Po pravdě řečeno žasnu, k jak odlišné interpretaci nedávné minulosti a přítomnosti lze dospět při studiu stejného fenoménu, v tomto případě vzájemných vazeb mezinárodního obchodu, ekonomického růstu a vývoje reálných mezd, potažmo výsledné politické reakce vyspělých zemích na globalizaci. Daniel Gros to ve svém příspěvku v podstatě vidí tak, že efekt liberalizace mezinárodního obchodu se vyčerpal někdy na začátku 90. let minulého století. Hlavním motorem růstu mezinárodního obchodu podle něj byl vzestup cen komodit, zejména ropy, který rozmáchl křídla jejich exportérům.
Naopak ve vyspělých zemích dovážejících komodity pocítili dopady na své reálné kupní síle obyvatelstva, především lidí zaměstnaných ve zpracovatelském průmyslu.
Spojené státy, které daní pohonné hmoty podstatně méně než ostatní vyspělé země a zároveň ropu produkují, pak vzhledem k „ropnému efektu“ zanedbaly svůj zpracovatelský průmysl. Paralelně uzavřely Severoamerickou dohodu o volném obchodu, která otevřela hranice mexickému dovozu, a následně ve finanční krizi utrpěly prudký pokles netto majetku domácností. Výsledkem je: Trump. Bylo by docela uklidňující říct, že pokles cen komodit zase nespokojené voliče na Západě upokojí a že politické základy protekcionismu opadnou.
Vývoj světové ekonomiky v posledním čtvrtstoletí a dnešní odpor proti globalizaci na Západě podle mne nijak zvlášť nesouvisejí s cenami komodit, což nedělá interpretaci jednodušší. Vidím tady silnější fenomén: integraci většiny „světové socialistické soustavy“, do té doby v podstatě uzavřené, ale i rozvojových zemí do globální ekonomiky jako takové. Během neuvěřitelně krátkého období na přelomu 80. a 90. let minulého století se do ní zapojila drtivá většina světové populace, přičemž základním hybatelem byla liberalizace ekonomického režimu těch, kteří se připojovali.
Diktátoři za desetinnou čárkou
Uveďme si příklad: Československo bylo zakládajícím členem předchůdce Světové obchodní organizace, Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), a účastnilo se všech kol snižování celních bariér po roce 1945. Dokud nebyla koruna konvertibilní a existoval státní monopol zahraničního obchodu, bylo to úplně jedno. V momentu, kdy zrušíte monopol a zavedete konvertibilitu, propojíte vnitřní a zahraniční cenové okruhy, začnou hrát cla samozřejmě roli, ale v případě Československa nikoli významnou (můžete cla zvednout trochu, ale ne raketově). Teď si představte, že na stejnou dráhu zavedení konvertibility národních měn pro běžné transakce a otevření ekonomik pro přímé zahraniční investice se vydaly skoro všechny země téhle planety od Československa až po Indii a Čínu.
Čína sama je zajímavý případ. Soběstačná v ropě se stala v roce 1963, pak chvíli ropu vyvážela (30 milionů tun v roce 1985 bylo maximum), ale za deset let se stala čistým dovozcem (1996) a za dalších ani ne deset let největším světovým dovozcem (2015). Seznam surovinových položek, kde je Čína dovozcem číslo jedna, je tak dlouhý, že ani nemá cenu jej vyjmenovávat. Evidentně byla hlavním strůjcem komoditního boomu, ale zároveň se stala i největším světovým vývozcem výrobků zpracovatelského průmyslu a v paritě kupní síly je dneska největší světovou ekonomikou. Tento proces zároveň znamenal neuvěřitelný nárůst tvorby bohatství v Číně, s rezervou největší v dějinách planety, a reálné mzdy dělníků ve zpracovatelském průmyslu prokazatelně nesmírně stouply, při veškerém zjevném nárůstu příjmové nerovnosti, z níž by se kdekdo v Americe, natožpak v západní Evropě zbláznil. Rozdíl je v tom, že čínský růst zvedal možná ne všechny, ale skoro všechny loďky.
Vůbec totiž nemluvme o tom, jak stoupla životní úroveň Číňanů, kteří jsou v příjmovém žebříčku nad dělníky. I těch je tolik, že Čína je nejhůř světovou dvojkou, avšak spíše jedničkou na trhu luxusních předmětů. Nějakých 100 milionů domácností v Číně je dnes nad českým příjmovým průměrem, přitom o čtyřicet let předtím měli srovnatelnou životní úroveň tak leda „diktátoři proletariátu“ a jejich počet by začínal za desetinnou čárkou současného stavu. Opravdu mne fascinuje, že je možné napsat článek o globalizaci, a nezmínit tento fenomén ani jednou - přitom musí být určující.
Velká výzva
Takže to nesouvisí ani s relativními cenami komodit, ani s nějakou břidlicovou ropou v USA. Bohužel. Ve velkém řádu věcí to souvisí s tím, že když se ekonomický režim ve většině zemí světa přikloní ke globalizaci a kapitál a know-how mohou relativně volně téct, nastane sbližování reálných mezd tam, kde není žádná specifická výhoda, která by ospravedlnila příjmový diferenciál. Při stejné technologii, stejné kvalifikaci, rovných obchodních podmínkách a omezení síly oligopolů se budou reálné příjmy sbližovat. To také znamená, že tam, kde byly vysoké, nebudou růst.
Česko má jedinou skutečnou výhodu, která ovšem pracující vrstvy, jež z jakéhokoli důvodu nedovedou předbíhat mezinárodní konkurenci, příliš nepotěší: fenomén Číny se již nebude opakovat, nemá moc na kom. Pokud mám pravdu, znamenalo by to naději, že v mezinárodním srovnání, když se budeme snažit, nebudou reálné mzdy při výrobě obchodovatelných statků klesat.
Prekérní pro nás je jediná obrana Západu: Industry 4.0, tedy obnovení konkurenční výhody nějakým proprietárním know-how. Upřímně řečeno na to moc nevěřím, ale jestliže se nepřipojíme a zůstaneme na periferii, víte, kde budeme: otrůčci na periferii polycentrického světa, který se bude mírně lišit v zacházení s těmito otrůčky, ale my pořád budeme na periferii.
Velká výzva. Nerad, ale na rozdíl od Grose předem varuji a nedávám žádnou komoditní naději.
Dále čtěte:
Komentář: Cena za přeceňování globalizace
Skomírající obchod ohrožuje naše životní standardy, varuje OECD
Volný trh v ohrožení. Nahradí ho regionální integrační celky?
