V Evropě se diskutuje o úpravě legislativy o léčivech
„Jedna dvě, klíště jde, klíště si jde pro tebe…“ říká na reklamním plakátku z metra zachmuřená holčička, která jako by vypadla ze seriálu Adamsova rodina, a sugestivně přitom míří prstem ven z plakátovací plochy na kolemjdoucí. „Vakcina je pouze na lékařský předpis, čtěte příbalový leták,“ píše se drobným písmem pod obrázkem s očkovací látkou.
Těžko říct, nažene-li ta lehce morbidní fotografie do lékařských ordinací davy lidí, vyžadujících vakcínu. Jisté je, že farmaceutické firmě, která ji vyrábí, mohou ostatní výrobci léků jen tiše závidět: ona svůj produkt vázaný na lékařský předpis na rozdíl od nich veřejně propagovat smí. Přesněji řečeno - na vakcíny se jaksi nevztahuje strach evropských politiků z toho, že by pacient naletěl reklamě a vyžadoval od lékaře něco, co viděl včera v televizi. Členské země si tudíž v případě očkovacích látek mohou samy stanovit, zda reklamu povolí, či ne. A u nás to možné je.
EU je proti.
Ne tak u ostatních léků na předpis. Tam v podstatě platí striktní celoevropské ne. Totiž - zatím.
Farmaceutické firmy jsou mocnými hráči, a vyhodíte-li je dveřmi, oknem se tlačí dovnitř. Ten příměr není jen otřepané klišé. Když ještě před vstupem Česka do EU výrobci léčiv neuspěli se svým lobbingem u poslanců Evropského parlamentu, aby se uvolnila možnost pro informování pacientů u léků vázaných na předpis, je dost možné, že se jim to podaří teď, aniž by mnozí poslanci tušili, že ve skutečnosti hlasují pro uvolnění reklamy. O nic jiného tady však ve skutečnosti nejde, ať už se bude mluvit o „právu pacienta na informace“, nebo se těmto snahám dá nějaká jiná nálepka.
Nové zákonodárství.
V Evropském parlamentu se totiž právě formuje iniciativa, jejímž výsledkem má být za několik měsíců návrh nové legislativy o lécích. Ta dosavadní je z počátku devadesátých let a už dávno nevyhovuje. Poslední větší změny jsou z roku 2004, z doby jen několik dní před vstupem nových členských zemí do EU. Skoro jako by to byl trochu naschvál od staré patnáctky: rychle to schvalme, než přijdou ti noví a zkomplikují nám to.
V každém případě teď má být součástí nového návrhu zákonů další pokus, aby výrobci léků směli na svých webových stránkách, v letáčcích či na plakátech, ale i jinak podávat informace o lécích vázaných na předpis.
Reklamu ne, informovat ano.
S nápadem přichází Evropské farmaceutické fórum. Tedy diskusní skupina složená z vysokých úředníků Evropské komise, ministrů zdravotnictví, europoslanců, zástupců farmaceutického průmyslu i pacientů. Dvouleté funkční období pracovní skupiny skončí na přelomu roku a výstupem z jejich úřadování má být právě návrh nového balíku zákonů o lécích.
„Přímou reklamu ne, s tím souhlasím. Ale nepodávat informace?“ diví se europoslanec Milan Cabrnoch. Právě on spolu se svým německým kolegou Jorgem Chatzimarkakisem patří k těm, co se nejvíce snaží vysvětlovat, proč by farmaceutické firmy měly o svých lécích referovat nejen lékařům a odborné veřejnosti jako nyní, ale i laikům.
„Je rozdíl mezi reklamou a pouhou inzercí. A dá se přece dobře ošetřit, kudy ta hranice vede. Firmy nemohou tvrdit, že po jejich inzulínu pro diabetiky se pacientům navrch zlepší pleť. Ale podat lidem informaci, že je na trhu nový inzulín, co je na tom špatného? Copak pacienti jsou takoví blbci, že si s tím neporadí?“ ptá se Cabrnoch.
Zbytečná ochrana?
Není sám, komu vadí, že se jej zákonodárci snaží ochránit nadbytečně - před ním samým. Také někteří odborníci z královehradecké farmaceutické fakulty míní, že uzrál čas ke změnám.
