Uvolnění fiskální politiky pomůže až s lepším využitím veřejných výdajů
Miroslav Zámečník v týdeníku Euro (22/2013) kriticky rozebral doporučení prezidenta Miloše Zemana, aby se česká ekonomika „proinvestovala z krize“. Má pravdu, v Česku – již od dob reálného socialismu – nejde ani tak o míru investic (ta byla historicky vždy vyšší), ale o efektivnost investování z pohledu ekonomického výkonu a dlouhodobé konkurenceschopnosti.
Celá diskuse má však širší rozměr. Česká ekonomika je již páté čtvrtletí v recesi a podnikatelská, ale i široká veřejnost přitom chce od vlády a ekonomů slyšet, kdy dojde k obratu.
Nově zvolený prezident přišel se svým razantním doporučením. Podobně se chová vláda, když hovoří o prorůstových opatřeních, zrychlených odpisech a dalších krocích. Opozice pak vládu kritizuje pro neschopnost a nabízí vlastní hospodářskou politiku. Nezávislí ekonomové i mezinárodní instituce také přispívají do diskuse.
Názorů a návrhů je celá řada, často protichůdných, vzájemně kritických, ale ekonomika stagnuje dál. A po přečtení Zámečníkova přesvědčivě napsaného článku si čtenář řekne, že se prezident patrně mýlí, ale nedozví se, kdy recese skončí a co pro to udělat.
Problém je v tom, že z krátkodobého pohledu zhruba jednoho roku žádný návod ani není. Od druhé poloviny roku 2011 jsou dvě jasné příčiny české recese. První je zpomalení ekonomického růstu v eurozóně, včetně Německa, s dopadem na poptávku po našich vývozech. Česko není výjimkou, za posledních 18 měsíců podobnou dynamiku vykazují všechny ekonomiky našeho regionu, když kopírují výkonnost Německa. Druhou příčinou je velmi slabá domácí poptávka. V tom se Česko od Polska či Slovenska liší, neboť máme sice stejnou dynamiku ekonomiky, ale absolutní růstová čísla jsou pravidelně o jeden až dva procentní body nižší.
Češi šetří nadmíru Pouze portugalské, italské a španělské domácnosti snížily v roce 2012 své výdaje tak výrazně jako domácnosti české. To jsou však ekonomiky, kde velká část soukromého sektoru, banky i stát musejí snižovat svoji zadluženost. S trochou nadsázky lze říct, že firmy v krátkém období nemaximalizují zisk, ale snižují dluh. To platí i pro banky, které navíc musejí podle nových pravidel zvyšovat kapitálovou přiměřenost.
V těchto zemích si i při téměř nulových sazbách málokdo půjčuje, ovšem i nabídka úvěru je omezená. Peněžní politika je proto málo účinná, fiskální stimulace by dále zvýšila dluh (a o její účinnosti se rovněž vedou spory) a při společné měně devalvovat nelze.
Tyto ekonomiky jsou ve dvojí pasti eura a vysoké zadluženosti. Jejich dlouhá stagnace má tak vysvětlení, někteří ekonomové mluví o „účetní recesi“ – na účetní straně pasiv je velký dluh a nikdo si nemůže půjčovat, utrácet a investovat, i kdyby peníze byly jakkoli levné.
České domácnosti, firmy i banky však pod takovým tlakem na oddlužení nejsou a veřejný dluh se sice v minulých letech zvýšil, ale stále je v našem regionu nejnižší a bez problémů profi nancovatelný. Jsme sice v recesi, ale chováme se, jako kdybychom na tom byli ještě mnohem hůře. I maďarské domácnosti, které jsou pod nesrovnatelně větším tlakem hypotečních splátek (navíc původně přijatých v eurech nebo švýcarských francích, a tedy prodražených poklesem forintu), snížily své výdaje méně než české. Podobně se chovají malí a střední investoři. Z pochopení této skutečnosti pak musí vycházet očekávání hospodářského oživení.
eurOZÓna nePOmŮŽe Překonání první bariéry, poklesu evropské a německé ekonomiky, je mimo naši kontrolu a můžeme pouze spekulovat, co bude. Většina analytiků již nepočítá s další hlubokou krizí eurozóny, stejně ale nikdo neočekává výrazný růst. Osobně řešení nevidím v masivní fiskální podpoře evropské poptávky, byť právě některé ekonomiky tzv. Severu si jisté uvolnění dovolit mohou.
