Pád Říma, díl druhý

5. 5. 2014

Věčné město na Tibeře jde úplně opačnou cestou než americký Detroit. Přesto málem skončily stejně – bankrotem

Výlet do Říma není žádná legrace. Autobusy městské dopravy jedou buď načas, nebo ne. Anebo nejedou vůbec.

Prakticky kdekoli v centru je třeba držet peněženku všemi deseti, aby vám zůstala. Chcete-li v noci na ulici, nesmíte zapomínat, kam se ještě můžete vydat bez obav, a kam už raději ne. Hordy rumunských Romů v podstatě okupují celé okolí vlakového nádraží Termini v srdci Říma; udělaly z něj něco mezi improvizovanou noclehárnou a živou skládkou.

Co se s Věčným městem stalo? Fontána di Trevi, Španělské schody i Koloseum jsou stejně půvabné jako před deseti lety. Tehdy se italská metropole chlubila ekonomikou rostoucí rychleji než celoitalský průměr (4,4 procenta), relativně nízkou nezaměstnaností ve výši šesti procent a patnáctým místem v žebříčku nejlepších měst světa (podle The Economist Intelligence Unit).

Dnes spíš Řím vyvolává srovnání s jiným městem, jež má své nejlepší dny za sebou – americkým Detroitem. Příměr k michiganskému domovu velkých automobilek vyslovil nahlas jako jeden z prvních deník The Wall Street Journal letos v únoru. Tehdy se v Římě po detroitském vzoru schylovalo ke kolapsu veřejných financí. Ne že by bylo pro podobný příklad třeba chodit přes oceán: peníze umějí za více či méně dramatických okolností dojít i v Česku (viz další články v tomto čísle týdeníku Euro). Ale zatímco takto postižené české obce doplácejí hlavně na nepovedené investice, Věčné město má problém v jistém smyslu ještě horší: nedokáže ufinancovat ani svůj běžný provoz.

Salve Roma V únoru proto Řím nutně potřeboval státní dotaci – a vypadalo to, že ji nedostane. V posledních šesti letech se stalo zvykem, že vláda každoročně díru zející v římských financích (plus minus půldruhé miliardy eur) zalepí, aby město mohlo alespoň fungovat v běžném provozu. O splácení starých závazků, z nichž některé pocházejí až z roku 1957, kdy začala stavba olympijské vesnice pro hry v roce 1960, samozřejmě raději ani nikdo nemluví. Celkově činí římský dluh přes 14 miliard eur, což je zhruba čtyřnásobek zadlužení všech českých měst a obcí dohromady.

V únoru představoval průběžný provozní schodek dalších 816 milionů eur, z čehož 580 bylo nutných na nejnutnější výdaje: energie pro veřejnou dopravu, odvoz odpadků a výplaty státních zaměstnanců. A že jich není málo: dvacet tisíc zaměstnanců města doplňuje asi třicet tisíc zaměstnanců společností, které město pro svůj provoz zřídilo. Zákon, pro nějž se vžil název Salve Roma (Zachraň Řím), se však letos zadrhl z politických důvodů. Antiestablishmentové strany, jako je Liga severu, jej několikrát zablokovaly; „nechceme živit římskou zlodějnu“, zněl jeden z jejích sloganů před volbami v roce 2013. Vláda nového premiéra Mattea Renziho se jeho návrh raději rozhodla stáhnout a vyřešit římské finance jinak. Jak, nebylo řečeno; a v hlavním městě vznikl – patrně částečně oprávněný – pocit, že vláda nijak nespěchá.

STaRoSTa veRSUS PRemIÉR Čerstvě zvolený římský starosta Ignazio Marino si totiž s premiérem Renzim nepadl do oka, patrně i proto, že je ve své levostředové Demokratické straně považován za jeho konkurenta. „Buď dostaneme 600 milionů eur, nebo nebudeme schopni dostát svým závazkům a město se zastaví,“ citoval Marina německý týdeník Der Spiegel.

