Pád Leo Kircha

2. 4. 2002

Mediální magnát je v hluboké krizi

Počátkem minulého roku vytočil Erwin Huber, vedoucí úřadu bavorského premiéra Edmunda Stoibera, číslo vrcholného managementu HypoVereinsbank, druhé největší veřejně obchodované banky v Německu se sídlem v Mnichově. Telefonát se týkal závodů formule 1. Huber však nevolal proto, aby si povykládal o vítězích a poražených z minulého víkendu. Snažil se vedení banky přesvědčit, aby mnichovskému mediálnímu magnátovi Leo Kirchovi pomohla financovat vysílací práva na formuli 1. Kirch je přitom nejenom jedním z největších zaměstnavatelů v Bavorsku, ale také velkým stoupencem německých konzervativních politiků. Ačkoliv Huber později jakýkoliv nátlak na HypoVereinsbank popřel, připustil, že jednomu z členů představenstva sdělil, že formule 1 má „zásadní ekonomický význam“ pro bavorský mediální průmysl.
Banka se však vzepřela. V minulosti už totiž Kirchovi poskytla 400 milionů dolarů, a jeho placená televize přesto vykazovala mnohamiliardové ztráty. Ve většině tržních ekonomik by v tomto bodě asi vše skončilo. Protože jsme ale v Bavorsku, existovala ještě jedna možnost: Bayerische Landesbank, úvěrová banka z 50 procent vlastněná státem a kontrolovaná převážně Stoiberovými spolupracovníky. Zemská banka Kirchovi ve velmi krátké lhůtě půjčila zhruba miliardu dolarů, a vsadila tak peníze daňových poplatníků na projekt, který se místním bankám zdál příliš riskantní. „Za tím musejí být politické páky,“ domnívá se Peter Paul Gantzer, sociálnědemokratický poslanec bavorského parlamentu, který vztahy vlády a Kircha kritizuje.

Přesto se tímto způsobem v Německu dlouho podnikalo. Politické styky se sice počítají v každé zemi, ale v Německu, kde mohou státem ovládané banky půjčovat podle libosti a kde je zveřejňování účetnictví ve firmách jen zřídka prioritou, může adresář se správnými telefonními čísly dovést mocného podnikatele hodně daleko, možná až příliš.
To je podle všeho také případ jednoho z nejmocnějších evropských mediálních magnátů Leo Kircha. Celá léta se mu dařilo přesvědčovat banky, aby mu poskytovaly obrovské úvěry, a nakonec svou firmu dovedl na pokraj krachu. Věřitelé nyní teprve hledají řešení a pomoci jim v tom mají partneři předních advokátních kanceláří, které si dosadili do Kirchova ústředí, aby ohlídali jejich zájmy. Kirchovi političtí spojenci se pro mnichovského podnikatele možná pokusí získat čas pomocí státních úvěrů a tlaku na banky. Manažeři dalších mediálních firem, kteří situaci pozorně sledují, si však nedovedou představit, že by si Kirch mohl nad svým životním dílem udržet kontrolu. „Podle mě nemá šanci,“ tvrdí manažer zábavní společnosti se zahraničním vlastníkem, která s Kirchem spolupracovala.
Jako v každém zdařilém melodramatu najdeme i v Pádu Kirchovy říše desítky herců. Banky a obchodní partneři se už teď přetahují o zbylá televizní práva v zoufalé snaze získat zpět alespoň devět miliard dolarů bankovních úvěrů a jiných závazků Kirchovy firmy. Nejvýznamnější německé banky s největší pravděpodobností přijdou o stovky milionů a možná si pohorší i v úvěrovém ratingu. Stamilionové částky asi nikdy neuvidí ani majitelé studií Vivendi Universal, Viacom a další, protože Kirch odmítá dodržet smlouvy, podle nichž jim má zaplatit za německá práva k jejich programům. Ohroženi jsou také Kirchovi investoři Lehman Brothers a společnost Kingdom Holding saúdskoarabského prince al Valída bin Talal bin Abdul Azíz al Saud.