„Evropa je na rozdíl od Ameriky co do reklamy konzervativní. Je to dáno historicky a je to v jistém směru v pořádku. Vzhledem k tomu, že však pacient doplácí na léky na předpis stále více a do budoucna bude jeho podíl ještě stoupat, protože žádný evropský zdravotnický systém nemůže ze solidárního pojištění financovat celý balík hrazených léků, který navíc stále bobtná novými moderními produkty, je logické, že lidé budou chtít více a více spolurozhodovat o své léčbě,“ říká Lenka Práznovcová z Farmaceutické fakulty v Hradci Králové, „k tomu však pacient potřebuje informace. Dnes si je každý najde na internetu, tak proč se bránit moderní době a bránit výrobcům, aby o svých lécích sami informovali? Liberalizace reklamy je pro Evropu zcela nezbytná.“
Představa europoslanců.
Jak by tedy to podávání „informací o lécích“ mělo fungovat? Nejdříve je podle Cabrnocha nutné stanovit pravidla hry. Tedy definovat, co si výrobci smějí dovolit a co už ne. „Zakázat srovnávací reklamu, lživá tvrzení nebo neověřitelná tvrzení typu - tento lék je o třicet procent účinnější než acylpyrin… Například. Nevím, neumím tu hranici definovat a myslím, že diskuse okolo toho bude hodně dlouhá. Ale vím jistě, že existují odborníci, kteří tu hranici najít umí a dokážou říct: toto je seriozní informace a toto už reklama,“ říká Cabrnoch.
V jednom má rozhodně pravdu. Diskuse, pokud k ní dojde, bude dlouhá. Česko není jedinou zemí, která má pravidla pro reklamu na léky zakotvená v zákoně o regulaci reklamy, hned vedle tabáku a zbraní. Drobnost, která dokonale ilustruje, jak jsou léky specifická (a výbušná) komodita. A až tato diskuse proběhne, nechal by Cabrnoch dokonce na výrobcích léků, jak a také kdy a kde se rozhodnou o svých výrobcích pacienty informovat. Tedy pochopitelně v mantinelech daných zákonem.
Udají se navzájem?
O tom, kdo by kontroloval, zda firmy při takovém „podávání informací“ nelžou, má Cabrnoch také svou představu. Nejlépe podle něj vždycky je, kontroluje-li konkurence. Počítá s tím, že své jméno si firmy ohlídají nejen samy, ale i navzájem.
„Když bude někdo inzerovat, že tento lék má skvělé účinky na srdce, a ono je to mazání na koleno, tak to si pište, že se firmy navzájem udají. Co si na mně kdo vezme, když na internetu zveřejním lživou informaci, jakých je na internetu konkrétně okolo léků plno? Nic. Ale když to udělá farmaceutická firma na svých oficiálních webových stránkách, má ostudu a může dostat pokutu. Když někdo přijde s tím, že třeba Zentiva lže, pak to je přece šílená zpráva pro ně. To oni nesmějí připustit a také to nepřipustí,“ věří Cabrnoch.
Navíc je možné, aby si každá členská země ve svých zákonech upravila, kdo bude ze zákona kontrolovat výrobce léků. Mohl by to podle něj být Státní ústav kontroly léčiv nebo klidně něco jako Rada pro kontrolu reklamy na léky.
Takto kouzelný ráj pro farmaceutické firmy ovšem nefunguje ani v jinak velmi liberální Americe. Tam reklamu úřady velmi přísně hlídají. A stotisícové pokuty, které rozdává česká Rada pro reklamu výrobcům potravinovým doplňků, vypadají směšně vedle těch od americké FDA, tedy amerického úřadu pro potraviny a léky.
Chraň nás pánbůh.
Lékaři jsou však tvrdě proti tomu, aby se uvolnila reklama na léky. Jednak mají tak trochu strach ze ztráty svého informačního monopolu, který jim dělá dobře, a také se bojí, že reklama lidem ublíží. Řada pacientů totiž bude v ordinaci na lékaře tlačit, že včera byl v televizi ten „úžasně zázračný lék, tak mi ho doktore předepište“. Odolat tlaku a vysvětlovat, proč není pro konkrétního člověka zrovna tento lék vhodný, je náročné a lékařům by to jistě komplikovalo život. „Chraň nás pánbůh před reklamou na léky!“ zvolal dokonce před časem mluvčí Sdružení praktických lékařů Jan Jelínek.
