Svobodomyslného sedláka státní almužna ponižuje
Zdeněk Ševčík (39)
Ačkoli studoval elektroenergetiku na Vysokém učení technickém v Brně, rodová sadařská vášeň ho neopouštěla. Udivoval spolužáky tím, že si po každé úspěšně složené zkoušce z energetiky koupil knihu o ovoci. Na záhumenku doma v Pitíně mu otec vštípil i praktické zkušenosti, jež sám získal při poválečném zakládání nového sadu, který musel v roce 1959 vložit do JZD. Po absolutoriu VUT (1987) působil Ševčík šest let jako energetik v bojkovické zbrojovce. Od roku 1994 svůj život otočil: ovocnářství ho na restituovaném otcově sadu živí a energetika je koníčkem. Je ženatý a má tři děti od šesti do čtrnácti let. Je členem obecní rady v Pitíně a angažuje se v občanském sdružení Tradice Bílých Karpat.
EURO: Jste úspěšný sadař, který se zaměřil na takzvanou bioprodukci. Letos na jaře jste dokonce získal nejcennější poctu pro biosedláky v Česku, Bartákův hrnec plný zlaťáků. Proto šokuje, na jak malé rozloze sadu svou rodinu živíte… ŠEVČÍK: V roce 1994 jsem začínal v restituovaném sadu po tatínkovi, jen o málo větším než hektar. Později jsem něco pronajal, teď obhospodařuji necelé čtyři hektary sadů.
EURO: V čem je tajemství vašeho úspěchu, když v množství očesaného ovoce to v žádném případě být nemůže?
ŠEVČÍK: V tradičním pojetí hospodaření. Na rozdíl od intenzivních sadařů nemám vůbec žádné vstupy. Ani decilitr postřiku, ani gram umělého hnojiva. Mezi vysokými stromy selského sadu roste tráva. Já ji jen pokosím a přihrabu ke kmenům a nechám ležet. Jak tleje, uvolňuje živiny. Ke slivoním ještě přisypávám dřevěný popel, protože to pomáhá v boji se šarkou. Za drahou chemii nevydám ani korunu. Musím však upozornit, že proti intenzivně obhospodařovaným sadům má takový selský sad asi jen třetinovou úrodu ovoce.
EURO: Čím odoláváte konkurenci, když na malé rozloze máte i nízký výnos? ŠEVČÍK: Vysokým podílem lidské práce, který vložíme do konečného zpracování. Svou úrodu ze sedmdesáti procent sušíme a bez jakýchkoli prostředníků ji v této sušené podobě rozesíláme zákazníkům. Do Vánoc máme pokaždé vyprodáno. Nabízíme potraviny bez doteku chemie z velice čistého prostředí Bílých Karpat. To se v dnešní době cení. I natrhaná jablka k přímé konzumaci by měla o padesát procent větší cenu než ta běžná na trhu. Ale tím směrem jít nechci. Jen asi desetinu úrody očešeme na přání nejvěrnějších a nejbližších zákazníků a prodáme přímo. Většinu otřípáme, tedy oklepeme do připravených plachet, a pak sušíme. Třešně okamžitě, na druhý den by už nebyly k ničemu. Je to náročné a kromě nás to nikdo nedělá. Jablka ukládáme do bedýnek a sušíme je postupně, jak ve sklepě dozrávají. Ohromnou výhodou je, že selské sady na rozdíl od unifikovaného trhu mají spoustu odrůd, které „docházejí postupně, takže stačíme sušit.
EURO: V jakém propadlišti mizí zbytek úrody, když 70 procent usušíte a jen deset prodáte přímo?
ŠEVČÍK: V žádném propadlišti, v moštárně. Některé odrůdy snášejí náraz při oklepávání velice dobře. Naražená místa posléze zaschnou, takže dalšímu zpracování to nijak nevadí. Jiné odrůdy jsou vůči úderu choulostivější, a tak narušené plody musíme zpracovat obratem, aby nedošlo k újmě. Přesto se to vyplácí, k česání by bylo potřeba více lidí a sušení by se prodražilo. Navíc je biomošt neméně vyhledávaným artiklem než sušené ovoce.
