Eurozóna se obula do Dublinu. Válčí ale především sama se sebou.
Představte si, že jste v pátek v hospodě a kolem vás se to začne trochu mlátit. A vy, místo abyste počkali, až to od kámoše koupíte, dáte si jednu do zubů a raději se ještě pro jistotu kopnete do konce zad. Těmito slovy popsal populární irský bavič Neil Delamere vytváření ostrovního rozpočtu na rok 2011, v němž Dublin sám sebe zkrouhl o poznání víc, než mu Mezinárodní měnový fond doporučoval.
Zatímco vtípkům o irském sebemrskačství by se v dublinském pubu ještě před několika měsíci zasmál každý evropský úředník, teď unijním byrokratům tuhne úsměv na tváři. Zázračné recepty z Washingtonu a Bruselu, které měly zahojit rozvrácenou irskou ekonomiku, nezabraly. Irské banky jsou po dvou letech ozdravné kúry opět na suchu, jako by ušetřené miliardy z rozpočtu vyletěly komínem. Podobně jako poté, co Irové před dvěma lety řekli v referendu ne Lisabonské smlouvě, jsou teď na paškálu jako další „troublemakeři“ eurozóny.
Pohádka o nezodpovědných Irech a skromných dříčích z Německa nebo Velké Británie, kteří to všechno zaplatí, má ale jednu vadu na kráse: Evropská unie si ani na okamžik nepřipouští, že má máslo na hlavě sama. Z Irska si totiž eurozóna udělala výhodný spořicí účet a teď se diví, že bude muset část z bezvadně zainvestovaných peněz zaplatit sama.
Příběh o europůjčce, která podle všeho dosáhne až 90 miliard eur, by zřejmě lépe než kterýkoliv ekonom sepsal irský dramatik Samuel Beckett, známý svým smyslem pro absurdno. Hra by mohla začít třeba letos v září, kdy vypršela splatnost jedné z várek irských státních dluhopisů. Dublin ale neměl hotové peníze, a tak si od Evropské centrální banky musel vypůjčit 55 miliard eur. Splatil tak dluh jiným dluhem, což běžně dělají stovky domácností. Na refinancování není nic zavrženíhodného, především proto, že na tom každá banka vydělává. V případě soukromníků se ale nestává, že by nový věřitel nejdřív svého klienta vychvaloval, a teprve poté, co mu poskytne novou půjčku, ho vyplísnil za nezodpovědnost.
Učte se, Řekové!
Přesně to se ale stalo v případě Evropské centrální banky (ECB) a Irska. „Řecko by se mohlo poučit, a to u Irů. Oni vypořádání se s krizí vzali opravdu vážně,“ prohlašoval letos v březnu vrchní eurobankéř Jean-Claude Trichet. O půl roku později ale obrátil. „Je extrémně důležité, aby Irsko podniklo kroky k obnovení důvěry ve veřejné rozpočty,“ nabádal šéf centrální banky. A když za první dva listopadové týdny ECB utratila dvě miliardy eur za nákup irských dluhopisů, jejichž riziková přirážka vyletěla až nad osm procentních bodů, zaklínal se francouzský bankéř tím, že v žádném případě nejde o totéž, jako když Frankfurt uklidňoval rozbouřené trhy v době řecké krize. „Irské problémy se mnohem více podobají problémům soukromé banky. Žádné analogie s Řeckem tu nejsou,“ popřel své starší přirovnání.
Házet Irsko a Řecko do jednoho pytle s nálepkou „rozvraceči eura“ je opravdu zcestné. Ostrovní hospodářství na rozdíl od toho řeckého není v rozvratu. Žádné pikantní historky o čtrnáctých platech, padesátiletých důchodcích a státem placených učitelích, kteří do školy vůbec nechodí, v Irsku najít nelze. Naopak – loni v říjnu zavedlo úsporný „minibudget“, zrušilo nebo sloučilo desítky vládních agentur, k platu kromě daní přibyl také poplatek z příjmu (levy). To vše v řádu několika týdnů a bez dramatických protestů, které byly v Řecku na denním pořádku.
