeba k tomu jen najít odvahu a zase bude dobře.

Není to náhodou jen nezodpovědnost pravicových politiků, stejná jako je nezodpovědnost sociálnědemokratických strojů na sliby třináctých důchodů placených ze zisků ČEZ, pastelkovného a všech možných předvolebních podivností? Je vůbec vhodné, aby se psalo o smrtelně vážných věcech jako je státní rozpočet beletristickou formou a nevědecky? Je správné porovnávat hospodaření státu s hospodařením rodiny, jak je nyní v módě? Je vůbec možné ve střední Evropě v sousedství Německa a Rakouska hospodařit s vyrovnanými státními financemi, jestliže chceme stejně kvalitní dálnice, stejně dokonalá nádraží, stejně perfektní nemocnice, stejně dokonale uklizená města a stejně usmívající se policisty v dokonalých německých autech? Nezapomíná se trochu, že deficit státního rozpočtu je záporné číslo, které vznikne odečtením státních výdajů od státních příjmů a tedy že položka příjmů je stejně důležitá jako položka výdajů?

Tolik otázek a tak málo odpovědí. Ale protože je takřka jisté, že znovu po letech bude názor veřejnosti na veskrze ekonomické téma jako rozpočet státu rozhodovat různé volby, stejně jako v devadesátých letech názor veřejnosti na ekonomické téma odstátnění ekonomiky rozhodoval tehdejší volby, je nutné, aby se mu média věnovala. Tehdy i dnes se původně ekonomické téma stalo tématem velmi politickým.

Bez škrtů to nepůjde Škrty jsou samozřejmě nezbytné, to musí přiznat i odpůrce dnešní vlády. Do konce letošního roku se musí škrtat na straně výdajů, s příjmy toho mnoho vláda nezmůže. Otázka je, zda může něco reálně udělat i s výdaji. Obávám se, že v zásadě nikoliv. Škrty letošního roku jsou spíše přáním politiků než realitou. Výdaje státního rozpočtu jsou tvořeny výdaji jednotlivých kapitol rozpočtu, to znamená. jednotlivých ministerstev. A ty se v zásadě rozdělují na mandatorní a provozní. Mandatorní výdaje (např. důchody, sociální dávky, platy státních zaměstnanců a těch, jimž platy určuje stát) vyžadují změnu zákona, podle nějž se vyplácejí, a to je, vzhledem k délce legislativního procesu takřka nereálné. Snížení počtu státních zaměstnanců sice reálné je, ale prakticky obtížně proveditelné a navíc úsporu v letošním roce nepřinese. Každý ví, že pokud se někomu zruší pracovní místo, zaměstnavatel je povinen podle zákoníku práce dodržet výpovědní lhůtu a zaplatit takto propouštěnému pracovníkovi odstupné ve výši několika měsíčních platů. Proto je prakticky propouštění státních zaměstnanců pohromou pro státní finance. Propouštění zaměstnanci ve výpovědní lhůtě, po kterou jim běží normální plat, se jistě nepřetrhnou a naopak budou celé dva měsíce výpovědní lhůty vyrábět argumenty pro svoji nezbytnost. Murphyho zákony ve státních úřadech skutečně fungují. Poté opět obdrží takto propuštění pět měsíčních platů jako odstupné. Obávám se, že valná část z nich se stane nezaměstnanými a začne pobírat podporu v nezaměstnanosti. Nechci ani počítat, o kolik bude levnější pro stát v roce 2010 si 1 000 úředníků ponechat, než je propustit. Tento příklad je praktickou ukázkou, jak se politicky zajímavé a líbivé heslo okamžitého propuštění nadbytečných státních úředníků rozsype před praktickou politickou realitou. Jen na okraj zmíním, že razantnější propouštění státních úředníků bez zjednodušení výpovědních důvodů v zákoníku práce je pro stát spíše výdajovou pohromou. Pokud by ale zjednodušení zákoníku práce a uvolnění výpovědních důvodů bylo produktem snahy o úspory, tleskejme. Kvalitě a produktivitě práce ve všech oborech by to jen prospělo. Tiché řešení

Politický praktik, jakým ministr financí Miroslav Kalousek bezesporu je, tyto techniky a důsledky svého politického řemesla dobře zná. Musí mít radost, když vidí tolik sebevědomých nováčků ve vládě, kteří zákoutí a temné komnaty svých ministerstev ještě dobře neznají. Na ministerstvu školství se před lety stala taková příhoda, která to dobře ilustruje. Nastoupil nový ministr se svými novými náměstky. Než se po volbách rozkoukali, byl v létě na stole návrh rozpočtu na příští rok a s tím spojený výpočet normativů platů učitelů. Normativ je takový vzorec, podle kterého se vypočte plat učitele, a pokud do něj dosadíte proměnné jako počet učitelů, vyjde vám, kolik peněz bude ministerstvo na platy potřebovat a jaké ty platy nakonec budou. Starý praktik – ředitel odboru předložil návrh normativů a náměstkovi div nevypadly oči z důlků, protože peníze na platy učitelů by došly v srpnu. Ten starý praktik pak náměstkovi řekl asi toto: „Pane n&aacu
te;městku, jsem na tomhle ministerstvu od roku 1965 a ještě nikdy se nestalo, že by peníze od ministerstva financí na platy stačily. Oni si totiž na financích v létě dobře rozmyslí, co by znamenalo mít učitele bez peněz, a ono se to nakonec vždycky potichu nějak vyřešilo, víme?“ Samozřejmě, že se to „potichu“ vyřešilo i tentokrát.