EURO: Láhev, z níž nás častujete chutným jablečným moštem, však označení „bio nenese. Biomošt je tedy dobrý jen pro choulostivé měšťáky a rodina se musí spokojit s tím obyčejným?
ŠEVČÍK: Rodinu ani své hosty nijak nešidím. V Pitíně jsem nákupčím ovoce pro hostětínskou moštárnu, a tak moc dobře vím, z jakých jablek je vyroben i ten necertifikovaný mošt – ze stejných, jako jsou ty moje. A pocházejí ze stejného nenarušeného prostředí, takže jsou ve skutečnosti také „bio . Jenže malým dodavatelům se, zejména od účinnosti nového zákona o biopotravinách, vůbec nevyplatí o certifikaci žádat. A toho papírování, co by kvůli několika kilogramům jablek bylo! Velice chápu potřebu biopotraviny od ostatních potravin přísně oddělovat a poté i kontrolovat. Na druhou stranu je třeba zdejší zahrádkáře a zemědělce stimulovat k tradičnímu hospodaření. Mám na tom i vlastní zájem – kdyby mí sousedé začali své stromy intenzivně stříkat jedy proti škůdcům, mohli by ohrozit i moji bioprodukci. Bez ekologicky stabilní krajiny by jednotlivé pokusy o ekologické hospodaření byly ztraceny. Proto naše občanské sdružení Tradice Bílých Karpat vychází malým pěstitelům vstříc a ve své moštárně vyrábí i necertifikované selské mošty z místních zdrojů. O mošty s etiketou „bio je na trhu zájem. Spotřebitelů, kteří chtějí mít záruku zdravé kvality, přibývá. U tohoto necertifikovaného selského moštu, jemuž se tu odedávna říká nekvas, se však zaručuji osobně: i když nemůže mít kvalitu „bio de jure, má ji de facto. Za každých osm kilogramů jablek dodaných do moštárny si mohu odvézt láhev moštu. Z výše popsaných důvodů si odvážím mošt necertifikovaný – ať zůstane více biomoštu pro zákazníky.
EURO: Z osmi kilogramů jablek by v jedné lahvi už byl pořádný koncentrát… ŠEVČÍK: Aby nedošlo k mýlce, k naplnění jedné „sedmičky moštu stačí asi kilogram jablek. Zbytek je naturální vyrovnání nákladů moštárny.
EURO: Hovořil jste o nadbytečném papírování spojeném s bioprodukty. Vám potíže nedělá?
ŠEVČÍK: V začátcích bylo účtování velice jednoduché. Když jsem v roce 1994 pověsil na hřebíček povolání energetika v bojkovické zbrojovce, pochvaloval jsem si, že jsem se papírování zbavil. Ale teď už je tu zas! Ještě že je moje žena účetní.
EURO: Pomáhají vám žena a děti, stařičká babička vám vyvařuje. Opravdu tím kouskem sadu uživíte celou rodinu, jednoho zaměstnance a sezonní pracovnice?
ŠEVČÍK: Ze šedesáti procent. Čtyřicet procent rodinných výdajů dosud pokrývám z rodinného lesa, který je naštěstí právě v mýtním věku. Pokračovat dlouho tímto způsobem by však vůči lesu ani vůči dětem nebylo perspektivní, proto jsem rozhodnut podíl sadařské činnosti zvyšovat, až nás uživí úplně. Předloni jsem si pořídil mnohem větší sušárnu a letos uvažuji o rozšíření spolupráce s moštárnou. Ale co to je proti začátkům, kdy jsme spláceli úvěr bance a bezúročnou půjčku státu, zoufale jsme sháněli odběratele a živi jsme byli jen z manželčina platu…
EURO: Nikdy vás nenapadlo utéci ke snazšímu konvenčnímu hospodaření?
ŠEVČÍK: Kdybych nebyl skálopevně přesvědčen, že dělám správně, tak bych to nikdy nevydržel. Ale teď už jsme z dluhů venku, zato konvenční zemědělec v nich žije pořád. Mnohý si to ani nepřipouští. Pohnojí pole, ale deště značnou část fosforu a dusíku splaví do řek. Tam se usadí, a dokud někdo nákladným způsobem neodtěží kontaminované bahno, budou sinice vodního květu trápit další a další generace. Dnes lidé levněji nakupují chemicky ošetřené a pohnojené plodiny, zítra budou tvrdě doplácet na likvidaci vzniklých škod. Mezi ekonomikou a ekologií jsou totiž podstatně rozdílná zúčtovací a zdaňovací období. V ekonomii to bývá rok, v ekologii se to může protáhnout na čtyři generace. Kde pak bude tomu dlužníkovi, který kvůli momentální ekonomické výhodě zadlužil společnost nutností likvidovat říční fosfor, konec?