Renzi pomoc přislíbil, ovšem pouze v případě, že Marino provede drastické škrty v římském rozpočtu. Starosta jejich rozsah odmítl a pohrozil vlastní rezignací, pokud peníze nedostane. „Slíbil jsem osobně papeži Františkovi, že Řím bude schopen zařídit důstojné svatořečení dvou papežů, Jana Pavla II. a Jana XXIII.,“ vytáhl Marino nejsilnější kalibr a rovnou přidal ultimátum: „Pokud tu nejsou takové podmínky, abych mohl slib splnit, nejsou tu ani takové podmínky, abych mohl být dál ve funkci.“

Nakonec v poslední možný den vláda Marinovi vyhověla a poskytla mu 585 milionů eur. Znamená to však pouze, že město nebude muset začít hromadně propouštět a že odpadky budou nadále vyváženy. Dnes ovšem nikdo neví, jak dlouho tahle prozatímní „idyla“ vydrží. „Budu utrácet jenom peníze, které mám k dispozici. Lidé přede mnou to po léta dělali jinak,“ slibuje Marino. Do jaké míry a jestli vůbec přitom bude schopen ta na italské poměry (a římské zvlášť) odvážná slova naplnit, je sázka do miliardové loterie a nikdo to neví lépe než on sám. „Přišel jsem do města s ulicemi plnými výmolů, rozpadajícím se vzdělávacím systémem a dramaticky rostoucí mírou chudoby,“ citoval jej deník La Repubblica. DeTRoITSkÝ RecePT Pokud se tedy Marinovi nepodaří nějaký finanční zázrak, je nanejvýš pravděpodobné, že napřesrok se bude bitva o zacpání díry v římském rozpočtu opakovat. Italská metropole se detroitskému osudu vyhnula jen dočasně – přestože italská vláda má z pochopitelných důvodů nesrovnatelně větší zájem na zachování provozu svého hlavního města, než měla Obamova administrativa na vyplacení Detroitu.

Proti Římu přitom hraje několik věcí. Zaprvé město nese břímě veřejných výdajů podobné všem metropolím: jeho infrastrukturu a veřejné služby využívá značné množství lidí, kteří na ně přispívají jen málo.

Zadruhé proti Římanům stojí demografie. V Detroitu žilo v padesátých letech na dva miliony lidí; dnes jich je sotva 700 tisíc. Jak automobilky a na ně navázané další podniky ztrácely dech, lidé chudli a město opouštěli.

Detroitská radnice doplatila na to, že živila výrazně předimenzovanou infrastrukturu. Řím má opačný problém: oficiálně vykazuje 2,7 milionu obyvatel, ale ve skutečnosti jich tamní deník Il Messaggero odhaduje kolem pěti milionů. Veřejná doprava a ostatní systémy mnohdy kapacitně nestačí. Římská radnice proto nemá k dispozici detroitský recept drastického omezení této služby.

K tomu je třeba přičíst další efekty. Například že je Řím jedním z archeologicky nejbohatších měst světa a je pochopitelné, že například veškeré nové stavební projekty budou kvůli kulturním ohledům probíhat pomaleji, a tedy dráž než jinde. Jestliže však starost o kulturu je noblesní, jiné problémy tuto omluvu k dispozici nemají.

Řecko jako vzor?

O firmách působících ve veřejném sektoru platí, co platilo už v antice: že Římané následují řecký vzor. Atac, firma, jež organizuje veřejnou dopravu, za posledních deset let nasbírala 1,6 miliardy eur dluhu. Jak je to možné? Inu, třeba tak, že každý den zůstává průměrně 1400 z jejích 12 tisíc zaměstnanců doma na neschopence. Firma Acea, která odpovídá za dodávky pitné vody, má absence ještě o něco vyšší; její šéf přitom pobírá plat ve výši 1,2 milionu eur ročně (což je pro ilustraci více než pětinásobek premiérského platu).