A ani poté, co Evropu zachvátila irská horečka, není situace zdaleka tak dramatická jako v Řecku. Minimálně do poloviny příštího roku má stát na mandatorní výdaje i svou dluhovou službu a nikde si půjčovat nemusí. A dokonce i v době, kdy si irští politici sypou popel na hlavu, jedním dechem dodávají, že není důvod, aby napřesrok Irsko ustoupilo od vydávání dalších dluhopisů. Největší balík bondů čítající asi 20 miliard eur, je navíc splatný až v roce 2020. Tak daleko nevidí ani prognostici z Evropské komise.
Nebyl to jen Jean-Claude Trichet, kdo ještě nedávno Irům poklepával na rameno za to, jak krizi dobře a rychle zvládají. Když letos v létě ECB ve spolupráci s Výborem Evropského bankovního dohledu provedla zátěžový test 91 bank, obě dvě největší irské instituce – Bank of Ireland a Allied Irish Bank – prošly bez problémů. Finanční dům AIB přitom již tehdy vykazoval toxická aktiva ve výši 4,3 miliardy eur. Neuplynulo ani půl roku a někdejší irský dravec již prodal svá největší zahraniční aktiva, polskou Bank Zachodnia i podíl v newyorské M&T Bank, aby získal chybějících bezmála sedm miliard eur do prázdné kasy.
Ani to nepomohlo. V pátek agentura S&P prudce snížila rating velkých irských bank. Nejhůře dopadla Anglo Irish Bank, která spadla o šest stupňů do spekulativního pásma. U Bank of Ireland a Allied šlo o snížení o stupeň, na BBB plus, respektive BBB.
Šok eurozóny nad situací v Irsku je tak i překvapením nad tím, že léčení, které někdejšímu premiantovi EU předepsal Brusel, vůbec nezabralo. „Tvrdili nám, že recept je prostý: snižte deficit, ořezejte platy, udržte daně na konkurenceschopné úrovni, nastartujte export, žijte skromně. Je tu ale háček: Irsko podle tohoto receptu přesně postupovalo a nikam dál se neposunulo,“ vysvětluje Alan McQuaid, šéfanalytik dublinského brokerského domu Bloxham.
Půjčka, to zní hrdě
O to těžší je nyní vysvětlit lidem, proč by jim najednou měl někdo zvenčí pomáhat. „Zatímco Řekové se této pomoci intenzivně brání, neboť pro ně znamená zásadní zásahy do státního rozpočtu, a tím i životního stylu, Irové se pomoci spíše obávají, protože mají pocit, že si dokážou pomoci sami,“ řekl týdeníku EURO český velvyslanec v Irsku Tomáš Kafka. Má to i svoji lingvistickou stránku: Irové se nejčastěji dočtou o „chystané zahraniční asistenci“ nebo zkrátka jen půjčce, zatímco na slovo záchrana lze v novinách a televizi narazit jen zřídka. „Termín půjčka zní pro irské hrdé ucho méně urážlivě. Kdyby nešlo o věc tak závažnou, která se v praxi dotkne života mnoha obyvatel – a to možná nejen Irska – bylo by možné o celé záležitosti spekulovat jako o dalším příspěvku k dějinám irské slovesnosti,“ glosuje ambasador. Je tu ještě jiný důvod, proč se slovu záchrana raději vyhnout. Spíše než Irsko potřebují zachraňovat evropské banky, které „keltskému tygrovi“ na výhodné úroky napůjčovaly. Zástupu věřitelů kralují německé instituce. Nejnovější čísla Bundesbanky došla k závěru, že kdyby Německo chtělo splatit vše a hned, muselo by si říct o 166 miliard eur, což jsou dvě třetiny hrubého národního produktu „keltonomiky“. Investovat v Irsku je v kurzu – v předposlední zprávě z letošního srpna byly pohledávky německých bank o padesát miliard eur nižší. Poněkud ironicky nejvíce (přes deset miliard eur) rozpůjčovala Hypo Real Estate, instituce, která se dostala do takových problémů, že ji Berlín v říjnu 2009 zcela zestátnil. Dva roky předtím přitom mluvila o akvizici desetiletí, když do svého impéria přikoupila původně pruskou státní banku Depfa, která od 90. let se soukromým kapitálem v zádech podnikala právě v Irsku. Zestátněním Hypo Real Estate tak vzali část irských dluhů na sebe přímo němečtí daňoví poplatníci. Přesně ti plátci daní, jejichž ústy teď spolkový ministr hospodářství Rainer Brüderle v nejčtenějším německém deníku Bild vyzval Iry k tomu, aby se snažili být více konkurenceschopní.