EURO: Jednoduchý způsob vašeho hnojení jste už popsal. Ale jak bez chemie bojujete se škůdci?
ŠEVČÍK: Vyvěšuji ptačí budky. Rodinka sýkor s osmi mladými spotřebuje 80 až 120 kg živého hmyzu za rok. Každý kámen, který v sadě najdu, dávám na hromady, a buduji tak „byty první kategorie pro ještěrky. Kvůli slepýšům nastavuji sekačku na vysoký řez, abych je nepřesekl a stačili zalézt, a opečovávám také velké lesní mravence, kteří omezují kolonie těch malých, roznášejících po stromech mšice a s nimi nákazu šarky. Hledím si každé ropuchy či užovky. Žádný z těchto živočichů však není schopen vyhubit všechny škůdce – a je to dobře. Sad je živý organismus a to nejlepší, co pro něj mohu zabezpečit, je rovnováha mezi škůdci a jejich predátory. Nasazením nějakého jedu by bylo možné některého škůdce vyhubit, ale vedle mnoha neškodných příbuzných druhů by vyhynuli i predátoři, kteří by měli absolutní nedostatek potravy. Tím by se ovšem vytvořily ideální podmínky pro kalamitu – vrátivší se škůdce by nenarazil na přirozený odpor a mohl by se neomezeně šířit. Nejspolehlivějším prostředkem proti kalamitám škůdců je co největší druhová rozmanitost živočichů i rostlin. A ta skoro nic nestojí, jen trochu péče. Porozumět biologickému boji je však mnohem složitější než vlítnout na pole a postříkat mandelinku. Chodím do sadu a pozoruji…
EURO: Tím se ovšem neubráníte tomu, že některá jablka budou červivá… ŠEVČÍK: To můžete pustit z hlavy, při krájení křížal červík stejně skončí mezi výkrojky. Ale nemyslete si, dnes už nehraje červ v jablku jen jednoznačně zápornou roli. Když jsem byl začátkem devadesátých let s naší kapelou na zájezdu v Nizozemsku, ukázali mi tam obchod, v jehož výloze bylo vystaveno jablko červem dopředu. Rozum mi nad tím zůstal stát. Teprve lidé, u nichž jsem přebýval, mi vysvětlili: je to důkaz, že jablko vyrostlo bez chemie. Tehdy jsem poprvé začal vážně přemýšlet o tom, že bych v sadě po otci mohl začít pěstovat ovoce v kvalitě „bio . Když pak Holanďané při reciproční návštěvě u nás ten sad uviděli, doslova mi nasadili brouka do hlavy. Mým romantickým snům o sadaření, které jsem snil odmalička, dali konkrétní podobu.
EURO: Nebyl ovšem sad ve stylu socialistického družstevnictví doslova prolit jedovatými postřiky?
ŠEVČÍK: Právě naopak. Od roku 1959, kdy otce konečně přiměli vstoupit do družstva, byl sad oficiálně očesán snad jen jednou. Stříkán nikdy. Družstvo se zaměřilo na chov skotu a čtyřicet let jen páslo a páslo. I v našem bývalém sadu mezi ovocnými stromy. V sedmdesátých letech padlo rozhodnutí, že stromy budou vytahány, aby nedělaly pastvině ostudu. Na okrese však naštěstí došly peníze, a pak už se na stromy zase zapomnělo. Ale lidé o nich věděli, a kdo přišel, ten si natrhal nebo natřásl na domácí pálenku. Nejlíp na tom byl ten, kdo si pospíšil – a tak se tomuto ovoci dlouhá léta přezdívalo Pospíšilovo. Po restituci jsem musel moc přesvědčovat lidi, že to ovoce je už zase Ševčíkovo.
EURO: Co když se neurodí?