Logické řešení – privatizace a s ní spojené zvýšení efektivity – však nepřipadá v úvahu, a to hned z několika důvodů. Předně by řečené firmy jejich noví vlastníci nejspíš rozprodali jako bezcenné a pak současné zákony římské radnici ani neumožňují zadat výkon základních veřejných služeb soukromé firmě. A kdyby to chtěl kterýkoli z tamních politiků změnit, narazil by na mocné odbory.

Co může tedy Řím udělat, aby se dokázal finančně sebrat? Aby starosta Marino mohl dodržet dvojí slib, že nepřekročí stanovený rozpočet a zároveň nebude masově propouštět městské zaměstnance, zbývá mu jedině navýšení příjmů z vlastních zdrojů. Podle studie investiční banky Brown Brothers Harriman se nabízí několik opatření: zvýšení turistických daní (dnes činí jedno až tři eura za návštěvníka a noc), důkladnější výběr jízdného ve veřejné dopravě (Dow Jones uvádí, že 25 procent cestujících jezdí načerno), zefektivnění práce v městských firmách, případně vstup na kapitálové trhy pomocí dluhopisů. Všechny uvedené kroky však jsou rizikové, ať už fakticky, nebo „jenom“ politicky – a ani jejich současné uskutečnění by vyrovnaný rozpočet automaticky nezaručilo.

Mnoho pohody nepřidá ani pohled do historie. Když si naposledy Římané žili takhle nad poměry, nebyli schopni bránit se nájezdům barbarů. To přirovnání zní jistě rodilým Římanům lépe než chudým rumunským přistěhovalcům, ale to je jiná věc. Poté trvalo několik set let, než tamní poměry jakžtakž urovnal původem německý vládce. Jeho říše však měla Řím v názvu jen formálně; její srdce leželo daleko na sever za Alpami.

NEJVĚTŠÍ BANKROTY MIST

V DĚJINÁCH USA

• detroit, stát Michigan

(2013, 700 000 obyvatel)

• Stockton, Kalifornie

(2012, 292 00O)

• bridgeport, Connecticut

(1991, 142 000)

• Vallejo, Kalifornie

(2008, 116 000)

• Harrisburg, Pensylvánie

(2011, 50 000)

• prichard, Alabama

(1999, 29 000 / 2009, 23 000)

• central Falls, Rhode Island

(2011, 19 000)

• desert Hot Springs, Kalifornie

(2001, 16 582)

• Celkem od roku 1937, kdy možnost

bankrotu obcí povolil federální

zákon (státy Iowa a Georgia jsou

jediné, které jej nepovolují), zažádalo

o soudní ochranu před věřiteli

na 600 obcí a okresů.

Zdroj: www.municipalbonds.com

Když nebudu moci zaplatit kanonizaci dvou papežů, odstoupím, řekl římský starosta Ignazio Marino.

PRŮŠVIH JMÉNEM ŘÍM 2014

• 2,66 milionu obyvatel uvádějí oficiální statistiky, odhady reálného stavu se blíží pěti milionům • od roku 2008 musela vláda každým rokem platit provozní rozpočtovou ztrátu; loni chybělo 1,2 miliardy, letos 816 milionů eur • 585 milionů eur uvolnila vláda v únoru na poslední chvíli, aby zabránila kolapsu • kromě toho má Řím dlouhodobý dluh v celkové výši 13,9 miliardy eur; starosta Ignazio Marino má v plánu splatit jej do roku 2048 • 20 tisíc lidí zaměstnává město samo, dalších 30 tisíc pracuje ve firmách komunálních služeb zřizovaných městem i státem