Kdo zachrání zachránce
Jeho výstraha měla ale spíše uklidnit německé banky, které sice nejsou na suchu, bez přílivu kapitálu se ale v budoucnu neobejdou. Z neveřejné analýzy Bundesbanky, z níž citoval týdeník Der Spiegel, vyplývá, že do roku 2019 budou finanční domy v Německu potřebovat dalších 50 miliard eur v kapitálových rezervách. Minimálně 40 miliard musejí přitom vydělat na zahraničních trzích. A s tím by mohly mít velké problémy zejména spořitelny a zemské banky, které do irských dluhopisů neinvestovaly v řádech několika set milionů eur. „Záchrana irských bank znamená zároveň záchranu německých finančních institucí,“ shrnul situaci ekonom Peter Bofinger, který předsedá Radě hospodářských odborníků, německé obdobě našeho NERV.
To, co si naplánovali finanční analytici bank, teď musejí zachraňovat politici. Německá kancléřka Angela Merkelová doma opatrně vysvětluje, proč si kromě Řecka Němci připlatí ještě dalších 25 miliard eur na stabilizaci irských bank. Dvanáct miliard eur jsou připraveni dát i Britové, přestože nejsou členy eurozóny a stabilizace společné měny je pro ně příliš „unijní“ téma. „Pomoc irské ekonomice je v národním zájmu Velké Británie,“ prohlásil strážce britské pokladny George Osborne. Přeloženo do srozumitelného jazyka – britské banky mají v Irsku pohledávky jen o dvě miliardy nižší než ty německé, 164 miliard eur. Vláda tak cítí povinnost jim zaručit, že se o splácení investic někdo postará i v nejvyšších politických kruzích a nenechá peníze na oltáři zkrachovalého keltského ekonomického zázraku.
Ostříhejte investory
Příslib pomoci je logický. Největší potíž pro evropské politiky je ale vysvětlit fakt, že za výnosy obchodů, které uzavřeli soukromí investoři, budou muset ručit daňoví poplatníci. Proto také kancléřka Merkelová vyrukovala s plánem, podle něhož by se po roce 2013, kdy končí platnost evropského záchranného fondu EFSF, do oddlužovacího procesu všech potížistů měli zapojit také sami investoři. Tedy banky, které do hroutících se zemí napůjčovaly soukromý kapitál. „Zapojení věřitelů by připadalo v úvahu jen v případě zemí, které už byly sankcionovány za porušení paktu stability eurozóny,“ osvětlil plány berlínského think-tanku Peter Bofinger. Angličtina pro takové vtažení do hry používá slovo haircut. Investorům se ale nový sestřih, s nímž koketuje i Evropská komise, vůbec nelíbí. „Problém s periferiemi eurozóny není zdaleka vyřešen. Tyto země potřebují fungující trhy, aby měl kdo dluhopisy kupovat. Jenže pokud naložíte potíže i na bedra soukromého sektoru, investoři se budou držet zpátky,“ prohlásil Silvio Peruzzo, ekonomický analytik Royal Bank of Scotland. Především ale investory na rozdíl od politiků příliš nezajímá, co a jak se změní po roce 2013, protože trhy reagují v řádu minut a hodin.
A jak k záchraně svých zadlužených bank mohou přispět sami Irové? Snad jedině jejich prodejem, což navrhuje guvernér irské centrální banky Patrick Honohan. I silný zahraniční partner by ale za banky nikdy nezaplatil tolik, aby se celý sektor obešel bez pomoci státu. A ten zase minimálně 50 miliard, které do bank rychle potřebuje nalít, nemá.
Vzniká tak začarovaný kruh, který sami Irové nemohou rozetnout. Již jen proto, že o své ekonomice už fakticky nerozhodují. „Irská republika přestala fungovat jako autonomní fiskální jednotka a stala se pobočkou Evropské centrální banky,“ napsal sarkasticky Morgan Kelly, profesor ekonomie na University College of Dublin. Na druhé straně i Brusel potřebuje, aby se Irové aktivně zapojili do finančního blitzkriegu, který má zejména Němcům a Britům zajistit investiční klid na frontě. Jak píše Sarah Careyová, komentátorka listu The Irish Times: „Chtěli Lisabon. Chtěli monetární unii. Dali jsme jim to. Teď nás potřebují stejně, jako potřebujeme my je. Takže do zákopů, pánové.“
