Bývalý šéf General Electric tvrdí, že si štědrý důchod rozhodně zaslouží
Stejně jako staří generálové, i bývalí generální ředitelé se dříve z očí veřejnosti vytráceli postupně a nenápadně. V roce 1981 takto tiše z pozice ředitele General Electric odešel do důchodu Reginald H. Jones. Dnes je mu 84 let a stále se těší dobrému zdraví. Ale z novin byste se o tom nedozvěděli. Zato jeho nástupce Jack Welch sestoupil z nejatraktivnějšího ředitelského křesla přímo do pekel amerického bulváru. Neuvážený mimomanželský poměr vedl k bouřlivé rozvodové tahanici, která vynesla na světlo podrobnosti o hojných důchodových požitcích. Ty Welchovi přiklepla smlouva s GE z roku 1996. Sedmého září, rok po Welchově odchodu do důchodu, se z přední strany deníku New York Daily News usmívala jeho buldočí tvář pod titulkem „Nenasyta!“.
Šestašedesátiletý Welch v poslední době skutečně není ověnčen vavříny. Avšak rostoucí rozhořčení vypovídá nejen o jeho osobních poklescích, ale i o převratných změnách ve světě podnikání. Po roce plném firemních skandálů je ochota tolerovat obohacování generálních ředitelů tak nízká, že dokonce i Welch, který se kdysi honosil titulem „manažer století“, se stal terčem nevole a pochyb.
Konec konců, Welch by se mohl rozhodnout, že se obejde bez bytu na Manhattanu, za který společnost GE platí 80 tisíc dolarů měsíčně (v ceně jsou i potraviny, víno, květiny a toaletní potřeby). Mohl by si příště sám zaplatit i vstupenky na U. S. Open a baseballové zápasy na stadionech Fenway Park či Yankee Stadium. Mohl by také svému bývalému zaměstnavateli platit i za to, že nepřestal hojně využívat firemních tryskáčů. Na námitky proti tak štědrému důchodu však reagoval v tom smyslu, že si jej zaslouží. „Během mého funkčního období vzrostla tržní kapitalizace GE o 400 miliard dolarů, z čehož měli veliký prospěch akcionáři včetně mě, současní i bývalí zaměstnanci a řada dalších,“ poznamenal. Samozřejmě že on stál při výplatě první v řadě a do důchodu odešel s kapsou naditou akciemi GE v hodnotě 880 milionů dolarů.
Ještě nedávno by argument obrovských kapitálových zisků umlčel všechny kritiky, snad s výjimkou několika nejpřísnějších zastánců řádného řízení a správy společností (corporate governance). V dobách prosperity si investoři blahobytu generálních ředitelů většinou nevšímali - pokud samozřejmě sami dostali svůj odpovídající příděl. Ty časy jsou však pryč. Welchova obhajoba nedošla pochopení ani mezi jeho kolegy. „Často mi volají ředitelé, kteří dřív Welche obdivovali. Teď jsou najednou rozpačití a zklamaní,“ říká Jeffrey A. Sonnenfeld, který vede Institut vrcholového řízení při Yaleově škole managementu. Podle Sonnenfelda panuje všeobecný názor, že „Welchovy výsledky sice byly vynikající, ale také byl za ně velmi dobře a dostatečně odměněn, ještě když byl ve funkci.“
Svět byznysu spolu s médii vytvořil v osmdesátých a devadesátých letech mythickou postavu ředitele-Supermana. Welch ji ztělesňoval dokonale. U supermanažerů se předpokládalo, že dokážou levou zadní zvládnout revoluční převrat ve společnostech s desítkami či dokonce stovkami tisíc zaměstnanců. Správní rady pak tyto polobohy odměňovaly s takovou chutí, že je od firemního korýtka neodstavily, ani když odešli do důchodu. „Míra výhod pro generální ředitele by neměla být překvapením,“ říká Rakesh Khurama, profesor podnikatelské fakulty na Harvardu a autor publikace Hledání firemního spasitele (Searching for a Corporate Savior). „Tak, jako dříve šamani své božské kvality prokazovali maskami a amulety, i ředitelé se v roli charismatických vůdců musí prokazovat všemi těmito výhodami.“
Nicméně i Khurama po sedmi letech výzkumů nakonec dospěl k závěru, že je takový supermanažer pro všechny spíše prokletím než požehnáním. „Charismatický ředitel možná na čas přinese oslnivé výsledky, ale dlouhodobě firmě moc neprospěje.“ Welch je všeobecně považován za výjimku z pravidla, ale jeho odkaz byl v posledním roce zpochybněn otazníky, které se začaly houpat nad účetnictvím firmy GE i nad tím, že její růst je tažen akvizicemi. Je například nápadné, že Welchovo jméno chybí na seznamu deseti nejlepších ředitelů dvacátého století, který sestavil Jim Collins, autor knihy Z dobrého skvělým (Good to Great). Collins k tomu dodává, že „Jack Welch z General Electric významnou společnost se skvělými výsledky neudělal. GE na tom byla skvěle už předtím.“
Collins tvrdí, že Welch by se do jeho seznamu zařadit mohl, a to tehdy, pokud se GE bude tak skvěle dařit i pod Welchovým nástupcem Jeffrey R. Immeltem. „Welchovo vysvědčení nebudu brát v úvahu, dokud ho Immelt nepřekoná,“ trvá na svém Collins. Mezitím si bývalý šéf může pomoci jen tím, že se vzdá všech požitků, které si může zcela jistě platit sám. Měl by také požádat svého starého rádce Rega Jonese ještě o jednu radu: jak si zajistit klidný důchod bez všetečných šťouralů.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Šárka Piková