Zdroj: Der Spiegel, The Guardian, La Repubblica

PRU-VIH JMÉNEM DETROIT 2013

• 700 tisíc obyvatel (něco přes třetinu vrcholného stavu z 50. let; během loňska úbytek pokračoval) • celkový dluh čítal 18 až 20 miliard dolarů; do roku 2017 by obsluha dluhu spolkla 65 procent příjmů města z toho: • 9,5 miliardy dlužilo město na zdravotním a sociálním pojištění • 6 miliard čítal dluh za vodovody a kanalizaci • 2 miliardy v dluhopisech • v březnu 2012 městu snížila rating agentura Moody’s; loni v lednu odhalil audit rozpočtové manko ve výši 327 milionů dolarů; v létě město zažádalo o soudní ochranu před věřiteli

Zdroj: CNN Money, austinwealthmanagement.com

PRU-VIH JMÉNEM NEW YORK 1975

• v říjnu roku 1975 městu New York na provoz akutně chybělo 150 milionů dolarů (zhruba 660 milionů dnešních dolarů) při celkovém dluhu 2,3 miliardy dolarů • starosta Abraham Beame ž ádal mocné učitelské odbory, aby oněch 150 milionů investovaly ze svých penzijních fondů do cenných papírů města • odbory nejprve odmítly, až v předvečer plánovaného oznámení kolapsu částku uvolnily • administrativa prezidenta Geralda Forda později poskytla městu půjčku ve výši 2,3 miliardy dolarů

Zdroj: New York Times 1377 Konec schizmatu Papež Řehoř XI. vrací Svatý stolec do Říma z Avignonu; končí tak období papežského dvojvládí, až do reformace největší vnitřní hrozby křesťanství.

Řím – časová osa

753 př. n. l. bratrovražda Dva mladí mytičtí bratři-vzbouřenci bojují o vládu nad městečkem na Tibeře. Romulus zabije Rema a stává se prvním ze sedmi římských králů.

509 př. n. l. Republika Král Tarquinius Superbus je vyhoštěn, jsou zvoleni první konzulové a první plebejci míří do senátu. Začíná téměř půl tisíciletí rozmachu republiky.

63–30 př. n. l. Kostky jsou vrženy Konec republiky, Gaius Julius Caesar se stává prvním císařem. V roce 44 je zavražděn, jeho dědicové se rvou o moc, Octavian se stává císařem.

64 neronův požár Podle legendy pomatený císař Nero vypálí Řím, aby se nechal inspirovat ke hře na lyru; dnes se historikové spíš přiklánějí k názoru, že město shořelo nešťastnou náhodou.

319 Křesťanství Císař Konstantin, jenž dal původní jméno dnešnímu Istanbulu, vynáší Milánské ujednání, jímž končí perzekuce křesťanů.

476 Rozpad impéria Germánský generál Odoacer nechává popravit římského vojenského vládce Oresta a prohlašuje se králem Itálie. Západní část římské říše přestává existovat.

800 Svatá říše římská Karel Veliký osvobozuje město od Lombarďanů a stává se prvním císařem Svaté říše římské, jež konkuruje byzantské říši. Útvar, jehož součástí bylo i dnešní Česko, přetrval tisíc let.

1508 Michelangelo Všestranný umělec jménem Michelangelo Buonarroti dostává životní zakázku namalovat Poslední soud na strop Sixtinské kaple ve Vatikánu.

1849 Porážka Francouzů Generál Giuseppe Garibaldi v čele římských jednotek odrazí početnější a lépe vybavenou francouzskou armádu. O jedenáct let později se vrátí jako sjednotitel Itálie s Římem coby hlavním městem.

1922–1945 Fašismus K moci se dostává fašistický vládce Benito Mussolini, jenž později spojí síly s nacistickým Německem. Jeho smrtí v roce 1945 končí nejen jeho režim, nýbrž i italské království.

1961 II. vatikánský koncil Papež Jan XXIII. předsedá Druhému vatikánskému koncilu, jenž do jisté míry uvolňuje konzervativní poměry v katolické církvi.

2004 Římská smlouva V Římě je podepsána smlouva členských zemí Evropské unie, jíž vzniká Evropská ústava.