„To je nesmysl, informace nikomu neublíží,“ mává rukou Cabrnoch, „léky, které si dnes můžete koupit volně a jež reklamu mít smějí, si může ublížit více. Někdo vás zblbne, vy si koupíte produkt s ezoterickými účinky a označením přírodní látka a přiotrávíte se.“ U léků na předpis je podle něj pojistka právě v podobě receptu. Ten smí předepsat jen lékař, a když usoudí, že pacient lék nepotřebuje, prostě jej nepředepíše. Logické vysvětlení, které však nemá platnost v zemi, kde na každého pacienta při návštěvě lékaře připadají v průměru 1,2 předepsaného receptu.
Benevolence má hranice.
Odhlédneme-li od zaujatých lékařů, všichni farmaceutičtí odborníci nesdílejí nadšení pro svobodu informací v podobě reklamy. Třeba šéf katedry sociální a klinické farmacie FaF UK v Hradci Králové Jiří Vlček je opatrný. „Česká společnost, zejména ta starší, na to není připravena. Starší populace, která je zároveň největším konzumenty jak reklamy, tak léků, neumí s reklamou žít. Myslím, že by příliš na lékaře tlačili, že chtějí to, co zrovna viděli v televizi, a způsobilo by to více škody než užitku,“ říká. Nejdříve je podle něj nutné „dovzdělat“ a vychovat populaci v tom, jak má zacházet s reklamou, a pak teprve uvolňovat stavidla výrobcům léků.
Podobně opatrný je i Státní ústav pro kontrolu léčiv. Podle jeho šéfa Martina Beneše je jisté, že zvyšování spoluúčasti přinese větší emancipaci pacientů. Zároveň to však i znamená větší hlad po informacích a vyšší míru rizika, že pacient informace nepochopí. „A takové stavy nastávají snadněji, není-li příjemce informace schopen korektní informace získat. Nikdo proto pacientům právo na informace neupírá. Jenže by měly být věrohodné,“ říká.
Jedním dechem však dodává: Proč svěřovat poskytování informací zrovna do rukou výrobců léků? „Už teď přece existuje celý registr léků, který spravujeme a v němž si každý na internetových stránkách SÚKL může najít veškeré informace o všech produktech na trhu. Navíc právě rozpracováváme koncept rozšíření komunikačních kanálů pro poskytování nezávislých informací o léčivých přípravcích nejen rekonstrukcí našeho webového portálu, ale i přímým zapojením informačních registrů do systému veřejné správy,“ říká.
Centrální sklad informací.
Existuje totiž myšlenka ministerstva zdravotnictví, že by na internetu vzniklo jakési centrální úložiště léčiv, odkud by pacient mohl čerpat nezkreslené informace o lécích a jejich účincích, s interaktivní možností hlášení negativních účinků přímo pacientem. Jistě, jenže z takto podaných informací neplyne farmaceutickým firmám žádný profit.
A že jde o slušný byznys, to dokazuje jedno, byť starší číslo z komparativní analýzy Helen Mitchellové a Terezy Urbanové o přístupu pacientů k informacím v Evropě a ve Spojených státech: celkem 2,6 miliardy dolarů šlo před sedmi lety v USA jen do přímé reklamy na léky (Direct to Consumer Advertising - DTCA). Což je desetina výdajů, které jdou na výzkum a vývoj nových léků.
USA versus starý kontinent.
Jakékoli srovnávání se Spojenými státy však naráží na rozdílnost zdravotnických systémů. A také na historickou propast. První přímá reklama na léky se totiž v USA objevila už v osmdesátých letech, takže Američané se už dávno sžili s tím, že při sledování filmu musejí překousnout nejen reklamu na plenky či kávu, ale i na nejnovější antikoncepci. Takže všechny analýzy FDA skutečně odrážejí realitu, když dokazují, že spotřeba léků kvůli reklamě nijak dramaticky nevzrostla. Jenže v Evropě je situace jiná.
Za obavami lékařů o zdraví pacientů „zpitomělých“ reklamou se ve skutečnosti skrývá ještě jeden, důležitější moment: strach z krachu celého solidárního zdravotnického systému. V USA totiž vládní výdaje na zdravotnictví tvoří 44 procent celkových výdajů na ně. Zbytek tak či onak platí pacient. V EU jde naopak 75 procent těchto výdajů z veřejných peněz. Nejvíce v Nizozemsku, kde vládní výdaje pokrývají 100 procent celkových výdajů na zdravotnictví, a v Česku, kde jde o 92 procent. Není divu, že každý další tlak na to, aby se předepsalo více hrazených léků, za takové situaci ohrožuje.