Katastrofa se vším všudy vyzývá k podrobné sebeanalýze podnikatelských praktik, které mají celý propletenec na svědomí. Její důsledky značně přesahují hranice německého mediálního světa, protože Kirchův pád může otevřít dveře na největší evropský trh společnosti News Ruperta Murdocha. Kauza zesílí tlak na omezení privilegií polostátních zemských bank a rovněž ovlivní celostátní politiku, neboť v podzimních volbách jistě ohrozí šance bavorského premiéra Stoibera na sesazení kancléře Gerharda Schrödera. Zároveň vyvolává rivalitu mezi německými bankami, jež přemýšlejí, jak se s Kirchovými problémy vypořádat, a nahlodává tím jednotu německé finanční, podnikatelské a politické aliance. HypoVereinsbank a další úvěrové banky jsou dotčeny, že šéf Deutsche Bank Rolf Breuer veřejně zpochybňoval bonitu KirchGruppe. Leo Kirch, jenž je v německých podnikatelských kruzích jako ryba ve vodě, možná nakonec neprůhlednému a uzavřenému systému, díky němuž se jako podnikatel prosadil, pomůže vykopat hrob. „Banky se podle mého názoru opět přesvědčí, že když si nedají dostatečně záležet na svých domácích úkolech, můžou za to hodně zaplatit,“ domnívá se Christian Strenger, člen německé vládní komise pro správu a řízení podniků.
Na pádu pětasedmdesátiletého podnikatele je však i cosi dojemného. Konkurence mu dlouho zazlívala jeho tajnůstkářství, vyjednávací taktiku a využívání politických konexí. Zároveň se ale musela obdivovat jeho bystrosti, pracovní morálce a podivuhodné touze riskovat, což synovi drobného vinaře z Frank pomohlo vybudovat mediální říši v hodnotě pěti miliard dolarů.

Součástí Kirchovy legendy jsou i jeho začátky. Po válce se jako devětadvacetiletý vydal do jižní Evropy a pátral po filmech, které by bylo možné dovézt do Německa. V té době byl tak chudý, že musel občas přespávat ve svém Volkswagenu. Jeho prvním úspěchem byla Felliniho Silnice vyprávějící smutný příběh cirkusového siláka. Kirch si vypůjčil 58 tisíc dolarů od rodičů své ženy, zajistil si práva na německojazyčnou verzi a pronajímal film domácím kinům.
Zisk ze Silnice odstartoval jeho kariéru obchodníka s programy. Krátce nato se dostal do Hollywoodu a začal uzavírat smlouvy na dovoz amerických show do Německa v objemu milionů dolarů. Jak Kirch později uvedl v jednom interview, první velký obchod sjednal v roce 1959 s United Artists/Warner Bros. Jednalo se o typicky riskantní a odvážný kousek. Jeho hlavními zákazníky byly tehdy monopolní veřejné vysílací společnosti v Západním Německu. Ty Kirchovi řekly, že budou mít v nejbližší době zájem o maximálně 70 filmů, za něž jsou ochotny zaplatit zhruba 900 tisíc dolarů. Problém byl v tom, že americké studio odmítlo prodat méně než 400 filmů a požadovalo za ně 2,7 milionu. Kirch dostal strach, že by ho mohl Hollywood obejít a obrátit se na vysílací společnosti přímo, a tak si vzal úvěr a koupil celý balík. Spočítal si totiž, že dříve či později si německé firmy přijdou i pro zbytek filmů.
To se také stalo. Kirch tím vytvořil model, kterým se poté řídil po většinu svého podnikatelského života. Půjčoval si peníze a ty sázel na velké projekty, jež mu posléze přinášely obrovský zisk. Postupem času se z něj stal hlavní dodavatel zahraničních programů pro německou televizi. Nadaboval v němčině pořady, jako Star Trek nebo Lawrence z Arábie, a pak je s tučným ziskem prodal. Podle některých názorů více než tučným. V 70. letech se veřejné vysílací společnosti dostaly pod palbu kritiky, která jim vyčítala, že jsou na Kirchovi téměř absolutně závislé. Mediální magnát však tento spor, jakož i mnoho dalších, přežil. Jeho politické styky, mimo jiné i úzký vztah s budoucím kancléřem Helmutem Kohlem, mu to určitě nijak neztížily.

