Máloco se zapsalo do historické paměti stejně špatně jako Gorbačovova perestrojka
Komentář
Pachuť historie
Máloco se zapsalo do historické paměti stejně špatně jako Gorbačovova perestrojka Touto dobou vtrhla před čtvrt stoletím do našich životů jako velká voda „přestavba“ – občas v ruštině „perestrojka“. Ti z československých soudruhů, kteří v ní už tehdy tušili zradu, mohou nyní pociťovat jisté, byť liché zadostiučinění. Průzkumy veřejného mínění naznačují, že tři čtvrtiny Rusů dnes vzpomínají na slavnou „přestavbu“ s nelibostí. Není pochyb, že mnozí z nich upravují zpětně své vzpomínky, protože se stydí přiznat k iluzím, jež jim později způsobily rozčarování. Málokterá doba se zapsala do historické paměti natolik špatně jako Gorbačovova „perestrojka“. Zčásti tomu napomohla i propaganda současné ruské moci. Na pozadí dle dnešního ruského premiéra Vladimira Putina „největší geopolitické katastrofy 20. století“ však její průšvihy nevypadají až natolik zle. Nejde však jen o klišé. „Přestavba“ byla skutečně grandiózním fiaskem. A ničím jiným ani být nemohla. Čtvrt století odstupu to umožňuje jasně pochopit.
Je třeba začít tím, že „perestrojka“ nikdy žádnou revolucí nebyla. Revoluce znamená změnu společenského zřízení, pravým smyslem „přestavby“ však byl pokus inovovat zřízení existující, aby mu žádná nehrozila. Několik set obstarožních soudruhů, kteří se 23. dubna 1985 sešli v Kremlu, byli všechno jen ne revolucionáři. Tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov je sice přesvědčil, že jsou zdatnými reformátory, ale i to bylo jen kolektivním sněním. Každý vyžilý režim obvykle na rozloučenou provede dojemný a beznadějný pokus „něco s tím udělat“ – nějak se přizpůsobit nelítostné skutečnosti. Tím vzniká fenomén „přestavby“. Je vždy bez vyhlídek na úspěch, poněvadž je zpozdilý. A bývá jen předehrou k opravdové revoluci. Starý sovětský vtip, který vyjmenovává, co všechno jiný generální tajemník – Nikita Chruščov – nestihl udělat. Praví, že udělit carovi Mikuláši II. Leninův řád za vytvoření revoluční situace v Rusku. Stejně jako poslední car nemohl, jsa panovníkem, budovat svou politiku na zrušení monarchie, nemohl ani Gorbačov vycházet ve svém úsilí z premisy, že komunistický režim nemá žádnou budoucnost, a z této perspektivy jednat. Kdyby vládl mocnou jasnozřivostí, nehrnul by se do funkce generálního tajemníka. Drama všech známých „přestaveb“ spočívá v tom, že bývají v režii lidí, kteří o budoucnosti nemají ani ponětí, a proto ve své zaslepenosti namísto přibližování neodvratného zítřka vytyčují neuskutečnitelné, opožděné nebo zcela mýtické cíle.
Co asi vyprávěl Gorbačov domnělým reformátorům v Kremlu na osudovém dubnovém plénu? Že se v budově sovětského impéria objevily četné trhliny? O rozvratu finančního systému? O nutnosti uvolnit soukromou iniciativu? Ani náhodou. Stejně jako svého času Mikuláš II. nebo dnes ruský prezident Dmitrij Medveděv i on vyzýval k modernizaci. Tehdy měla umělecký název „zrychlení“. Proto byly zbytky peněz ze státní pokladny nesmyslně napumpovány do socialistického průmyslu a kolchozního zemědělství. „Zrychlení“ bylo vzorem vytyčení falešné mety, jež v podmínkách časové tísně odváděla společnost od řešení skutečných problémů. Aby toho nebylo málo, zemi vysilovaly další beznadějné kampaně – boj proti alkoholu a „příjmům neprokázaného původu“ či za upevnění pracovní disciplíny. Nebyla opomenuta snad žádná příležitost rozkolísat systém, který stejně mlel z posledního.
Nějaký čas se „perestrojka“ valila samospádem a nazdařbůh a těšila lid, který vítal, že hřbitovní klid vystřídal aspoň nějaký rozruch. Když zmatek zesílil, přišel zoufalý Gorbačov s myšlenkou „socialismu s lidskou tváří“. Byl to jen další falešný cíl, ideologicky přežitý zhruba o dvacet let. Gorbačov svými nevědomými činy přece jen investoval do lepší budoucnosti, aniž však někdy pochopil jejich smysl. Rozšíření občanských svobod a zrod spontánních občanských iniciativ totiž umožnily Rusku vyhnout se revoluci dle rumunského vzoru.
V konečné fázi přestavby se tentýž Gorbačov, který čelil rozpadu říše, pokusil o roli kontrarevolucionáře. Ani té se však nezhostil úspěšně. Zabránila mu v tom vlastní nerozhodnost a nechuť k velkému násilí. Režim, který vzešel z nevyhnutelné revoluce roku 1991, byl z mnoha hledisek společenskou perverzí, protože zdědil rozvrácenou ekonomiku a prohnilou byrokracii. Na rozdíl od toho, který zplodila předchozí revoluce roku 1917, však nebyl totalitární. Je to i malou zásluhou zbloudilé a nevědomé Gorbačovovy „perestrojky“, ke které se dnes nikdo nezná. Zůstala po ní pachuť, ale i ponaučení, že čekat na „perestrojščiky“ shora se nevyplácí. Přicházejí zpravidla pozdě a zkazí, co mohou. Dobrá je jen obnova, jejímž hybatelem je sama společnost.