ŠEVČÍK: V normálních podmínkách není možné, aby neúroda postihla všechny druhy ovoce. Když se něčeho urodí málo, jiného je víc. Zejména mezi odrůdami jablek pozorujeme střídavou plodnost. Dále sušíme hrušky, švestky a ořechy a jako zvláštnost třešně. Při tak rozmanitém sortimentu se neúrody nebojím.
EURO: Podrží vás při problémech dotace na ekologické hospodaření?
ŠEVČÍK: Sami si to zvažte: v mém případě tvoří dotace pět až sedm procent příjmů a vůbec nestojí za ten adrenalin, který vzbuzují u konvenčních zemědělců. Jako svobodomyslný sedlák se cítím být ponížen, že mi někdo dává almužnu. Mnohem spravedlivější by bylo, kdyby finanční vyrovnání mezi ekologickými a konvenčními zemědělci bylo obráceně – žádná dotace pro nás, ale naopak daň z neznámého rizika pro konvenční zemědělce, úměrná množství chemikálií cpaných do přírody.
EURO: Užívání značky „bio ovšem stojí peníze… ŠEVČÍK: Je to čím dál dražší. Ministerský úředník nevezme váš papír ani do ruky, není–li na něm nalepený tisícikorunový kolek. A kontrola? Musí být. Dnes už podvody jen tak neprojdou. Certifikát se značkou „bio je pro nás životně důležitý, protože prohlubuje důvěru zákazníků. Ale musí to být všechno tak drahé? Je normální, že se nevyplatí rozšiřovat nabídku produktů? Mnozí opravdoví ekozemědělci kvůli nadměrnému úředničení a drahotě odpadli. A na druhé straně se některé velké podniky k ekozemědělství hlásí jen proto, že díky velké rozloze pozemků získají na dotacích balík peněz.
EURO: Do cen vám nikdo nemluví?
ŠEVČÍK: Nejsem závislý na žádném prodejci. Každoročně objedu tři nejdůležitější biojarmarky v Praze, Brně a Valašských Kloboucích a oživím síť zájemců. Objednané sušené ovoce posílám poštou.
EURO: Lidé si ovšem s oblibou sami suší ovoce v horkovzdušných troubách a sušičkách… ŠEVČÍK: Než začneme srovnávat, je důležité se přesvědčit, zda to ovoce má certifikát „bio . Pak vstoupí do hry elektrický příkon – domácí sušička má příkon 2 kW stejně jako naše mnohonásobně větší sušárna, pracující na principu tepelného čerpadla.
EURO: A co sluneční kolektory na střeše?
ŠEVČÍK: To je naplnění mého dlouholetého snu, v němž se prolínala má předchozí profese ener–getika s tou současnou. I tyto dvě technické vymoženosti prohlubují ekologický charakter naší firmičky. Teplou vodu z kolektoru využíváme při práci s ovocem.
EURO: Navzdory „třešňovým žním , které jsou v Bílých Karpatech o dost později než v nížinách, světíte neděli. A jen proto se nám podařilo najít čas na tento rozhovor. Dodržujete vedle křesťanských svátků i nějaké sadařské starodávné zvyky?
ŠEVČÍK: V sadu hospodařím stejně jako otec a ten zas hospodařil stejně jako děda. Ale nevybavuji si žádné sadařské rituály, snad jen ohled na vliv Měsíce. Stejně jako na příliv a odliv moří působí Měsíc svou přitažlivostí i na spodní vody. Stromky by se měly roubovat jen při „odlivu .
EURO: Nelitujete změny životního stylu, který vám v době ovocných kalamit nedovolí pohnout se ze sadu?
ŠEVČÍK: Být sadařem–ekozemědělcem je mnohem tvrdší práce než být podnikovým energetikem. Pracuji více a déle. Tempo mi však diktuje přímo Stvořitel, což je příjemnější, než když poroučí šéf v práci. Svoboda rozhodování je vyvážena tvrdým poznáním, že co si neuděláme, to nemáme.
EURO: Je váš podnikatelský model výroby sušeného bioovoce snadno napodobitelný?
ŠEVČÍK: Samozřejmě, ale jen pro toho, kdo má krytá záda ekologicky stabilní krajinou. Nevěřím v možnost vypěstování bio–ovoce uprostřed intenzivně ošetřovaných sadů.