Věřím v tržní nasměrování kapitálových toků z periferních ekonomik na Sever, s cílem jednak sever Evropy hospodářsky oživit, jednak podnítit rychlejší růst cen a mezd a tím i pomoci evropskému Jihu, neboť to by zde znamenalo relativní pokles cen a mezd, a tedy vyšší konkurenceschopnost. Soukromý kapitál se sice od krize již z Jihu stahuje, veřejný kapitál je však uměle, díky problematické podpoře Evropské centrální banky (ECB) a EU, na Jih přesouván, a udržuje tak ceny a mzdy v periferních zemích relativně vysoko. Obrovské přebytky Německa v eurosystému přeshraničních plateb Target2 jsou toho jasným důkazem.
Je to však oficiální politika jak ECB, tak vlád hlavních zemí eurozóny a změny nelze očekávat. Domnívám se proto, že i v dalších dvou letech bude evropský růst velmi nízký a bohužel to platí i pro Německo. Významný podnět pro náš hospodářský růst odtud v následujících letech nečekejme, mírné oživení snad nastane v druhé polovině letošního roku.
ČaS FiSKÁLníHO uVOLnĚní Překonání druhé bariéry pod naší kontrolou je, změna však bude těžká. Jde o začarovaný kruh, kdy se nálada spotřebitelů a investorů zlepší, jen zrychlí-li se růst; k tomu však nedojde bez změny sentimentu v domácí ekonomice. Stále více politiků a ekonomů chce, aby tento bludný kruh rozetnul stát, cestou vyšších vládních výdajů, případně podnikatelských podpor a dotací. Na počátku krize české vlády tyto cesty odmítly. A správně, neboť v malé otevřené ekonomice, jako je ta česká, má fiskální stimulace agregátní poptávky malý dopad, a pokud by k tomu vláda přistoupila, dnes bychom byli ve stejné recesi, jen s vyšším (a dražším) dluhem.
Na konci třetího roku evropské krize a při půldruhého roku trvající české recesi se však situace mění. Díky udržení fiskálně odpovědné politiky během krize finanční trhy považují českou ekonomiku za mimořádně stabilní a nyní si můžeme mírné rozvolnění fiskální konsolidace dovolit. Z tohoto pohledu možná nastal čas pro aktivnější roli státu. Otázka je jakou.
První krok vláda udělala, když již několikráte přehodnotila původní záměr dosáhnout vyrovnaného rozpočtu v roce 2016. Zadruhé, vláda může změnit slovník a přestat zdůrazňovat škrty a úspory. A zatřetí, vláda může najít několik vysloveně krátkodobých prorůstových opatření typu zrychlených odpisů.
To je však vše a – podobně jako v případě eurozóny – nemůžeme ani z pohledu domácí poptávky očekávat nic jiného, než velmi mírné oživení v roce 2013 a pomalý (ČNB optihospodářská misticky předpovídá až zhruba dvouprocentní) růst v roce 2014.
ZeFeKtiVnit StÁtní VÝdaJe Všechny další kroky budou mít pouze středně a dlouhodobý dopad. Vláda však musí jednat ihned. Nejde ovšem o zřízení ministerstva veřejných prací (to by se stalo jen dalším byrokratickým orgánem, peníze spíše polykajícím), ale o co nejrychlejší změnu přístupu k veřejně prospěšným projektům. Hypotetické, třeba i dvojnásobné navýšení prostředků pro stavby dopravní infrastruktury by nemělo – kromě větší zadluženosti – na ekonomiku žádný dopad, neboť tyto stavby nejsou vůbec připraveny.
Proč? Měkká podpora z evropských peněz vede k realizaci staveb, které až příliš často nemají žádný prorůstový efekt, případně jsou v dnešní ekonomické situaci zbytečným luxusem. Boj proti korupci při veřejných zakázkách je jistě chvályhodný, ale nesmí vést ke strachu státních úředníků přijmout složitější rozhodnutí. Další příklady nepřipravenosti veřejného sektoru na větší přístup k financím, případně příklady neefektivnosti dnešních projektů by uměl jistě uvést každý státní úředník, starosta či primátor.
Česká republika je hospodářsky úzce spjatá s Evropou, která se jen pomalu dostává z recese. Pomalu se proto z ní budeme dostávat i my. Nízké sazby ČNB – podobně jako jinde – nemají téměř žádný dopad, pozitivní, leč omezený efekt má politika oslabování koruny. Nálada spotřebitelů a investorů se bude měnit jen pomalu.
K uvolnění fiskální restrikce možná nastal čas, nejprve však musíme být schopni zajistit efektivní využití veřejných výdajů. Musíme se proto smířit, že oživení bude pomalé a společnost jej zpočátku ani nebude vnímat. Taková je realita, a pokud někdo tvrdí, že má zaručený recept na rychlou nápravu, pak maluje blízkou budoucnost narůžovo. ?
O autorovi| VLADIMÍR DLOUHÝ • mezinárodní poradce Goldman Sachs, clen NERV