Odvaha politiků razantně zeštíhlovat úřady a platy zaměstnanců státní sféry vždycky takhle nějak dopadla. Obávám se, že takhle nějak dopadne snaha škrtat platy státních zaměstnanců i letos a také příští rok. Propouštět policisty, hasiče a učitele bude těžké a drahé. Odměnou bude krátkodobé zvýšení výdajů státního rozpočtu. Vysokou cenu pak nicméně zaplatí i vláda a ministři vnitra a školství – body u veřejnosti to nepřinese ani jim, ani vládě jako celku. Propouštět učitele, policisty, hasiče nebo jim snižovat platy body nepřinese zkrátka nikomu. A ministr vnitra Radek John a školství Josef Dobeš jsou oba z jedné strany. Koalice je založena na koaliční smlouvě a jak známo, všechny smlouvy jsou založeny na tom, v čem si smluvní strany nedůvěřují. Ztráta důvěry nebo zloba veřejnosti ke kterékoliv straně koalice bude také znamenat její rozpad a konec škrtání výdajů. Na propouštění učitelů, policistů a hasičů si vyláme zuby každá koalice, i tato.

Jinou otázkou je ale největší část mandatorních výdajů, a to jsou sociální dávky v resortu ministerstva práce a sociálních věcí. Ke snížení výdajů stačí jen změna zákona, neplatí se odstupné, účinek nastane v podstatě okamžitě po změně zákona. Odvahu koalice škrtat mandatorní výdaje si lépe otestujeme v tomto resortu než třeba na vnitru nebo na ministerstvu školství. Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek se zatím tváří odhodlaně, my všichni rozumně uvažující mu držíme palce. Patří k nešvarům snad celé Evropy rozsáhlé zneužívání systému sociálních dávek. Pokud by bylo důsledkem snahy o rozpočtové úspory omezení rozsáhlého systému sociálních dávek a zalepení děr, jimiž peníze utíkají těm, kteří je nutně nepotřebují, opět tleskejme.

Pandořina skříňka zvaná investice Provoz ministerstev je neuvěřitelně nákladný a počet úředníků roste a roste. Zajímavé však je, že všichni jsou přetíženi, aspoň to tvrdí. Samotná ministerstva nejsou tak obrovská, jak se může někdo domnívat, většinou se jedná o několik set úředníků. Každý z ministrů by si ale měl projít seznam svým ministerstvem řízené organizační složky státu a dále v úřednické hantýrce zkratkami označované PŘO a OPŘO, tedy „přímo řízené organizace„ a „ostatní přímo řízené organizace“. Existuje totiž takřka nekonečné množství všech možných školicích zařízení a rekreačních středisek, ústavů pro všechno možné, budov, inspekcí nebo fondů. Není žádný důvod, aby stát provozoval hotely, ubytovny, školicí střediska v luxusních lázeňských letoviscích, spravoval zbytečné budovy, které se ztrátou pronajímá. Ministerstva a jejich organizace mají call-centra, vlastní ostrahu a obří IT oddělení – k tomu není žádný důvod. Outsorcing, efektivita, racionalizace, liberalizace, kvalita a konkurence – pokud s tímto pohledem přistoupí ministři k chodu svých úřadů, znovu tleskejme. Krátkodobě toho mnoho neušetříme, dlouhodobě ale ano, minimálně by se mohly některé postupy ministerstev přestat vymykat zdravému rozumu. V provozních výdajích ministerstev ale řešení bobtnajícího deficitu státních financí nenajdeme, to investice, to je jiná káva a jiná čísla. Stát je velkým investorem do aktiv. Ministerstva pořizují budovy a jiné stavby, stavějí dálnice, železnice, univerzitní kampusy, koleje pro studenty, nemocnice, nakupují software, hardware, lokomotivy, vagony, autobusy, obrněné transportéry a tak bych mohl pokračovat dlouho. Pokud ty věci ministerstva samy přímo nenakupují, poskytují na jejich pořízení státní dotace, což je takřka totéž. Bártova cesta

Největší díl investičních prostředků tradičně rozděluje ministerstvo dopravy, které nyní řídí Vít Bárta. Ten přichází ze soukromé sféry – lze proto předpokládat, že díky tomu, že je zvyklý na racionální fungování firmy, musel jen nevěřícně zírat na neuvěřitelnou soustavu a propojení Státního fondu dopravní infrastruktury, Ředitelství silnic a dálnic, Správy železniční dopravní cesty, Českých drah a všech jejich dceřiných společností. To, že se v Česku staví draho a pomalu, je známo. To, že na ministerstvu dopravy jsou v pohybu miliardy, je známo také. Je také známo, že tam, kde jsou v pohybu miliardy, bývá nebezpečno. Ministr Bárta se pustil do zaběhnutých a zatuchlých pořádků, vyhodil z ministerstva různé lobbisty, zastavil stavby, udělal vítr v Českých drahách a po letech se samozřejmostí bývalého podnikatele prohlásil, že nevidí důvod, proč by v rámci trhu železniční osobní přepravy nemohla být konkurence. Pokud by se mu nic jiného nepovedlo, opět tleskejme.