Ve většině Německa Kircha démonizovali jako monopolistu, který bohatne z veřejných prostředků. V Bavorsku měl ale do veřejného nepřítele daleko. Jeho společnost zaměstnávala téměř deset tisíc lidí a v Mnichově a okolí se vyrovnala takovým firmám, jako BMW nebo Siemens. Někteří z jeho chráněnců se osamostatnili a založili v oblasti nové společnosti a s nimi i další pracovní místa. U Kircha původně pracoval i Thomas Haffa, zakladatel mediální společnosti EM.TV, která se rovněž stala symbolem úspěchu, po němž následuje pád. Avšak ti, kdo Kircha osobně poznali, ho popisují jako okouzlujícího a kultivovaného člověka, milovníka klasické hudby a přítele Leonarda Bernsteina. Tomu dokonce pomáhal financovat jeho televizní pořady. „Stačilo osobní setkání a řada lidí, kteří Kircha neměli v lásce, změnila názor,“ říká jeho dlouholetý známý Norbert Schneider, předseda německého úřadu pro vysílání. Byl to workoholik a k podřízeným měl otcovský přístup. Podle bývalých zaměstnanců se vždycky v pátek v deset večer s těmi, kdo byli ještě v práci, podělil o láhev červeného.
Lidé, kteří ho znají, říkají, že nemá ve zvyku ukazovat světu, jak je bohatý. Často jej najdete ve skromné mnichovské kanceláři, již má od té doby, kdy začínal. V neděli odpoledne, což je pro Kircha pracovní den, se v ní scházejí všichni vrcholní manažeři společnosti a trpělivě čekají na svých pár minut se šéfem. „Pokud chcete u Kircha dělat manažera, nevyhnete se tomu,“ říká jeden bývalý výkonný ředitel.

V polovině 80. let byl Kirch jedním z nejbohatších Němců a kvůli cukrovce se potýkal s poruchami zraku. Táhlo mu sice pomalu na šedesátku, ale na odpočinek nepomýšlel. V roce 1984 se stát vzdal svého monopolu na televizní vysílání, a vytvořil tak obrovskou příležitost. Brzy poté figuroval mezi zakladateli jedné z prvních soukromých stanic v Německu - Sat.1. Kromě toho začal budovat čtyřicetiprocentní podíl ve společnosti Axel Springer Verlag, která vydává největší německé noviny Bild. V roce 1996 učinil Kirch svou vůbec největší sázku na digitální placenou televizi. Ta měla divákům nabídnout nejčistší zvuk i obraz a kromě toho i interaktivní programovou nabídku. Kirch snil o tom, že slibnou technologii ovládne, a získá tak pro své filmy nové trhy.
Ve skutečnosti si ale zakládal na katastrofu. V prvním roce přilákala placená digitální televize KirchGruppe pouhých 100 tisíc diváků, jinými slovy jen zlomek potřebného množství. Do roku 2000 vložil Kirch do projektu 2,8 miliardy dolarů. V současnosti na něm podle údajů investiční banky WestLB Panmure (spadající pod düsseldorfskou Westdeutsche Landesbank) tratí přibližně 1,3 milionu dolarů denně. V loňském roce vzrostl počet předplatitelů hlavního programu KirchPayTV Premiere World o pouhých 110 tisíc diváků na celkem 2,4 milionu, což je mnohem méně, než kolik by bylo potřeba, aby se projekt alespoň zaplatil.
Kde se stala chyba? Všude, tvrdí manažeři z oboru a Kirchovi bývalí zaměstnanci. Externí dekodér přijde na 500 dolarů a Kirch se tvrdošíjně pokoušel naúčtovat tento výdaj předplatitelům. V otázkách přímého jednání s předplatiteli nebo rozvoje technologií měl pramálo zkušeností, ale přesto odmítl partnery, kteří mu takové know-how mohli zajistit. „Chtěl všechno pro sebe. To byla jeho největší chyba,“ konstatuje Michael Dornemann, bývalý šéf zábavy společnosti Bertelsmann, která nakonec z partnerství s Kirchem vycouvala.
Placenou televizi zatěžovaly především obrovské sumy, které Kirch platil za práva k filmům a sportovním akcím. Podle odhadů WestLB se ve smlouvách se zahraničními mediálními společnostmi zavázal, že do roku 2006 zaplatí za filmy kolem 2,6 miliardy dolarů. Studio Vivendi, které se z Kircha pokouší dostat 200 milionů dolarů, je jen jednou z řady společností zatažených do soudních sporů. Znalci oboru se domnívají, že například Paramountu dluží Kirch 100 milionů dolarů podle smlouvy na jednu miliardu dolarů, kterou podepsal na deset let v roce 1996.

