Otroctvím ke svobodě

Opatření na letištích se začínají podobat spíš Orwellově Oceánii než demokracii

Winston Smith a slečna Julia z antiutopického románu George Orwella „1984“ by se nestačili divit, kam nám ten svět spěje. V obývacích pokojích sice zatím nemáme špionážní přístroje, které by nás dnem i nocí sledovaly, v patách nám nejsou agenti ideopolicie a ve školách nám z dětí nevychovávají práskače, jakmile se ale rozhodneme někam odletět, rychle zjistíme, že Velký bratr není zase tak daleko. Bezpečnostní opatření na letištích se v poslední době začínají podobat spíše Orwellově Oceánii než naší tak milované demokracii.
V čem je příčina? Ve třech nezdařených teroristických útocích na palubách letadel za posledních osm let! Dvaadvacátého prosince 2001 se Brit Richard Reid pokusil odpálit výbušninu ukrytou ve své botě. Zneškodnila ho letuška. V roce 2006 plánovali Ahmed Abdullah Ali a jeho komplici vyhodit do vzduchu nejméně sedm letadel s pomocí podomácku vyrobených tekutých výbušnin, které chtěli vydávat za nápoje. Odhalila je tajná služba, ještě než stačili útok provést. A 25. prosince 2009 se Nigerijec Umar Farouk Abdul Mutallab chystal během zaoceánského letu odpálit trhavinu schovanou ve spodním prádle. Paralyzoval ho jeden ze spolucestujících.
Reidovi „vděčíme“ za to, že si při letištní kontrole musíme sundávat boty. Ahmed Abdullah Ali se společně se svou partičkou zasloužil o to, že si smíme vzít s sebou na palubu zubní pastu a deodorant pouze ve směšných průhledných pytlíčcích. Kvůli Mutallabovi nás pravděpodobně již brzo budou před vstupem do letadla důkladně rentgenovat. Jenže tělesné scannery, kolem nichž právě vypukla bouřlivá diskuse, nejsou v boji proti terorismu zdaleka posledním trumfem tajných služeb a soukromých bezpečnostních agentur. Naopak, své uplatnění netrpělivě vyhlíží řada dalších vynálezů, které netouží po ničem jiném, než 24 hodin denně, sedm dní v týdnu odhalovat zloduchy a znepříjemňovat cestujícím život. Jako smečka hyen na kořist čeká na další teroristické útoky i nespočet lobbistů a šéfů firem, které bezpečnostní zařízení vyrábějí. Jen poslední incident s Mutallabem jim zajistil po celém světě stovky objednávek za miliony dolarů. Oni mají samozřejmě už dávno jasno v tom, zda scannery zavést, či ne.
Tak například izraelská technologie WeCU, v překladu znamenající vidíme vás, se zaměřuje přímo na čtení myšlenek. Senzory a různé specializované kamery sledují pohyb pasažérů na letišti. V ideálním případě se přístroji podaří vypátrat atentátníka dlouho před jeho činem. Jenže: Potíte se? Často mrkáte? Máte nervózní tik nebo jste jen vystresovaní z nastávajícího letu? Pak by systém mohl jako možného teroristu označit i vás. Trochu to připomíná sci-fi Stevena Spielberga Minority Report. Mladý ochránce zákona, kterého hraje Tom Cruise, v něm ovládá počítač, jenž dokáže vypátrat takzvané pre-crimes, tedy osoby, které trestný čin teprve spáchají. Policistu práce baví, ale jen do té doby, než počítač „vyplivne“ i jeho jméno.
Další možná opatření už se sci-fi nic společného nemají. Spíš s cestou do minulosti. Britský poslanec Ben Wallace například nechápe, proč by na letišti důkladnou prohlídkou museli procházet všichni. Podle něj by se cestující měli rozdělit na základě sesbíraných informací na rizikové a nerizikové skupiny. V praxi by to mohlo vypadat asi takhle: Tmavší pleť, vousy, zvláštní oblečení = se mnou na prohlídku, všichni ostatní můžou jít. Takový postup by připomínal spíš návrat k jihoafrickému apartheidu než moderní boj s terorismem.
Ale co naděláme, když i oblíbený americký prezident Barack Obama krátce po posledním pokusu o atentát prohlásil, že „… v nikdy nekončícím závodě o ochranu naší země musíme být vždy o krok před teroristy.“ Zněl při tom trochu jako jeho předchůdce George W. Bush a trochu jeho slova připomínala ústřední heslo Orwellovy fiktivní ideologie angsoc: Svoboda je otroctví!