Nová bankovní rada nabízí smír
Domácí zabijačkou nazývají policisté násilné činy mezi příbuznými. Žárlivá manželka propíchne muže dranžírákem, opilý manžel utluče tchyni lahví od piva a podobně. Často jsou příčinou zkratového jednání celkem banální příčiny. Podoba takové domácí zabijačky s válkou o jmenování guvernéra a viceguvernéra České národní banky přímo bije do očí. Nejde o nic skutečně zásadního, zato krve může téci poměrně dost.
Spor o centrální banku nemůže v principu Zeman vyhrát. Nezávislost této instituce patří mezi povinné atributy civilizované země a v souvislosti s mírně řečeno problematickou novelou zákona o ČNB mu to už sdělili i představitelé Evropské unie. I přes možné problémy s pochopením naléhavosti tohoto sdělení nelze předpokládat, že bude přeslechnuto.
Mezitím ale lze leckomu nafackovat. Zvlášť když sám premiér dostal od voličů v posledních volbách pěkných pár do zubů. Úvahy o tom, že při troše dobré vůle se dalo najít nekonfliktní řešení a jmenovat konsenzuální osoby, jsou naprosto nereálné. Prezident měl dvě možnosti. Buď vyslyšet požadavky tandemu Miloš Zeman–Josef Tošovský, nebo hledat své vlastní řešení. První možnost by znamenala naprostou rezignaci na vlastní ústavní funkci a ústup před politickým tlakem podřízení centrální banky politickým vlivům, jehož výrazem je neúnosná novela zákona o ČNB. Druhou možností bylo podstoupení konfliktu s vládou.
O tom, že situace byla takto postavena, svědčí především postoje účastníků finančních trhů i výsledky individuálních pohovorů prezidenta s dosavadními členy bankovní rady. Celá tato vlivná skupina lidí se zřetelně postavila za Tůmu. Havel tedy věděl, že akceptování druhého kandidáta, kterým byl druhý viceguvernér Oldřich Dědek, bude působit na trhy jako oslabení autonomie centrální banky. Přestože Dědek je nepochybně odborník a představy, že by se v případě, kdyby se inflační vývoj začínal vymykat kontrole, choval nějak výrazně odlišně než Tůma, jsou liché.
Prezident již před začátkem výběru podle informací týdeníku EURO konzultoval jak s premiérem, tak s ministrem financí obsazení rady. Jejich stanoviska se přitom nakonec rozcházela se stanovisky čelných parlamentních představitelů sociální demokracie, kteří vesměs proti Havlovým kandidátům nic nenamítali. Za připomínku stojí, že prezident opravdu naslouchal sociálním demokratům pozorně. Je dosud nezveřejněnou skutečností, že jméno ekonoma Jana Fraita, nominovaného do bankovní rady, padlo poprvé z úst Pavla Mertlíka. Lze se potom divit, že prezident nebral v úvahu naopak výhrady ministra financí k Michaele Erbenové, která působila jako poradkyně Václava Klause a Ivana Pilipa?
Rekonstruovaná bankovní rada je tedy bezpochyby na solidní odborné úrovni, i přestože připravovaná novela znemožňuje tyto lidi zaplatit tak, jak je v oboru zvykem. Útoky zpochybňující politickou nezávislost rady potom nejsou doprovázeny jediným seriózním argumentem.
V rozpoutané řežbě tedy jednoznačně nejde o kvalitní fungování ČNB, ale o zájmy jednotlivých účastníků této rvačky. Důvěryhodnost ČNB je nyní vystavena nejtěžší zkoušce od jejího vzniku. Je přitom naprosto nepochopitelné, že účast v téhle hře přijal i odstupující guvernér Tošovský. Místo aby se postavil za nezávislost instituce, kterou vybudoval a dovedl ke značné prestiži, sám přikládá do kotle politických vášní. Minulý týden neváhal v tisku dokonce vyzvat Tůmu k rezignaci. Dostupné informace přitom vypovídají o tom, že ačkoli veřejně řekl, že guvernérem se může stát kterýkoli z viceguvernérů, v zákulisí nevybíravě lobboval proti Tůmovi.
I Tošovský tak převzal svůj díl odpovědnosti za škody, které centrální bance nyní v ústavním sporu vzniknou. A o tom, že vzniknou, není pochyb. V této souvislosti je na místě ptát se premiéra, jak to myslel s oněmi zájmy české ekonomiky, před něž prý staví Tůma zájmy Patrie a sdružení Lípa. Nestojí před nimi mnohem zřetelněji zájmy jednoho jediného politického křídla ve straně sociálnědemokratické? Společný nepřítel je v sociální demokracii nyní tím nejžádanějším artiklem. Prezident a ČNB se tak koneckonců už osvědčili i ODS.
Pokud v této situaci existují vůbec nějaká východiska, nelze jejich hledání čekat od rozběsněného Zemana. Bankovní rada přitom udělala jasný vstřícný krok, když agendu měnového odboru podřídila Zemanovu a Tošovského favoritovi Oldřichu Dědkovi. Jeho možnost ovlivňovat měnová rozhodnutí tak bude zřetelně větší, než byla doposud.