Je jasné, že zastavení staveb je pokusem jak snížit cenu a pokusit se vymoci si slevové dodatky k uzavřeným smlouvám. Je jasné, že většina staveb se zase rozeběhne. Pokud by ale měl Bárt
ův krok znamenat obrat ke zjednodušení dopravních staveb, zmenšení počtu různých sjezdů, nadjezdů, podjezdů, přechodů pro zvěř, mostů a můstků, nebo různých ekologických vymožeností, a to i u už schválených a podepsaných staveb, opět tleskejme.

Definitivní zastavení staveb je totiž podobně nákladné jako propouštění úředníků, krátkodobě výdaje státního rozpočtu zvyšuje a nepřináší nikomu body. Pokud se stavba zastaví, musí se zakonzervovat, strážit, platit energie, také se stavební firmě musí za porušení smlouvy zaplatit tučné penále, v nejhorším případě se léta soudit o miliardové částky. Tragických zkušeností s různými arbitrážemi typu Diag Human má už náš stát požehnaně. Navíc již vynaložené peníze na nedokončenou stavbu jsou zmrazeny a nepřinášejí nikomu žádný užitek.

Navíc žijeme v sousedství Německa s jejich dokonalým systémem dálnic a železnic, perfektně udržovanými odpočívadly, nádražími. Jistě i ministr Bárta si připadá při návratu z Německa jako pověstný švec při návratu ze země krále Miroslava.

Český stát se ale stal investičním megalomanem: v resortu dopravy se stavějí dálnice a železnice dražší než v Německu, v resortu školství neuvěřitelně nákladné a nejlepšími světovými architekty projektované stavby univerzitních kampusů, v resortu armády pak probíhají nákupy armádní techniky za trojnásobek obvyklých cen, v resortu zdravotnictví najdeme miliardové hotely v areálu státní nemocnice, a opět bych mohl pokračovat ještě dlouho. Tento přístup je ale dlouhodobě neudržitelný a nastolit cestu pořádku a racionality je nutné. Krátkodobý výrazný efekt na straně výdajů státního rozpočtu ale nečekejme.

Opomíjené příjmy Příjmy státu jsou v zásadě daně a pojistné na sociální zabezpečení, příjmy veřejných rozpočtů jsou i všeobecné zdravotní pojištění a některé další dávky. Fiskální krize v různých státech světa je načasována stejně jako ekonomická recese. Je to logické – dlouhodobě problematické státní rozpočty mnoha států světa přivedly do potíží státy právě v období poklesu ekonomiky, což s sebou vždy nese pokles výběru daní. Výdaje státu však zůstávají stejné a nemohou kopírovat výkon ekonomiky a výběr daní právě z toho důvodu, že jsou většinou mandatorní. Je naprosto jasné, že zvýšení daňové zátěže se nemůže vyhnout ani České republice. Mírnění deficitu státního rozpočtu bude provázeno zvýšením daňové zátěže. To, že se diskutuje například o daňové amnestii, která se osvědčila v Itálii, je dobře a musí to být součástí úvah o zvýšení daňových příjmů. Vizionář Klaus **

MM25_AI

Pokud mám srovnat současné politiky a jejich navrhované léky na současnou fiskální krizi, vychází mi, že jsme si mohli všichni ušetřit námahu a prostě poslechnout prezidenta Václava Klause. Rozpočtová krize je sestřičkou celosvětové ekonomické krize a Václav Klaus už v roce 2009 řekl, že léčení krize je jako léčení rýmy: léčená trvá sedm dní a neléčená týden. Podle Václava Klause většina kroků na řešení hospodářské krize přišla až v době, kdy krize sama odezněla.

Česká republika je v centru Evropy a píše se rok 2010 – určitý standard služeb pro své obyvatelstvo stát zajistit musí a tento standard je nastaven vysoko a draho právě i díky standardům Evropské unie. Ekonomické procesy jsou mocnější než vůle či kroky aktuálně vládnoucí politické garnitury. Pokud vláda pod tlakem rozpočtové krize činí racionální a úsporné kroky k zefektivnění chodu státu, je to jednoznačně pozitivní do budoucna. Definitivní řešení aktuálních rozpočtových problémů však od vlády nečekejme. To přinese až odeznění hospodářské recese, zvýšení výkonu ekonomiky, a tím pádem zvýšení daňových příjmů. Tlak na výdaje státního rozpočtu poté poklesne a výdaje se dostanou do souladu. Je ale povinností vlády současné i budoucí se z dnešní situace poučit a neprohospodařit v době růstu příjmy státu.

  • Našli jste v článku chybu?