Za plácání a tlachy označil poslanec Lubomír Zaorálek minulý týden v Poslanecké sněmovně vyjádření premiéra Petra Nečase k nepodpisu oné údajně pro nás fatální smlouvy o rozpočtové odpovědnosti zemí eurozóny. Je nesmyslem, že jde o první krok na cestě k fiskální unii, a premiér prý skutečně poškodil zájmy České republiky, prohlásil muž nazývaný ve sněmovních kuloárech Zao Ce-tung.
Trochu si naběhl. O směřování k fiskální unii a sbližování daňové i sociální politiky totiž mluví celkem otevřeně nejvlivnější evropští politici, včetně německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Pár dní před jednáním pak například v Lidových novinách vyšel rozhovor s předsedou frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu Josephem Daulem, který řekl: „Není možné, abychom ve Francii měli pětatřicetihodinový pracovní týden, do důchodu odcházeli v 60 letech – hranice se ovšem bude zvyšovat na 62 let – zatímco v Německu trvá pracovní týden 42 hodin a do důchodu se jde v sedmašedesáti. O tom se teď u nás docela živě diskutuje, ten stav není nadále udržitelný. Musíme se každý se svou fiskální a sociální politikou o kousek přiblížit ostatním.“
Když se máme přizpůsobovat ostatním, tak si řekněme, že jsme se nedávno s penzijním systémem – za zuřivého odporu páně Zaorálka – přiblížili německým sedmašedesáti letům. A teď bychom asi měli zase spolu s Němci vyjít vstříc Francouzům a posunout se někam na kompromisních pětašedesát? Když už se tedy máme jeden druhému více přizpůsobovat.
Lubomír Zaorálek nejen nečte noviny, z nichž lze celkem jednoduše získat informace, jakým směrem se ubírají myšlenky dua Merkozy a jejich federalistických souputníků, ale nečetl ani zmíněnou smlouvu nebo ji příliš nepochopil. Půlprocentní kritérium strukturálního schodku v ní zakotvené je docela brutální záležitostí a lze dost úspěšně pochybovat o tom, že země, které se k jeho dodržování zavázaly, ho budou schopny opravdu dosáhnout v nejbližších deseti letech. Jak v přehledném grafu uvádíme v tomto vydání týdeníku Euro, i Česká republika považovaná za slušně fiskálně disciplinovanou zemi má k půlprocentnímu deficitu dost daleko.
Pokud by Lubomír Zaorálek chtěl spolu s dalším příznivcem společné měny Jiřím Paroubkem vstoupit do eurozóny co nejdříve a podřídit se tomuto požadavku, musí poradit, kde by se dalo poškrtat ve výdajích nebo vyrabovat na daních bratru sto miliard korun. Pro představu to obnáší například úsporu vzniklou pokrácením starobních důchodů nikoli o patnáct procent, jak k tomu má dojít v Řecku, ale o celých třicet procent. Anebo by to chtělo zvednout daně zaměstnanců (všech, nikoli jen těch bohatých) na dvojnásobek současného stavu.
Ne že bychom o odstranění strukturálního deficitu českého fiskálu neměli usilovat. Naopak, dokonce bychom s tím měli spěchat. Bude však zajímavé sledovat, s jakou vervou budou zrovna opoziční levicové strany tuhle proevropskou politiku nejprve podporovat a po vyhraných volbách také provádět.
Neřešíme přitom způsob, jakým byla masová podpora smlouvě o rozpočtové odpovědnosti vynucena na nočním jednání. Koukej podepsat a neřeš to! Tato metoda nejspíše v politických vyjednáváních vede k úspěchu, ale jen těžko k cíli. Dohoda bude muset být ratifikována a v některých zemích, minimálně v Irsku, bude ratifikačním procesem referendum. Z našeho grafu jasně vyplývá, že právě Irsko dosahuje nejvyšší úrovně strukturálního schodku a mezi lety 2011 a 2013 tento deficit poklesne z devíti procent hrubého domácího produktu na osm. Kdybychom takový schodek řešili v českých podmínkách, tak by se penzista dozvěděl od pošťáka, že mu místo důchodu nese vzkaz z Bruselu, aby se šel napást.
V řadě zemí budou mít navíc národní parlamenty velký problém potvrdit podpis svého premiéra na smlouvě. To až si ji přečtou a pochopí, co obsahuje a jaké další kroky po ní budou následovat. Nyní denunciovaný premiér Nečas pak může být oceňován doma i v zahraničí jako prozíravý politik, který dohlédne dál než na špičku Sarkozyho nosu.
Námitky proti smlouvě nepolemizují s potřebou důkladně a bezodkladně utahovat řemeny a ozdravovat veřejné finance jak v Česku, tak v Evropě. Jen je už nyní jasné, že tohle ozdravení musí proběhnout v národních režiích, podle místních podmínek a ve velmi individualizované podobě. Jde o obrovský rozsah úspor, který vyžaduje přebudování sociálních i daňových systémů. Ale rozhodně ne podle jednoho mustru, jak si představuje již citovaný Joseph Daul.
Zrovna Francouzi například nemusejí natolik razantně zvyšovat věk odchodu do důchodu, protože mají nepoměrně příznivější demografickou strukturu než Němci anebo Češi. Sbližování italských a dánských daňových systémů by zase v Dánsku vyvolalo rozpočtový kolaps, zatímco Italové by se nad lahví červeného smáli, až by se za břicha popadali. A italský berňák by nevybral už vůbec nic nebo by výběr daní musel za provizi svěřit cosa nostře. Prostě fiskální unie, k níž Evropa hodlá touto smlouvou vykročit, vypadá jako pokus ustájit v jednom chlévě ovce s vlky a udržováním pořádku pověřit krkavce.
Je dost pravděpodobné, že v Česku s vysokým podílem hlavou kývajícího obyvatelstva se ještě povede velká diskuse o připojení se k tomuto šlechtitelskému experimentu na čtyř stech milionech lidí. Nicméně to vypadá, že vláda si nevezme vzor ze Slovenska a na evropském tématu se nerozštěpí (jakkoli s tím má a nadále bude mít potíže předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg). Evropské dění přesto na Česko dopadne, ať chceme nebo ne. Takže bychom s tím strukturálním deficitem měli opravdu hodně rychle něco udělat.