Zajímavá čísla.
I další čísla jsou zajímavá. Z údajů společnosti IMS Health a z panelu distributorů plyne, že Češi za volně prodejné léky plus potravinové doplňky v loňském roce utratili 10,4 miliardy korun. To vše v ex factory price čili bez lékárenských i distributorských marží. Ve statistice jsou přitom pouze léčiva, která prošla standardním distributorským řetězcem. Dalších přibližně 60 procent těchto léků míjí velkoobchodníky a míří přímo do supermarketů.
V reálných číslech to tedy znamená, že v Česku se ročně utratí okolo 20 miliard korun za vitamíny, léky na bolest, proti kašli, chřipce. Což je polovina toho, kolik jde z veřejného zdravotního pojištění za léky na předpis.
Ale zpět k volně prodejným lékům, jen za přípravky proti křečovým žilám jsme zaplatili více než čtvrt miliardy. Za léky proti bolestem, jako jsou Ibalgin a Paralen, to bylo téměř tři čtvrtě miliardy. To velmi dobře ilustruje ochotu lidí v lékárně dobrovolně vytáhnout peněženku a platit i za léky, jejichž účinnost je sporná. Není divu, že výrobci chtějí propagovat také léky na recept, vidí-li ten penězovod. A obzvlášť dobře by profitovali výrobci antidepresiv, léků na vysoký tlak a cholesterol, antikoncepce či prášků na spaní. Tedy léků, které se týkají velké části populace.
Záhadné nerovnosti.
Evropské sdružení výrobců léčiv EFPIA proto v dokumentu z letošního konce ledna požaduje, aby farmaceutické firmy patřily mezi ty, které smějí veřejně podávat informace o lécích. Firmy sdružené v EFPIA, vědomy si citlivosti veřejných evropských rozpočtů v tomto směru, však opatrně dodávají, že ne formou DTCA marketingu. Tak soustředěnému útoku se tentokrát bude evropským poslancům jen těžce odolávat.
Ve zmiňovaném dokumentu mají výrobci léků pravdu v tom, že v různých zemích existuje odlišný přístup pacientů k informacím o lécích. A EFPIA žádá, aby se legislativa sjednotila. Zvláštní paradoxy však existují nejen mezi jednotlivými zeměmi, ale rozdílná jsou pravidla i pro jednotlivé druhy produktů.
To v Česku například znamená, že pacient sice nemá právo shlédnout reklamu na léky na předpis, ale zákonodárci se už paradoxně neobávali, že nepochopí nebo si špatně vyhodnotí reklamu na zdravotnické prostředky. Pro ty totiž přísné regule neplatí.
Zajímavý je také český výklad evropských regulí co do nároku odborníků nechat se ovlivnit reklamou. Podle českých zákonů smí reklama na vázané léky mířit jen k těm, co je předepisují - tedy k lékařům. Ten, kdo je vydává a farmakoterapii na vysokých školách studuje, na to právo nemá. Zdravotní sestry jsou tak z vlivu reklamy na léky na předpis nesmyslně vyloučeny.
Necelé čtyři minuty.
Zkusme malý test. Jak dlouho potrvá, než na internetu najdete všechny nejdůležitější informace třeba o nejnovějším léku na depresi? Z vyhledavače po šestatřiceti vteřinách hledání a porovnávání vítězně vyšel cipralex. Srovnejme ho s dalšími léky: chemické složení, funkci v těle, nežádoucí účinky, cenu, jeho vliv na tělesnou váhu, možnost užívat v těhotenství, zkušenosti pacientů i lékařů… Celkem tři minuty čtyřicet vteřin stačí na to, aby kdokoli díky internetu zjistil slušnou porci informací o léku na předpis. Nakolik jsou přitom údaje relevantní, je sporné. Takže otázka teď už zjevně nezní, zda povolit uvolnění reklamy na léky vázané na recept, či ne, ale spíše jaké vytyčit mantinely. Dřív nebo později si totiž farmaceutické firmy stejně prolobbují své. Platí tu však totéž, co kdysi na Divokém západě: kdo dřív zatloukl do země kolík a vymezil své území, ten určoval pravidla hry. A výrobci léků už kolíkovat začali.