Ačkoliv německá periodika, jako magazín Manager, začala na jeho alarmující zadluženost upozorňovat už v roce 1997, Kirchovi se ještě překvapivě dlouho dařilo získávat další peníze. Při pohledu zpátky se můžeme ptát, proč si bankéři vykopali tak hlubokou jámu. Částečnou odpovědí je „Německo, s. r. o.“, nexus státní a podnikatelské sféry, který dříve v této zemi vládl a ještě úplně neodumřel. Přední bankéři soukromě připouštějí, že byli pod jemným, ale účinným politickým tlakem, aby nechali úvěrové kohoutky otevřené. Televizní duopol Kirch-Bertelsmann totiž sloužil oběma stranám, které chtěly zabránit tomu, aby podíly v německých mediích přešly do rukou zahraničních společností.
K víře bank v Kircha také významně přispívá sama jeho osobnost. „Kirch je fascinující, okouzlující, přitažlivý a přesvědčivý člověk, který nepochybuje, že nakonec zvítězí,“ říká jeden vysoce postavený bankovní manažer. Pro bankéře, jejichž klienty obvykle bývají průmyslníci a obchodníci s nemovitostmi, představoval cestu k lesku a slávě showbusinessu. Také měli jen málo objektivních nástrojů k posouzení hodnoty jeho filmotéky, kterou často používal jako zástavu. A co je nejdůležitější, Kirch měl za sebou 45 let půjček, sázek i výher ve velkém stylu. Bylo jen těžko představitelné, že by prohrál.

Placená televize mu však prohru přinesla. Krize začala být akutní v lednu, kdy se vydavatelství Axel Springer Verlag rozhodlo využít opční právo na prodej v hodnotě 670 milionů dolarů. Tato dohoda Kircha zavazovala, aby vykoupil zpět podíl Springeru ve společném podniku. A to je teprve první zlověstný termín, který letos visí nad jeho hlavou. Podobnou opci, týkající se britské placené televize BskyB, chce do října uplatnit také Murdoch.
Síla Kirchovy osobnosti však mnohé stále udržuje v naději, že se mu podaří nalézt východisko. „Ta možnost tam určitě je,“ tvrdí Hans-Joachim Mertens, člen dozorčí rady ProSiebenSat.1 Media, která je obchodována ve Frankfurtu a již ovládá Kirch. I Mertens ale připouští, že to „nebude snadné“. Banky se totiž pořád snaží vyhnout bankrotu. Někteří spekulují, že věřitelé kolaps kvůli Stoiberovi odloží alespoň do zářijových voleb.

Ať už to dopadne jakkoliv, zainteresovaní bankéři tvrdí, že musí nutně dojít k radikální restrukturalizaci. Murdoch by mohl převzít z Kirchových rukou placenou televizi. Podíl v komerční vysílací společnosti ProSieben by se dal zobchodovat na burze. Práva k formuli 1 by mohla zajímat výrobce automobilů. Podle jednoho bankovního zaměstnance „se většina bankéřů stále domnívá, že se skupina v zeštíhlené podobě ještě dá zachránit“.
Kdyby Kirch oznámil, že je v platební neschopnosti, neodrazilo by se to jen ve finančním světě. Mohlo by to smést i 480 milionů dolarů, které součást Kirchova impéria obchodující s právy dluží německým fotbalovým klubům. To by ohrozilo klubové finance a katapultovalo aféru z finančních stránek novin na pohovky v obývacích pokojích. Stoiber, křižující Německo se svou kancléřskou předvolební kampaní, by pak mohl mít hodně co vysvětlovat - a to by pro něj jako pro kandidáta establishmentu rozhodně nebyl snadný úkol.

Pro věřitele, jako Deutsche Bank a Dresdner Bank, může být jedinou útěchou to, že by krize Kirchova impéria mohla uspíšit kampaň Evropské unie za odstranění privilegií zemských bank. Ty si díky státním zárukám udržují vysoký úvěrový rating, ačkoliv mají riziková úvěrová portfolia. Aféra také nahrává zastáncům přísnějšího finančního dohledu a zprůhlednění hospodaření, zejména po katastrofě amerického Enronu. „My vlastně neznáme plný rozsah zadluženosti skupiny ani termíny splatnosti,“ přiznává úředník jedné věřitelské banky. Tlak na zprůhlednění by se mohl rozšířit i na veřejně obchodované společnosti skrblící s informacemi, například Volkswagen.
A co Kirch? Ten v horlivé snaze zůstat likvidní prodává svá aktiva jako třeba podíl ve vydavatelství Springer nebo svou 25procentní účast ve španělské televizní společnosti TeleCinco. Pozorovatelé z oboru předpokládají, že se pokusí svou milovanou sbírku práv, největší v Evropě, udržet pod kontrolou. V lednu si najal Georga Koflera, bývalého výkonného ředitele ProSieben, aby se pokusil zachránit operaci Placená televize. Pokud bude muset Leo Kirch odejít ze scény, zahlodá lítost i v jeho tradičních rivalech. „Co se týče chápání Hollywoodu a významu náplně vysílání, předběhl zbytek Německa o dvacet let,“ říká Michael Dornemann, bývalý manažer společnosti Bertelsmann. Bohužel však nepochopil, že Německo potřebuje změnit i své podnikatelské praktiky.

Hroutící se říše Kirchovy hlavní podnikatelské aktivity
SPOLEČNOST - ZAMĚŘENÍ - TRŽBY KIRCHMEDIA
Marketing filmových a sportovních vysílacích práv, komerční televizní holdingy typu skupiny ProSiebenSat.1, filmová produkce, jako cyklus Bible 2,9 miliardy dolarů

KIRCHPAYTV
Premiere World, německá placená televize 700 milionů dolarů

KIRCHOVY HOLDINGY
Vysílací práva k závodům formule 1, 40procentní podíl ve vydavatelství Axel Springer a různé další holdingy Není znám, nejméně jedna miliarda dolarů

Pramen: KirchGruppe, WestLB Panmure, BusinessWeek.

Magnátova dráha

1926: Leo Kirch se narodil v rodině drobného vinaře v bavorském Würzburgu.

1956: Půjčuje si peníze, aby koupil německá práva na Silnici Federica Felliniho. Film se stává hitem a základem toho, co se jednou stane největší evropskou sbírkou filmových a televizních programů.

60.-80. LÉTA: Kirch nakupuje filmy a televizní pořady americké produkce, dabuje je do němčiny a se solidní přirážkou je dále prodává veřejným televizním společnostem. Navazuje úzké vztahy s politiky, například s Helmutem Kohlem, jenž se později stává kancléřem.

1985: Kirch hlavním investorem v Sat.1, první německé komerční stanici.

POČÁTEK 90. LET: Kirch expanduje do zahraničí, nakupuje podíly v italské Telepiu a španělské TeleCinco. Začíná nakupovat podíly Axel Springer Verlag, vydavatele bulvárního Bildu. Postupně získává 40 procent. Také začíná mohutně investovat do filmové a televizní produkce.

1996: Kirch zahajuje vysílání placené digitální televize v Německu, dnes známé jako Premiere World. Aby zajistil programovou nabídku, podepisuje mnohamiliardové smlouvy s hollywoodskými studii na práva k budoucím filmům a televizním pořadům.

1997: Placená televize nezískává ani zdaleka dostatek předplatitelů a objevují se první náznaky obav, že Kirchovy půjčky dosahují nebezpečných výšek.

1999-2000: Aby získal prostředky, prodává Kirch televizní a jiné podíly partnerům, jako BSkyB, Lehman Brothers a Kingdom Holding, který patří saúdskoarabskému princi al Valídovi.

2001: V zoufalé snaze získat programovou náplň, která by přitáhla diváky jeho placené televizi, nakupuje Kirch práva na závody formule 1 za 1,5 miliardy.

2002: Krize je na dosah, když banky odmítají dále financovat Premiere World a jiné nejisté Kirchovy podniky.

Až po uši Banky a věřitelé před Kirchem zavírají dveře

DLUHY BANKÁM:

BAYERISCHE LANDESBANK 1,7 miliardy dolarů
DEUTSCHE BANK 600 milionů dolarů
HYPOVEREINSBANK 400 milionů dolarů
DRESDNER BANK 400 milionů dolarů
J. P. MORGAN 305 milionů dolarů
OSTATNÍ BANKY 1,4 miliardy dolarů

ZÁVAZKY* AXEL SPRINGER VERLAG 670 milionů dolarů
BSKYB 1,4 miliardy dolarů
VIACOM, VIVENDI UNIVERSAL A OSTATNÍ STUDIA 2,6 miliardy dolarů

*opce na prodej a smluvní závazky

CELKEM minimálně 9,6 miliardy dolarů